Řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí

Tento článek přibližuje právní rámec řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí ve smyslu ustanovení § 478 a násl. zákona 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a to i s ohledem na základní principy tohoto řízení vyplývající z Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí.

Definice mezinárodního rodičovského únosu

Mezinárodní rodičovský únos lze definovat jako přemístění nebo zadržení nezletilého dítěte v jiném státu, než je stát obvyklého bydliště dítěte, a to bez souhlasu druhého rodiče nebo povolení příslušných orgánů veřejné moci.

Ve smyslu sdělení 34/1998 Sb., Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále také jako „Haagská úmluva“) přitom platí, že takového přemístění nebo zadržení nezletilého dítěte se považuje za protiprávní, jestliže:[1]

1. bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením; a
2. v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění či zadržení.

Typicky se tedy bude jednat o situaci, kdy bylo nezletilé dítě na základě rozhodnutí věcně a místě příslušného soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, přičemž druhý rodič v rozporu s takovýmto rozhodnutím a bez souhlasu rodiče, kterému bylo nezletilé dítě svěřeno do péče, přemístí dítě do zahraničí, nebo jej v zahraničí neoprávněně zadržuje.

Ve vztahu k aplikaci Haagské úmluvy je pak pro úplnost nutné uvést, že tato se nepoužije, pokud dítě dosáhlo věku šestnácti let.[2]

Reklama

Pracovní smlouva prakticky (online - živé vysílání) - 2.9.2025

2.9.2025 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Žádost o navrácení dítěte

Cílem rodiče, jehož právo péče bylo výše popsaným protiprávním jednáním porušeno, pak zcela nepochybně bude zajištění bezodkladného navrácení dítěte do státu jeho obvyklého bydliště.

Uvedené lze přitom mnohdy zajistit i mimosoudní cestou, a to zejména prostřednictvím tzv. žádosti o navrácení dítěte adresované kterémukoliv ústřednímu orgánu smluvního státu vykonávajícímu povinnosti vyplívající z Haagské úmluvy (v České republice je tímto ústředním orgánem Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí).[3]

Příslušný ústřední orgán následně ve spolupráci s ústředním orgánem státu, ve kterém se dítě fakticky nachází, přijme nezbytná opatření k zajištění jeho dobrovolného navrácení do státu jeho obvyklého bydliště (zejména pak zjistí aktuální místo pobytu dítěte, prověří sociální postavení dítěte, pokusí se o smírné řešení mezi rodiči a případně přijme opatření k uchránění dítěte před další újmou).
 

Nepřipadá-li však dobrovolné navrácení dítěte v úvahu (tj. zejména není-li mezi rodiči možné dosáhnout smírného řešení), může příslušný ústřední orgán přijmout i další opatření směřující k usnadnění řešení vzniklé situace soudní cestou (včetně poskytnutí potřebných informací a právní pomoci).

Návratové soudní řízení

Český právní řád upravuje řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí v ustanovení § 478 a násl. zákona 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „ZŘS“), přičemž v této souvislosti se rovněž aplikují příslušná ustanovení Haagské úmluvy.

Návrh na zahájení výše uvedeného (tzv. návratového) řízení lze podat nejpozději do jednoho roku od protiprávního přemístění nebo zadržení, a to u místně příslušného soudu státu, kde se dítě fakticky nachází.[4] Nachází-li se unesené dítě v České republice, bude příslušným soudem k projednání dané věci Městský soud v Brně jakožto soud, v jehož obvodu má sídlo Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.[5]

Jedním ze základních principů návratového řízení je pak jeho rychlost, kdy podle Haagské úmluvy je soud povinen jednat urychleně a zajistit bezodkladné navrácení dítěte. Ve smyslu příslušných ustanovení ZŘS pak platí, že jednání ve věci se musí konat do 3 týdnů od podání návrhu, a nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, příslušný soud vydá rozhodnutí ve věci samé zpravidla do 6 týdnů od zahájení řízení.[6] V případě odvolacího řízení je pak soud prvního stupně povinen předat věc odvolacímu soudu do 7 dnů od podání odvolání, přičemž odvolací soud je následně povinen rozhodnout o odvolání do 30 dnů od předání věci.[7]

K urychlení návratového řízení pak nepochybně přispívají i další ustanovení ZŘS, kdy v rámci návratového řízení například nelze podat odvolání proti usnesení o jmenování opatrovníka (§ 482 odst. 2 ZŘS), řízení obecně nelze přerušit (§ 485 odst. 1 ZŘS), nelze prominout zmeškání lhůty (§ 485 odst. 2 ZŘS) a v případě nedostavení se odpůrce k nařízenému jednání bez včasné a důvodné omluvy, a pokud se odpůrce k návrhu navrhovatele ani písemně nevyjádří, stanovuje zákon vyvratitelnou domněnku, že odpůrce nemá proti návrhu na navrácení dítěte námitek (§ 488 ZŘS).

S ohledem na výše uvedené, kdy bezodkladné rozhodnutí o navrácení dítěte je bezesporu v nejlepším zájmu dítěte, příslušný soud rozhoduje ve věci samé zpravidla již v rámci prvního nařízeného jednání (to nemusí platit, jsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, zejména pak má-li soud důvodné podezření, že existují důvody pro nenavrácení dítěte ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy).

Nutno uvést, že navzdory požadavku na rychlost návratového řízení, je příslušný soud i nadále povinen důkladně přešetřit všechny pro věc rozhodné skutečnosti. Z toho důvodu lze v praxi očekávat, že první jednání nařízené v dané věci, v rámci kterého se příslušný soud bude zpravidla snažit rozhodnout ve věci samé, bude časově náročné (standardně může trvat 5-6 hodin, případně i déle). Při jednání přitom soud provede veškeré relevantní listinné důkazy a současně vyslechne navrhovatele a odpůrce. Je-li to možné, zjistí soud také názor dítěte (vždy s ohledem na jeho věk a stupeň vyspělosti).[8] Relevantní je pak také stanovisko opatrovníka nezletilého, kterým zpravidla bude Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

Za zmínku dále nepochybně stojí, že soud může v rámci návratového řízení činit i bez návrhu vhodná opatření k zajištění podmínek pro navrácení dítěte, a to například nařízením soudního dohledu nad pohybem dítěte či zabráněním dítěti opustit území státu bez souhlasu soudu.[9]

Zjišťování rozhodných skutečností

Stran prověřování skutečností rozhodných pro rozhodnutí soudu o navrácení dítěte je pak stěžejní, že soud zpravidla nezasahuje do úpravy styku rodičů s dítětem, nýbrž toliko zjišťuje, zda v daném případě skutečně došlo k neoprávněnému přemístění nebo zadržení dítěte, resp. zda existují jakékoliv důvody pro nenavrácení dítěte ve smyslu čl. 13 Haagské úmluvy.

Obecně tedy příslušný soud zjišťuje následující:

1. Obvyklé bydliště dítěte – soud zejména přihlédne k trvání, podmínkám a důvodům pobytu dítěte na daném místě, ke státní příslušnosti dítěte, k jeho jazykovým znalostem, kde je místo školní docházky dítěte a také k rodinným a sociálním vazbám dítěte;
2. Právo péče o dítě – právo péče o dítě může vyplývat ze zákona nebo ze soudního či správního rozhodnutí nebo z platné dohody rodičů[10] (zpravidla se bude jednat o rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů);
3. Souhlas s přemístěním/zadržením – soud zjišťuje, zda navrhovatel (ne)udělil souhlas s přemístěním nebo zadržením dítěte v zahraničí nebo zda se s tímto přemístěním nebo zadržením později (ne)smířil;
4. Důvody pro nenavrácení – soud není povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže jsou dány důvody pro nenavrácení ve smyslu čl. 13 Haagské úmluvy, tj. zejména jestliže (i) navrhovatel nevykonával právo péče v době přemístění nebo zadržení, (ii) existuje vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo by dítě jinak dostalo do nesnesitelné situace, nebo (iii) dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům.[11]

Ve smyslu konstantní judikatury českých soudů je pak v tomto směru vhodné zdůraznit, že aplikace čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy by měla přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech.[12] Vážné nebezpečí ve smyslu uvedeného přitom nelze spatřovat v pouhých odlišnostech v životních podmínkách v jednotlivých státech, a to i kdyby navrácení dítěte znamenalo v některých aspektech zhoršení životních podmínek dítěte.[13]

Rozhodnutí a jeho výkon

Rozhodnutím ve věci samé rozhoduje příslušný soud toliko o navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, tj. nerozhoduje o navrácení dítěte do péče rodiče, jehož právo péče bylo v důsledku přemístění či zadržení porušeno.

Současně platí, že rozsudek, jímž bylo návrhu vyhověno, je předběžně vykonatelný[14], přičemž soud může v předmětném rozhodnutí podmínit nebo podmíněně odložit navrácení dítěte, a to splněním přiměřených záruk navrhovatele nebo vydáním rozhodnutí či učiněním jiných opatření orgány státu, do něhož má být dítě navráceno.[15]

Nedojde-li k dobrovolnému splnění vykonatelného rozsudku, lze nařídit jeho výkon prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci samé. Samotný výkon rozhodnutí by pak měl být co možná nejšetrnější k zájmům dítěte. Mezi základní způsoby výkonu tohoto rozhodnutí pak patří uložení pokuty až do výše 50 000,- Kč[16] nebo odnětí dítěte.[17]

Závěr

V návaznosti na vše výše uvedené lze uzavřít, že příslušná ustanovení ZŘS a Haagské úmluvy upravující řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí, poskytují prostor pro relativně rychlé řešení těchto případů. Praktická aplikace tohoto právního rámce však nepochybně přináší i řadu výzev, a to jak s ohledem na mezinárodní aspekt těchto případů, tak i s ohledem na eventuální emoční dopady na účastníky řízení.

Mgr. Michal Hašan,
advokát

Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář

Koliště 1912/13
602 00 Brno

Růžová 1416/17
110 00 Praha

tel.: +420 543 217 520
e-mail: office@dolezalpartners.com