Nález Ústavního soudu Jménem České republiky

299

NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky


      Ústavní soud rozhodl dne 30. září 1997 v plénu o návrhu Krajského soudu v Hradci Králové na zrušení § 9 odst. 4 zákona České národní rady č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi,

takto:

      Ustanovení §  9 odst. 4 zákona České národní rady č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

Odůvodnění

      Krajský soud v Hradci Králové podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy a §  64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podal návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 4 zákona ČNR č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi. Krajský soud dospěl k závěru, že uvedené ustanovení zákona ČNR č. 37/ /1989 Sb. je v rozporu s čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"), a proto podle ustanovení §  109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř") usnesením ze dne 16. května 1997 č. j. 30 Ca 67/97-8 přerušil řízení ve věci přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy.

      Krajský soud v Hradci Králové vychází z toho, že Okresní úřad v Trutnově rozhodnutím ze dne 3. března 1997 sp. zn. Zdrav. Spr. 5/97-ST uložil MUDr. P. Z. povinnost podrobit se ústavní protialkoholní léčbě v psychiatrické léčebně, přičemž doba léčení byla ponechána na zvážení přednostky oddělení psychiatrické léčebny. Proti tomuto rozhodnutí MUDr. P. Z. podala včas opravný prostředek, kterým se domáhala přezkoumání rozhodnutí.

      Před nařízením jednání ve věci zjistil Krajský soud v Hradci Králové, že o povinnosti podrobit se ústavnímu léčení rozhoduje okresní národní výbor, nyní okresní úřad. Uvádí dále, že článek 8 odst. 6 Listiny stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do sedmi dnů. K návrhu Krajského soudu v Hradci Králové byl přiložen spis 30 Ca 67/97.

      Na výzvu Ústavního soudu zaslala k věci své vyjádření Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Dovozuje, že Krajský soud v Hradci Králové opírá svůj závěr o skutečnost, že zatímco čl. 8 odst. 6 Listiny rozhodování o umístění osoby do ústavní péče svěřuje soudům, ustanovení §  9 odst. 4 zákona ČNR č. 37/1989 Sb. jednoznačně stanoví, že o povinnosti podrobit se ústavní péči v případech závislosti na alkoholu rozhoduje okresní národní výbor, nyní okresní úřad.

      Závislost na alkoholu se léčí na odděleních psychiatrických léčeben buď ambulantně, nebo formou ústavní péče. Ústavní péči osoby závislé na alkoholu podstupují dobrovolně (samy se přihlásí) nebo povinně na základě rozhodnutí okresního úřadu.

      Na povinné protialkoholní léčení tyto osoby nastupují bez dalšího ve stanoveném termínu nebo se této povinné léčbě vyhýbají. Pokud je osoba závislá na alkoholu vyhýbající se léčbě -- i proti své vůli -- předána do zdravotnického zařízení poskytujícího ústavní péči, má toto zdravotnické zařízení povinnost oznámit do 24 hodin místně příslušnému soudu převzetí takové osoby. Soud pak do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k převzetí této osoby do zdravotnického zařízení bez jejího souhlasu, usnesením rozhodne, zda k převzetí zdravotnickým zařízením došlo ze zákonných důvodů.

      Listina v čl. 8 odst. 6 upravuje, že toliko zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotní péči bez svého souhlasu. Jedním z těchto případů je nařízení o povinné ústavní protialkoholní léčbě, o níž rozhodl okresní úřad podle §  9 odst. 4 zákona ČNR č. 37/1989 Sb. Zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, je zajištěno, že přijetí do ústavní péče nesmí být zdravotnickým zařízením odepřeno v případě povinného léčení. Stejně tak není možné z povinného léčení pacienta předčasně propustit na revers. Zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění, a rovněž o. s. ř., v platném znění, je zdravotnickým zařízením, která převezmou osobu bez jejího písemného souhlasu do ústavní péče, uložena povinnost -- v souladu s požadavkem Listiny -- oznámit takové převzetí soudu, který o umístění takové osoby ve zdravotnickém zařízení následně rozhodne. Z tohoto důvodu Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se domnívá, že postup umísťování osob do povinného ústavního léčení podle §  9 odst. 4 zákona ČNR č. 37/1989 Sb. není v rozporu s Listinou.

      Zákon ČNR č. 37/1989 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru dne 28. března 1989, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli České socialistické republiky a byl řádně vyhlášen.

      Článek 8 Listiny zaručující osobní svobodu v odstavci 6 závazně určuje, že pouze zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do sedmi dnů. Tedy jedině soudu přísluší konečné rozhodnutí o tomto umístění, a to na základě povinné oznamovací povinnosti příslušného zdravotnického zařízení. Výjimku tvoří převzetí a držení osoby ve zdravotnickém zařízení, které nařídil soud v jiném řízení, (např. podle §  72 trestního zákona). Čl. 8 odst. 6 Listiny vytváří tak základ k detenčnímu řízení. Na jeho základě byl pak novelizován zákon č. 20/1966 Sb., a to zákonem ČNR č. 548/1991 Sb. ze dne 5. prosince 1991, který ve své hmotněprávní úpravě §  23 odst. 4 a zvláště §  24 obsahuje pod čarou již odkaz na čl. 8 odst. 6 Listiny, v té době uvozené ústavním zákonem č. 23/1991 Sb.

      § 23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů, již taxativně vypočítává důvody, kdy lze nemocného bez jeho souhlasu převzít do ústavní péče. Jedná se o tyto případy:

a)

jde-li o nemoci stanovené zvláštním předpisem, u nichž lze uložit povinné léčení,

b)

jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí,

c)

není-li možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si jeho souhlas a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví.

      V §  24 cit. zákona je potom stanovena oznamovací povinnost příslušného zdravotnického zařízení, aby do 24 hodin oznámilo soudu, v jehož obvodu má sídlo, převzetí nemocného bez jeho souhlasu do ústavní péče.

      Došlo rovněž k novelizaci o. s. ř., a to zákonem č. 519/1991 Sb. ze dne 5. listopadu 1991, kdy byla do zákona vložena nová ustanovení nadepsaná ,,Řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče" a obsažená v §  191a až 191g.

      Soudní řízení o detenci podle těchto ustanovení se rozpadá do dvou částí:

  1.  Řízení o přípustnosti převzetí do ústavu, kde se zkoumají zákonné důvody takového převzetí. Soud rozhoduje usnesením do sedmi dnů. Oprávněné osoby mají možnost odvolání, které je však bez odkladného účinku.

  2.  Vyslovil-li soud, že převzetí osoby bylo v souladu se zákonnými důvody, pokračuje v řízení o vyslovení přípustnosti jejího dalšího držení a o délce tohoto držení. Zde již rozhoduje rozsudkem ve lhůtě do tří měsíců.

      Ústavní soud byl tedy nucen zkoumat, zda ustanovení § 9 odst. 4 zákona ČNR č. 37/1989 Sb. je v rozporu s cit. čl. 8 odst. 6 Listiny. § 9 odst. 4 zákona ČNR č. 37/1989 Sb. zní:

      ,,(4)  O povinnosti podrobit se ústavní péči, o jejím ukončení, popřípadě o následné ambulantní péči rozhoduje okresní národní výbor; rozhodnutí o povinnosti podrobit se ústavní péči přezkoumá soud na návrh osoby, jíž se rozhodnutí týká, jejího opatrovníka nebo osoby jí blízké."

      Je třeba uvést, že zákon byl vydán ještě ve starém režimu, novelizacemi však jeho znění v inkriminované části změněno nebylo.

      Citované ustanovení rozhodovací povinnost tedy svěřuje správnímu orgánu -- okresnímu národnímu výboru, nyní [podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících] okresnímu úřadu.

      V této souvislosti je třeba se zmínit o § 13 odst. 2 písm. b) prováděcí vyhlášky č. 187/1989 Sb., která přímo navazuje na ustanovení § 9 odst. 4 zákona ČNR č. 37/1989 Sb. Uvádí se v něm, že zdravotnická zařízení poskytují ústavní péči závislým osobám na základě rozhodnutí okresního národního výboru (nyní okresního úřadu). Na napadené ustanovení § 9 odst. 4 navazují rovněž ustanovení § 9 odst. 7 a § 9 odst. 5 cit. zákona, který pracuje dále s údaji o vyhýbání se ústavní péči, případně ukončení ústavní péče.

      Celé řízení je tedy duplicitně podřízeno jednak správnímu řádu, jednak občanskému soudnímu řádu. Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), řeší i odvolací řízení a zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odkazuje na přezkumné řízení soudu (§ 247 odst. 2 o. s. ř.). Přezkumné řízení je potom postaveno na dispozitivním a nikoli kogentním ustanovení účastníků
řízení.

      Kromě duplicity řízení dochází v současné zákonné úpravě i k přesunu pravomoci rozhodování soudu. Správní orgán odkazuje na § 247 odst. 2 o. s. ř., tj. na hlavu druhou části páté Rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. Rozhodnutí o tom, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, svěřuje však Listina a zákon podle § 191a a násl. o. s. ř. soudům. Pro tento účel byl novelizován o. s. ř. vložením zvláštní kapitoly ,,Řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče".

      Článek 8 odst. 6 Listiny, který navazuje na článek 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, hovoří o opatřeních, o kterých rozhoduje soud, nikoli o rozhodnutích jiných orgánů. Do novelizovaného o. s. ř. byla vlastně převzata úprava detenčního řízení (skoro v doslovném textu s výjimkou některých lhůt) dříve platného občanského soudního řádu (zákona č. 142/1950 Sb.). Tato úprava byla opuštěna v souvislosti s přijetím zákona č. 20/1966 Sb. Z historického hlediska má u nás detenční řízení tradici sahající do minulého století. Novelizovanou hmotněprávní úpravou zákona č. 20/1966 Sb., o které bylo pojednáno výše, byla potom splněna prvá podmínka čl. 8 odst. 6 Listiny, že pouze zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Je proto třeba zajistit i druhou podmínku cit. článku 8 odst. 6 Listiny, že o umístění osoby bez jejího souhlasu do ústavu zdravotní péče rozhoduje soud.

      Ustanovení § 9 odst. 4 zákona ČNR č. 37/1989 Sb. je v rozporu s citovaným článkem 8 odst. 6 Listiny a je protiústavní. Proto Ústavní soud rozhodl o jeho zrušení.

      Tento nález nevylučuje stanovení postupů k realizaci opatření podle § 23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., v platném znění.


Předseda Ústavního soudu:

JUDr. Kessler v. r.


      Práva na uvedení odlišného stanoviska k nálezu v protokolu o jednání a na jeho připojení k rozhodnutí s uvedením svého jména podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, využila soudkyně JUDr. Ivana Janů.