Seznam osob vyznamenaných při příležitosti 28. října 2000

Seznam osob vyznamenaných prezidentem
republiky Václavem Havlem při příležitosti státního svátku 28.
října 2000.

Řád bílého lva

propůjčení:
vojenská skupina

in memoriam
divizní generál letectva Vilém Stanovský
(27. března 1896 - 11. července 1972)
za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu
V roce 1914 vstoupil do československé dobrovolnické roty
Nazdar ve Francii, zúčastnil se bojů v Champagni, Arrasu, na
Sommě, u Verdunu a na Aisně. Po návratu do ČSR se stal velitelem
pilotní školy na letišti v Praze-Kbelích, posléze velitelem
letecké sekce československé armády. V letectví pracoval dále v
letech 1926 až 1938. Za okupace se podílel na založení vojenské
odbojové organizace "Obrana národa". Gestapem byl zatčen 14.
prosince 1939, z koncentračního tábora Dachau osvobozen 29. dubna
1945. Již v hodnosti brigádního generála byl v letech 1946 až
1951 přednostou leteckého odboru ministerstva dopravy. Z
politických důvodů byl však propuštěn, zatčen a obviněn ze
špionáže ve prospěch Francie a za velezradu a pokus o
vyzvědačství odsouzen v roce 1954 k 17 letům vězení. Propuštěn
byl v roce 1963 a roku 1972 rehabilitován. Za zásluhy v prvním a
druhém odboji a za pomoc francouzským vězňům v Dachau byl ve
Francii vyznamenán Řádem Čestné legie.

udělení:
vojenská skupina

plukovník v. v. Pravomil L. Raichl
(31. ledna 1921)
za zvláště vynikající zásluhy o stát
Po okupaci Československa uprchl v roce 1939 do SSSR, prošel
sovětským gulagem a v prosinci 1942 vstoupil do československé
zahraniční armády v SSSR. S 1. pěším praporem československé
brigády se zúčastnil bojů u Kyjeva, Zaškova, Dukly a Liptovského
Sv. Mikuláše, kde byl raněn. V roce 1947 obdržel Osvědčení o
účasti na národním boji za osvobození podle zákona 255/1946 Sb.
Po provokaci Státní bezpečnosti byl zatčen a v listopadu 1947
odsouzen na doživotí pro podporu Hnutí za svobodnou Ukrajinu. V
roce 1952 uprchl z vězení Leopoldov a emigroval do Západního
Berlína. Později získal státní občanství v USA. V exilu
pokračoval s mimořádným úsilím v boji za nezávislost a svobodu
českých zemí. Je držitelem desítek vyznamenání za chrabrost a
odvahu.


Řád Tomáše Garrigua Masaryka

propůjčení:

in memoriam
Rudolf Jílovský
(1. července 1890 - 10. června 1954)
za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva
Vlastním jménem Klein. V roce 1909 se stal spoluzakladatelem
úspěšného protirakouského kabaretu "Červená sedma". Vedle Karla
Hašlera nejpopulárnější lidový zpěvák později vystupoval na
Longenově Revoluční scéně, v revuích a operetách. Svou úspěšnou
činností v knižních nakladatelstvích (Orbis, Aventinum, Česká
expedice, Borový) se výrazně zasloužil o rozvoj české literatury.
Do okruhu jeho přátel patřili mimo jiné Karel Čapek, Olga
Scheinpflugová a Ferdinand Peroutka. Za protektorátu byl činný v
odbojové skupině bývalého poslance Arnošta Heidricha. Od konce
války vedl až do února 1948 tiskové podniky Československé strany
lidové. Komunistický puč jej přinutil k odchodu do exilu. Usadil
se v New Yorku, kde působil v americké redakci rozhlasové stanice
Svobodná Evropa.

in memoriam
Ing. Josef Lux
(1. února 1956 - 21. listopadu 1999)
za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva
Významný křesťanský politik, dlouholetý místopředseda vlády
České republiky a ministr zemědělství. Po vysokoškolském studiu v
Brně pracoval v zemědělském družstvu Zálší jako zootechnik. V
roce 1990 byl kooptován do Federálního shromáždění a téhož roku
zvolen předsedou ČSL. V březnu 1992 stanul v čele nástupnické
KDU-ČSL, která se pod jeho vedením postupně transformovala v
demokratickou stranu evropského typu. V letech 1992 až 1998 jako
ministr zemědělství a místopředseda vlády prosazoval samostatnou
politiku křesťanské demokracie a standardní evropský koaliční
model vládnutí. V roce 1998 po nástupu vlády premiéra Miloše
Zemana lidová strana přešla do opozice. V důsledku onemocnění
leukémií rezignoval v září 1998 na funkci předsedy KDU-ČSL i
jejího poslaneckého klubu. V září 1999 se podrobil v americkém
Seattlu úspěšně transplantaci kostní dřeně, později se však
dostavily vážné komplikace, kterým Josef Lux po dvou měsících
podlehl.

Prof. Dr. Jiří Horák
(24. dubna 1924)
za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva
Po vysokoškolském studiu se v roce 1945 stal tiskovým
tajemníkem ministra průmyslu Bohumila Laušmana, po komunistickém
převratu v roce 1948 uprchl do Německa. Působil ve vedení
Sdružení československých politických exulantů v Německu a byl
generálním tajemníkem ústředního Svazu československých studentů
v exilu. V říjnu 1951 odešel do USA, kde vystudoval politologii
na Kolumbijské univerzitě. V roce 1974 se stal řádným profesorem
politologie na Manhattanské vysoké škole v New Yorku. Společně s
Pavlem Tigridem zakládal v roce 1956 časopis Svědectví a později
Československý bulletin. V roce 1961 byl zvolen místopředsedou
Rady svobodného Československa a v roce 1972 jejím generálním
tajemníkem. Po návratu do vlasti v prosinci 1989 se podílel na
obnovení Československé sociální demokracie, od března 1990 do
února 1993 byl jejím předsedou. V parlamentních volbách 1992
úspěšně kandidoval do Sněmovny lidu, kde předsedal zahraničnímu
výboru.

Prof. PhDr. Milan Machovec, DrSc.
(23. srpna 1925)
za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva
Filozof a znalec života a díla Tomáše Garrigua Masaryka, je
autorem řady knih a publikací zaměřených z velké části na české
humanistické tradice (Hus, Dobrovský, Palacký, Masaryk). Studoval
filozofii, klasickou filologii, teologii a hudbu. Působil na
Vysoké škole politických a hospodářských věd, od roku 1953 byl
docentem a od roku 1968 profesorem Filozofické fakulty Univerzity
Karlovy. V 60. letech se stal spolu s Erichem Frommem a Ernstem
Blochem iniciátorem celosvětového dialogu mezi marxisty a
křesťanskými teology. Pro svou veřejnou angažovanost v letech
1968 až 1969 byl nucen roku 1970 odejít z univerzity. Živil se
soukromými hodinami a varhanictvím, byl činný v bytových
univerzitách a v opozičním hnutí, byl signatářem Charty 77 a
věnoval se též ekologické problematice. V roce 1990 se vrátil na
Filozofickou fakultu, kde působí dosud. Je předsedou Společnosti
lidských práv, jedním z obnovitelů Masarykovy společnosti a
místopředsedou Masarykova demokratického hnutí.

udělení:

Prof. Dr. Michael Novak
(9. září 1933)
za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva
Americký profesor náboženských studií se slovenskými předky,
filozof, křesťanský myslitel, diplomat a novinář. Podílel se na
prezidentských kampaních demokratických kandidátů Roberta
Kennedyho a George McGoverna. V roce 1974 prosadil založení Úřadu
Bílého domu pro záležitosti amerických etnik a byl jeho poradcem
za vlád prezidentů Geralda Forda a Jamese Cartera. Od roku 1978
působí na Americkém podnikatelském institutu (American Enterprise
Institute) ve Washingtonu. V 80. letech byl velvyslancem USA v
Komisi OSN pro lidská práva, vedl americkou expertní skupinu na
jednání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Byl
členem poradního sboru prezidenta Ronalda Reagana. Jeho
nejznámějším dílem je Duch amerického kapitalismu z roku 1982,
které je považováno za "nejlepší studii morálního a náboženského
základu kapitalismu od dob Adama Smithe". Novakovým názorům je
rovněž připisován vliv na encykliku papeže Jana Pavla II.
Centesimus annus z roku 1991. Za rok 1994 obdržel prestižní
Templetonovu cenu za pokrok v náboženství. Když byl v roce 1991 v
Praze založen Občanský institut, stal se Michael Novak předsedou
jeho čestné rady, později předsedou Rady poradců.

propůjčení:

JUDr. Ing. Jaroslav Musial
(13. května 1921)
za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva
Sociálnědemokratický senátor, někdejší účastník druhého i
třetího odboje. Po válce absolvoval Právnickou fakultu Univerzity
Karlovy v Praze a Vysokou školu báňskou v Ostravě. Roztrháním
podpisových archů požadujících smrt Milady Horákové zavdal
příčinu ke sledování ze strany Státní bezpečnosti. Pro své režimu
nepohodlné postoje vykonával dělnické profese v Železnorudných
dolech v Nučicích, v Ejpovicích a Mníšku pod Brdy. V březnu 1952
byl zatčen pro podezření z protistátní činnosti, byl vězněn a až
v roce 1954 definitivně zproštěn viny. Později byl zaměstnán v
Severočeských hnědouhelných dolech na Bílinsku a Mostecku, odkud
byl v roce 1970 jako zakladatel KAN a činný člen KPV-K 231 na
hodinu propuštěn. Pak pracoval jako dělník v kladenských hutích a
ve Východoslovenských železárnách v Košicích. V roce 1990 se stal
prvním polistopadovým předsedou okresního národního výboru a
později přednostou Okresního úřadu v Teplicích. V podzimních
volbách v roce 1996 byl zvolen senátorem za teplický obvod.

udělení:

Prof. PhDr. Miloš Tomčík, DrSc.
(19. září 1922)
za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva
Literární historik, kritik a pedagog, člen Slovenské akademie
věd. Přednášel na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v
Bratislavě. Jako děkan odmítl na přelomu let 1957-1958 podepsat
propouštěcí dekrety režimu nepohodlným profesorům. V letech 1960
až 1977 pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV v Praze a na
Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1975 až 1977
působil jako lektor slovenštiny v Bordeaux ve Francii, po
listopadu 1989 jako člen kuratoria Ústavu T. G. Masaryka. Je
autorem mnoha studií, učebnic, samostatných publikací k otázkám
slovenské a české literatury. Své práce publikoval doma i v
zahraničí. Na Slovensku se léta angažuje jako výrazná osobnost v
Kruhu přátel české kultury. Sestavuje a organizuje kulturní
programy k otázkám české a československé kultury, například
každoroční udělování Ceny Karla Čapka v Trenčianských Teplicích.

Prof. Dr. Hans Dieter Zimmermann
(29. července 1940)
za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva
Profesor všeobecné a srovnávací literatury na berlínské
Technické univerzitě a člen PEN - centra německy mluvících
spisovatelů v zahraničí. Do Prahy jezdí od roku 1970, udržoval tu
styky s Janem Procházkou, Pavlem Kohoutem, Karlem Kosíkem a
dalšími autory. Zorganizoval dopisovou akci prominentních
západních spisovatelů na podporu pronásledovaných autorů v
Československu, přivážel peníze mezinárodního PEN klubu do Prahy.
V Berlíně organizuje konference, mimo jiné o T. G. Masarykovi
(1991), "Kafka a Praha" (1992), je spoluzakladatelem Německo-
české pracovní skupiny (1996) a Institutu Ludvíka Kundery pro
šíření české literatury v Německu (Ludwig-Kundera- Institut zur
Verbreitung der tschechischen Literatur in Deutschland, 1998). Je
iniciátorem a jednatelem vydavatele České knihovny v německém
jazyce, jež má za cíl vydat 33 svazků děl české literatury,
zprostředkujících německému čtenáři představu o bohatství české
literatury.


Medaile Za hrdinství

Tomáš Bayer
(22. září 1977)
za hrdinství při záchraně lidského života
Narodil se v Brně a v roce 1997 vystudoval obor stavební
provoz na středním odborném učilišti. Náhradní vojenskou službu
vykonal v Městském divadle v Brně, kam se pak vrátil jako
osvětlovač a kde pracuje dodnes. V srpnu 1999 vyprostil z
hořícího bytu Evu Elsbergerovou, které zachránil život s
nasazením života vlastního. Je aktivním členem Českého Červeného
kříže.

Vlastimil Hrbek
(12. června 1973)
za hrdinství při záchraně lidského života
Vyučil se opravářem zemědělských strojů a poté pracoval v
zemědělském družstvu ve Zvoli na Žďársku. Po ztrátě zaměstnání v
důsledku transformace družstva pracoval na veřejně prospěšných
pracích. Od roku 1997 pracuje jako řidič v Dolní Rožínce na
Žďársku. Je ženatý, má dvě dcery. Ve Sboru dobrovolných hasičů se
stará o strojní vybavení. V únoru 2000 zachránil život malému
chlapci, který spadl do rozvodněné řeky Bobrůvky.

in memoriam
Boris Kovaříček
(21. května 1927 - 24. května 1949)
za hrdinství v boji
Po dokončení středoškolských studií v roce 1946 začal
studovat práva na Univerzitě Karlově. Po únorovém puči 1948 se
zapojil do odbojového hnutí jako vůdčí postava ilegální skupiny
"Šeřík" složené převážně ze studentů a mladých lidí. V prosinci
1948 byl zatčen, v květnu 1949 odsouzen k trestu smrti za
velezradu a vyzvědačství a popraven. V roce 1969 byl posmrtně
rehabilitován.

Vlasta Mařáková - Charvátová
(19. října 1925)
za hrdinství v boji
Pochází z rodiny ruského legionáře, jež udržovala přátelské
styky s prezidenty Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem
Benešem. Po studiích na UK v Praze pracovala jako překladatelka
ve Škodových závodech. V květnu 1949 byla zatčena a později v
politickém procesu odsouzena na doživotí za velezradu, sdružování
proti státu a pobuřování proti republice. Její manžel Josef
Charvát byl odsouzen k smrti a popraven v listopadu 1949. Ve
vězení strávila téměř 15 let. Dosáhla přitom částečného zmírnění
brutálního režimu v ženských věznicích poté, co se podařilo
doručit její stížnost tehdejšímu generálnímu tajemníku OSN Dagu
Hammerskjöldovi. Po svém podmíněném propuštění byla dále
perzekvována. Později odešla do ciziny, nyní žije opět v ČR.


Medaile Za zásluhy

in memoriam
Olga Fierzová
(26. července 1900 - 17. června 1990)
za zásluhy o stát
Narodila se ve švýcarském Badenu. Absolvovala učitelský ústav
v Bruselu a učila francouzštinu a němčinu v dívčím penzionátu
nedaleko Londýna, kde se jako tlumočnice poprvé setkala s Hnutím
pro mezinárodní smír a s československým delegátem Přemyslem
Pittrem. V roce 1933 byl i její zásluhou otevřen Milíčův dům -
vzdělávací a výchovné centrum pro děti ze sociálně slabších
rodin. Za okupace pomáhala židovským rodinám, po válce
organizovala projekt, v němž se čtyři zkonfiskované zámky změnily
na ozdravovny pro děti vracející se z německých koncentračních i
z českých internačních táborů. V roce 1950 jí československé
úřady zakázaly vstup na území státu. Po té pečovala o české a
slovenské emigranty v táboře Valka u Mnichova. Spolu s Pittrem
vydávala časopis Hovory s pisateli a založila Husův sbor v
Curychu. V roce 1985 obdržela vyznamenání státu Izrael, v Aleji
spravedlivých byl zasazen strom s jejím jménem.

Prof. Eiiči Čino
(7. února 1932)
za zásluhy v oblasti kultury
Emeritní profesor Státní tokijské univerzity cizích jazyků. V
roce 1958 přišel do Prahy studovat slovanskou jazykovědu a
staroslověnštinu. Po návratu do Japonska působil jako lektor a
později docent slovanských jazyků na řadě tokijských univerzit. V
roce 1976 získal profesuru obecné jazykovědy na Státní tokijské
univerzitě a současně učil slavistiku, především češtinu a
staroslověnštinu. V roce 1991 se mu podařilo na univerzitě zavést
výuku češtiny, na kterou je každoročně přijímáno 15 studentů. Od
roku 1994 působí jako profesor na soukromé univerzitě.

Dr. Clara Janésová
(6. listopadu 1940)
za zásluhy v oblasti kultury
Básnířka, esejistka a překladatelka pochází z Barcelony.
Absolventka filologie a filozofie na univerzitách v Barceloně,
Pamploně a na pařížské Sorbonně literárně debutovala počátkem 60.
let. Mezníkem v jejím životě a v tvorbě bylo setkání s poezií
českého básníka Vladimíra Holana a posléze i se samotným tvůrcem,
které v ní podnítilo zájem o studium českého jazyka a literatury.
Od 70. let seznamuje španělskou veřejnost s českou kulturou
prostřednictvím překladů, kritických studií a popularizačních
článků, a četnými recitály a besedami o české literatuře. V roce
1997 jí byla ve Španělsku udělena Národní cena za překladatelské
dílo, v němž významnou část zaujímají právě překlady české
literatury.

Jeri Laberová
(19. května 1931)
za zásluhy o Českou republiku
Absolventka Newyorské a Kolumbijské univerzity v 70. letech
pracovala pro Amnesty International, působila jako výkonná
ředitelka Fondu na podporu svobody projevu. V letech 1979 až 1995
byla výkonnou ředitelkou Helsinského výboru a zároveň ředitelkou
výboru pro svobodu publikování Asociace amerických nakladatelů
(International Freedom to Publish Committee of the Association of
American Publishers). Od roku 1979 udržovala kontakty s
disidentským hnutím v Československu, během návštěv se zúčastnila
jako pozorovatel několika soudních procesů s disidenty a byla
třikrát zadržena policií. V roce 1982 byla hlavní iniciátorkou
vzniku Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva (IHF) a
pracovala v jeho vedení. Patřila k iniciátorům vzniku
Československého helsinského výboru. Je poradkyní Human Rights
Watch, organizace zabývající se dodržováním lidských práv.

Bruno Leuthold
(2. října 1923)
za zásluhy v oblasti kultury
Narodil se ve Švýcarsku. Roku 1955 nastoupil profesionální
politickou dráhu a vykonával řadu funkcí na úrovni městské,
kantonální i státní. Jako přítel české kultury a znalec místního
prostředí výrazně podporoval a propagoval českou literaturu a
umění po celou dobu nesvobody. Bez jeho pomoci by některé
rukopisy českých autorů na Západě nemohly vůbec vyjít. Když
československé úřady na jaře roku 1971 přerušily spojení českých
spisovatelů a žurnalistů s jejich přáteli a nakladateli na
Západě, začal Bruno Leuthold společně s Jürgenem Braunschweigerem
tyto kontakty znovu navazovat. Spojení udržoval pomocí přátel ze
Švýcarska a Německa, i když mu československé úřady zakázaly
vstup na území republiky. Také v současnosti patří mezi
nejvýznamnější propagátory české kultury v zahraničí.

Prof. Radovan Lukavský
(1. listopadu 1919)
za vynikající umělecké výsledky
Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale
zavření vysokých škol nacisty v roce 1939 jej přivedlo také ke
studiu na konzervatoři. Byl totálně nasazen v Německu a po válce
se podílel na založení divadla DISK. Jiří Frejka jej roku 1946
angažoval do Městského divadla na Vinohradech, odkud v roce 1950
přešel do nového souboru Městských divadel pražských. Členem
činohry Národního divadla je od roku 1957. Od počátku své
divadelní dráhy hrál současné dramatické hrdiny, mužné a přímé.
Za jeden z vrcholů jeho herecké tvorby je pokládán Shakespearův
Hamlet z roku 1959. Přesvědčivosti postav Radovana Lukavského
napomáhá především jeho tvárný hlas, dikcí dovede zvýraznit krásu
českého jazyka i verše. Významná je jeho pedagogická činnost,
které se věnuje na konzervatoři, na DAMU i FAMU již od roku 1945.

Arnošt Lustig
(21. prosince 1926)
za vynikající umělecké výsledky
Prozaik, scenárista, publicista a autor rozhlasových her. V
roce 1942 byl z rasových důvodů poslán do terezínského ghetta a
prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald. V roce 1945
uprchl z transportu vězňů a až do květnové revoluce se ukrýval v
Praze. Po osvobození studoval na Vysoké škole politických a
sociálních věd a současně byl přispěvatelem několika listů. V
roce 1948 byl vyslán jako zpravodaj do Izraele. Po návratu
nastoupil do Československého rozhlasu, od roku 1958 působil jako
vedoucí kulturní redakce týdeníku Mladý svět a o dva roky později
se stal scenáristou barrandovského filmového studia. Roku 1968
odešel přes Itálii, Izrael a Jugoslávii do USA (1970). Na Iowské
univerzitě získal roční tvůrčí pobyt v rámci mezinárodního
spisovatelského programu a poté začal přednášet na amerických
univerzitách. Arnošt Lustig zaujal svými knihami s židovskou
tematikou významné místo mezi autory takzvané druhé vlny válečné
literatury. Mezi jeho nejznámější knihy patří Modlitba pro
Kateřinu Horowitzovou, Transport z ráje a Démanty noci.

Ivan Moravec
(9. listopadu 1930)
za vynikající umělecké výsledky
Klavírista Ivan Moravec patří k nejvýznamnějším českým
umělcům. Po konzervatoři pokračoval ve studiu u profesorky Ilony
Kurzové na pražské Akademii múzických umění a účastnil se na
mistrovských kurzech v Itálii u proslulého pianisty Artura
Benedettiho-Michelangeliho v letech 1957 a 1958. Od roku 1969
pedagogicky působí na HAMU, od 1990 jako profesor. Dlouhá léta
byl sólistou České filharmonie. Svým interpretačním mistrovstvím
se řadí mezi české nejúspěšnější pianisty poválečné éry a mezi
špičku svého oboru v Evropě. Ivan Moravec mnohokrát vystupoval na
významných hudebních festivalech a vynikl zvláště jako interpret
děl Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho, Césara Francka,
Sergeje Prokofjeva a Maurice Ravela.

Theodor Pištěk
(25. října 1932)
za vynikající umělecké výsledky
Akademický malíř a kostýmní výtvarník studoval na Akademii
výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Vratislava Nechleby
a poté absolvoval čestný rok v ateliéru profesora Antonína Pelce.
Od roku 1959 se začal profilovat jako filmový výtvarník, věnoval
se navrhování výtvarných koncepcí, kostýmů, modelů a rekvizit.
Spolupracoval na Vláčilových filmech Holubice, Markéta Lazarová a
Údolí včel. Autorsky se podílel na výtvarném řešení pavilónu
Člověk a svět na výstavě v Montrealu v roce 1969. Po spolupráci s
Milošem Formanem na filmu Amadeus obdržel v roce 1985 cenu
Americké filmové akademie Oscar. Za kostýmní návrhy k filmu
Valmont Miloše Formana získal Cenu Francouzské akademie César.
Theodor Pištěk se podílel mimo jiné na filmech Jáchyme, hoď ho do
stroje, Adéla ještě nevečeřela, Postřižiny. Je členem Americké
filmové akademie a České filmové akademie.

Prof. PhDr. Rio Preisner
(13. listopadu 1925)
za zásluhy o stát v oblasti vědy a kultury
Po válce studoval germanistiku a anglistiku na Univerzitě
Karlově, vojenskou službu absolvoval u Pomocných technických
praporů (PTP). Poté působil jako překladatel a učitel němčiny a
spolupracoval s Divadlem Za branou. V roce 1968 odešel do exilu v
USA, kde působil na Pensylvánské státní univerzitě, od roku 1973
jako řádný profesor. Věnoval se překladatelství, literárněvědné
práci a filozoficko-historickým analýzám na konzervativních
křesťanských základech. V práci Americana podrobil analýze
myšlenkový a historický vývoj moderní Evropy a Ameriky. V
trilogii Kritika totalitarismu, Česká existence, Až na konec
Česka analyzoval komunistickou totalitu v české společnosti. Je
světově uznávaným odborníkem na tvorbu R. M. Rilka a patří k
absolutní špičce současné české překladatelské školy. V exilu
spolupracoval s Anastázem Opaskem, publikoval v řadě světových
filologických a politologických časopisů, spolupracoval s
Křesťanskou akademií v Římě.

in memoriam
Prof. ThDr. Josef Bohumil Souček, Dr. h.c.
(12. května 1902 - 9. září 1972)
za zásluhy o stát
Teologické, filologické a filozofické vzdělání z něj ve
spojení s jeho zájmem o politologii, přírodní vědy a hudbu
učinilo jednu z výrazných osobností českého protestantismu.
Polemika nad jeho studií Theologie a filosofie (1944) otevřela
Součkův celoživotní přátelský rozhovor s filozofem Janem
Patočkou. Spolu s Josefem Luklem Hromádkou se zasloužil o dialog
s představiteli německé teologie a kultury, který spolu s
marxisticko-křesťanským dialogem na Filozofické fakultě UK
ovlivnil duchovní vývoj směřující k jaru 1968. Klíčovými pasážemi
o novozákonní teologii přispěl do Novotného Biblického slovníku
(1951- 1956) a spolu se svým "starozákonním" kolegou Milošem
Bičem a desítkami spolupracovníků připravil velkou Biblickou
konkordanci s hebrejskými a řeckými ekvivalenty (1954-1960),
která dosud nemá ve světě obdoby. Jeho Řecko-český slovník k
Novému zákonu se dočkal již pátého vydání. Součkovo dílo
vrcholilo prací na českém ekumenickém překladu Bible.

PhDr. Milan Uhde
(28. července 1936)
za zásluhy o stát v oblasti kultury
Spisovatel, publicista a literární kritik, signatář Charty 77
a bývalý ministr kultury (1990-1992). Vystudoval češtinu a
ruštinu na filozofické fakultě brněnské univerzity. V letech 1958
až 1970 působil jako redaktor měsíčníku Host do domu, poté až do
roku 1989 byl ve svobodném povolání, z politických důvodů však
nesměl být veřejně literárně činný. Své texty publikoval v
exilových listech. Od roku 1979 redigoval revui Most. Do
porevoluční politiky vstoupil v červnu 1990 jako ministr kultury
ČR, po dvou letech usedl do křesla předsedy České národní rady a
se vznikem České republiky se stal předsedou Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR. Poslancem byl šest let (do roku 1998). Od dubna
1999 je členem Rady českého rozhlasu.

in memoriam
Prof. MUDr. Václav Vojta
(12. července 1917 - 12. září 2000)
za vynikající vědecké výsledky
Profesor a přední světový neurolog, po němž je pojmenovaná
reflexní metoda diagnostiky a léčby dětské mozkové obrny
(takzvaná Vojtova metoda). V 50. a 60. letech působil na dětské
neurologii fakultní polikliniky Univerzity Karlovy v Praze. V
roce 1968 odešel do exilu do Německa, kde působil v Dětském
léčebném centru v Mnichově a přednášel na tamní univerzitě. Byl
nositelem několika státních a odborných vyznamenání.

in memoriam
Jindřich Waldes
(29. června 1878 - 2. července 1941)
za zásluhy o stát v oblasti kultury
Průmyslník a mecenáš. V roce 1902 založil v Praze-Vršovicích
továrnu, vyrábějící především kovové patenty, která získala
světový věhlas díky filiálkám v mnoha zemích. Finančně podporoval
například Muzeum hlavního města Prahy, Uměleckoprůmyslové muzeum
v Praze či Československou obec sokolskou. Založil a financoval
sportovní klub AFK Waldes v Praze-Vršovicích. Přispíval na
vzdělávání chudých židovských chlapců. Od roku 1939 byl vězněn v
koncentračním táboře v Buchenwaldu, odkud se ho jeho rodině
podařilo vykoupit, avšak během cesty do Ameriky zemřel.

Prof. Dr. Peter Demetz
(21. října 1922)
za zásluhy o stát v oblasti vědy a kultury
Profesor Yaleovy univerzity v New Haven (USA), germanista.
Narodil se v Praze, žije v USA. Působil jako redaktor Rádia
Svobodná Evropa a asistent němčiny na Kolumbijské univerzitě v
USA. Je korespondentem Berlínské akademie věd, členem PEN klubu
USA a Rakouska. V současnosti působí jako hostující profesor na
katedře germanistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity.

Markéta Goetz-Stankiewiczová
(15. února 1927)
za zásluhy o Českou republiku
Rodačka z Liberce je emeritní profesorkou německých studií a
srovnávací literatury na Univerzitě Britské Kolumbie v kanadském
Vancouveru. Z jejího rozsáhlého díla lze vybrat publikace
vztahující se k Československu a české kultuře: The Silenced
Theatre: Czech Playwrights without a Stage (1979), Good bye
Samizdat: Twenty years of Czechoslovak Underground Writings
(1992), dále mnoho esejí o moderní československé a německé
literatuře. V době nesvobody udržovala intenzivní kontakt mezi
československým disentem a exilovými kruhy, z cest do
Československa přivážela mnoho materiálů, někdy i rukopisy
disidentů. Je neúnavnou propagátorkou české kultury v zahraničí.
V roce 1996 obdržela cenu Edice Petlice a v roce 1992 medaili
Akademie věd ČR.

Miroslav Horníček
(10. listopadu 1918)
za vynikající umělecké výsledky
Herec, dramatik, režisér a spisovatel, začal hrát divadlo ve
válečných letech v Plzni. Po válce působil v Praze v divadlech
Větrník, Satiry a v Národním divadle. Rozhodující pro jeho další
vývoj bylo setkání s Janem Werichem, jemuž se stal v letech 1955
až 1961 hereckým partnerem. Inspirován příkladem protagonistů
Osvobozeného divadla vytvořil po Werichově odchodu obdobnou
herecko-autorskou dvojici s Milošem Kopeckým, v níž oba dosáhli
velké popularity. Současně s působením v Hudebním divadle v
Karlíně hrál v letech 1965 až 1968 v divadle Semafor. Po světové
výstavě v Montrealu, kde provázel diváky ve slavném Kinoautomatu,
působil jako televizní autor, konferenciér a herec. Byl
populárním protagonistou řady rozhlasových pořadů a účinkoval
také ve filmu. Vedle herecké práce psal vlastní dramatické texty
a prózy. V době normalizace, kdy měl omezený přístup na televizní
obrazovku, absolvoval stovky zájezdů za diváky mimo Prahu.

Mons. Pavel Kučera
(27. května 1932)
za zásluhy o stát
Během tajných studií teologie pracoval do roku 1964 jako
stavební dělník a skladník. Aby se mohl stát knězem, uprchl v
roce 1964 do zahraničí a v Bavorsku byl přijat do kněžského
semináře Dillingen. Po vysvěcení na kněze byl jmenován duchovním
správcem krajanů v uprchlickém táboře v Zindorfu. Mnohým
emigrantům byl oporou v novém životě ve svobodném světě. Od roku
1970 se společně s vyhoštěným kardinálem Beranem podílel na
vedení pastorační sekce střediska Velehrad v Římě, které sdružuje
české církevní obce Evropy. V roce 1991 byl jmenován Německou
biskupskou konferencí delegátem pro českou duchovní správu v
Německu a členem poradního sboru pro cizince. Svatý stolec jej
pak jmenoval papežským prelátem. V roce 1992 se stal biskupským
vikářem pro české katolíky v Evropě.

Marie Akvinela Loskotová de Notre Dame
(17. června 1923)
za zásluhy o Českou republiku
Sestra Ludmila Loskotová, řeholním jménem Marie Akvinela z
kongregace Školských sester de Notre Dame, začínala jako dětská
zdravotní sestra. Její činnost u dětí byla v roce 1950 násilně
přerušena odvozem řádových sester do soustřeďovacího kláštera v
Broumově. Poté pracovala jako tovární dělnice a jako vyšívačka. V
roce 1960 se stala vedoucí vychovatelkou ústavu pro mentálně
postižené děti v Horní Poustevně a později zde jako vrchní
zdravotní sestra působila plných 28 let. V roce 1991 se stala
vedoucí Domova Svaté rodiny v Praze na Petřinách, který pomáhala
budovat. Loni v květnu byl zejména díky jejímu úsilí otevřen
ústav pro postižené v Praze-Liboci.

plukovník v. v. Jiří Louda
(3. října 1920)
za zásluhy o Českou republiku
Za druhé světové války byl členem západního zahraničního
odboje. Po válce, během níž byl několikrát vyznamenán, zůstal ve
vojenské činné službě. V únoru 1948 musel z armády odejít, o rok
později byl zatčen a bez rozsudku vězněn do května 1950. Po
propuštění pracoval ve Státní vědecké knihovně v Olomouci. V roce
1968 byl rehabilitován a povýšen do hodnosti majora, v roce 1991
do hodnosti plukovníka. Jiří Louda je autorem symbolů
svrchovanosti České republiky - českého státního znaku a
prezidentské standarty. Vytvořil rovněž znak olomoucké
arcidiecéze a znaky českých měst a obcí. Je členem podvýboru
Poslanecké sněmovny pro heraldiku. Jako jediný Čech byl
Mezinárodní heraldickou akademií se sídlem v Ženevě povýšen do
funkce akademika.

Klement Lukeš
(2. listopadu 1926)
za zásluhy o stát
Po absolvování základní školy pro nevidomé se vyučil
košíkářem a ladičem klavírů. Vystudoval Vysokou školu politickou
a sociální v Praze a začal pracovat jako lektor a konzultant v
Poradně a studovně marxismu-leninismu. V roce 1961 byl zatčen a
vyšetřován v souvislosti s připravovaným procesem se skupinou
"Lukeš a spol", následně byl vyloučen z KSČ. Místo soudu mu byla
zakázána jakákoliv činnost v oblasti duševní práce a pobyt v
Praze. Po oficiálně neschváleném návratu do Prahy byl umístěn
jako bibliograf ve Slepecké knihovně v Praze. V roce 1968 se na
krátko stal ředitelem Institutu pro studium politických věd v
Praze, odkud odešel do Ústavu pro výzkum veřejného mínění při
ČSAV. Propustili jej v roce 1973 a do roku 1989 byl zaměstnán ve
výrobním družstvu invalidů. Organizoval distribuci samizdatové
literatury (Libri Prohibiti), patřil mezi první signatáře Charty
77. Nyní je aktivním členem Výboru dobré vůle Olgy Havlové.

Stanislav Stránský
(28. března 1922)
za zásluhy o Českou republiku
Rodák z Děvínské Nové Vsi u Bratislavy vystudoval střední
školu uměleckou a stavební. Jako příslušník vládního vojska se v
roce 1945 zúčastnil boje o Československý rozhlas v Praze, za což
byl vyznamenán. Jako voják z povolání po volbách 1946 projevil
nesouhlas s činností politických stran v armádě a musel odejít do
výslužby. V roce 1948 byl vazebně vyšetřován, v srpnu 1949 odešel
do Německa, odkud se mu podařilo vrátit zpět do republiky. Státní
bezpečnost jej však odhalila a Stránský byl odsouzen k trestu
smrti, později změněnému na 14 let těžkého žaláře. Propuštěn byl
po amnestii v roce 1960. V roce 1968 patřil k zakladatelům klubu
"K- 231", v roce 1990 spoluzakládal Konfederaci politických
vězňů. Od roku 1995 je zakladatelem a předsedou Sdružení bývalých
politických vězňů ČR 1948-1989. Má zásluhu na výstavbě a úpravě
čestného pohřebiště III. odboje v Praze na Ďáblickém hřbitově,
přičinil se také o vybudování pietního místa v Pankrácké věznici.

PhDr. Petra Procházková
(20. října 1964)
za zásluhy o Českou republiku
Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a novinářskou
praxi začínala v roce 1986 v časopise Květy. V roce 1992 odjela
do Ruska, kde převzala úkol zpravodajky Lidových novin. O dva
roky později se podílela na vzniku informační agentury Epicentrum
a stala se její ředitelkou. Jako novinářka informovala o
důležitých společenských proměnách na území celé Asie, ale
především v bývalém Sovětském svazu. Byla svědkem bombardování
čečenského Grozného, účastnila se cest po Kavkaze po stopách
třetí generace válečných vysloužilců Ruska a v roce 1997
monitorovala proces předávání Hongkongu pod správu Číny. Je
autorkou reportáží z Východního Timoru, Afgánistánu, Dagestánu a
jižního Súdánu. V současnosti sleduje průběh rusko-čečenské války
a podílí se na organizaci humanitární pomoci v oblastech
konfliktů či přírodních katastrof. Za svou novinářskou práci
obdržela cenu Ferdinanda Peroutky a cenu Karla Havlíčka
Borovského.

Ing. Jaromír Štětina
(6. dubna 1943)
za zásluhy o Českou republiku
Po studiích ekonomie a přírodních věd pracoval krátce v
deníku Mladá fronta a od roku 1970 jako geolog v podniku
Geoindustria. V minulosti se účastnil řady expedic zejména na
Sibiř a do Střední Asie. Před listopadem 1989 absolvoval
filmařskou výpravu na místa sovětských gulagů v oblasti Magadanu.
V roce 1990 začal jako moskevský zpravodaj Lidových novin
pokrývat konflikty, jež vedly k rozpadu Sovětského svazu. Od roku
1991 sledoval vznik a průběh rusko-čečenské války. Mnohokrát dal
impuls k humanitárním akcím v místech vznikajících konfliktů či
přírodních katastrof. V roce 1993 založil nadaci Lidových novin,
které krátce vedl jako šéfredaktor. V roce 1994 pracoval několik
měsíců jako zpravodaj České televize v Moskvě a na Balkáně. Patří
k zakladatelům agentury Epicentrum, která úzce spolupracuje s
veřejně prospěšnou společností při České televizi Člověk v tísni.

Pramen: ČTK

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz