Zákon Lugového: jak Rusko přepisuje pravidla mezinárodních arbitráží

Zákon Lugového: podstata a hlavní mechanismy

Zákon Lugového[1] není samostatným zákonem v ruském právním řádu, nýbrž se tak označují články 248.1 a 248.2 ruského arbitrážního soudního řádu,[2] které do něj byly implementovány v roce 2020. Tato dvě ustanovení jsou známa pod jménem svého sponzora, Andreje Lugovoje, ruského poslance, podnikatele a bývalého pracovníka KGB, který je britskými úřady podezříván z vraždy bývalého ruského špiona Alexandra Litviněnka.[3]

Úprava vychází z relativně jednoduché premisy – pokud je ruský subjekt dotčen zahraničními sankcemi, má možnost domáhat se ochrany před ruskými soudy. Deklarovaným cílem je tedy ochrana ruských subjektů před ztíženým či znemožněným přístupem k právní ochraně v zahraničí, čehož má být dosaženo pomocí tří hlavních mechanismů, které zákon Lugového zakotvuje:

• zaprvé: ruské soudy mohou prohlásit, že mají ve sporu mezi sankcionovaným ruským subjektem a jeho protistranou výlučnou pravomoc, a to i tehdy, pokud si strany zvolily jiné sudiště nebo uzavřely rozhodčí doložku;
• zadruhé: ruské soudy mohou protistraně uložit zákaz zahájit či pokračovat v již zahájeném soudním či rozhodčím řízení[4]; a
• zatřetí: při neuposlechnutí zákazu zahájit či pokračovat v zahraničním řízení může ruský soud uložit straně povinnost zaplatit sankční platbu, která může dosahovat až výše nároku uplatněného v daném řízení. Tato sankční platba má být zaplacena k rukám sankcionovaného ruského subjektu, a stává se samostatným nárokem.

Výklad a praxe ruských soudů

Ačkoli ze samotného textu zákona vyplývá, že sankce musí skutečně bránit přístupu ke spravedlnosti ve smluveném zahraničním fóru nebo alespoň omezovat, v rozhodovací praxi ruských soudů lze pozorovat přesun k paušalizujícím závěrům.

Ruské soudy totiž ve svém rozhodování vycházejí z předpokladu, že samotná existence sankcí již sama o sobě představuje překážku spravedlivého procesu v zahraničí. Tato vyvratitelná domněnka, na níž jsou ruská rozhodnutí založena, je od svého zrodu v případě Uralvagonzavod v. PESA Bydgoszcz ruskými soudy konzistentně aplikována a dále rozšiřována.

Reklama

Spánek jako nejcennější komodita (online - živé vysílání) - 18.5.2026

18.5.2026 14:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Ruská rozhodovací praxe se postupem času stává stále nepřátelštější vůči rozhodčímu řízení, a to i v případě volby neutrálního fóra. V případě OWH v. VTB si strany sjednaly, že jejich spory budou projednány v Hong Kongu dle pravidel HKIAC[5]. Ruské soudy však podle zákona Lugového tuto rozhodčí doložku označily za nevymahatelnou z důvodů sankcí uvalených na VTB, které jí měly ztěžovat přístup k soudní ochraně. Tento závěr je překvapivý vzhledem k tomu, že Hong Kong byl dlouhodobě považován za fórum představující pro ruské strany určitý bezpečný přístav, na rozdíl od sudišť v Evropské unii, která jsou vůči ruským stranám vnímána jako výrazně hostilnější.[6]

Reakce zahraničních soudů a globální dopady zákona Lugového

Dopady zákona Lugového ilustrují nedávná rozhodnutí související se sporem mezi ruským výrobcem hnojiv EuroChem a italskou stavební společností Tecnimont. Vedle vysoké hodnoty uplatňovaných nároků a procesní složitosti sporu je tento případ pozoruhodný tím, jak výrazně mohou situaci komplikovat rozdílné přístupy soudů v jednotlivých jurisdikcích i geopolitické postavení států, v nichž mají dotčené společnosti majetek.

V daném případě se strany dohodly na řešení sporů v Londýně dle pravidel Mezinárodního rozhodčího soudu při Mezinárodní obchodní komoře v Paříži. EuroChem však po vzniku sporu zahájil paralelní řízení před ruskými soudy a současně usiloval o zastavení rozhodčího řízení v Londýně. Rozhodčí tribunál v reakci na tuto situaci nařídil zastavení ruských řízení. Jelikož EuroChem tyto příkazy nerespektoval, obrátil se Tecnimont na britské soudy, které potvrdily, že disponují širokou pravomocí vynucovat rozhodnutí rozhodčích tribunálů, a to i prostřednictvím předběžných opatření směřujících k zákazu vedení řízení v Rusku a k zákazu vymáhání případného ruského rozhodnutí.[7] Ruské soudy však v řízení paralelně pokračovaly a společnosti EuroChem přiznaly nárok ve výši 2,19 miliardy amerických dolarů.[8] EuroChem následně začal usilovat o výkon ruského rozhodnutí v Indii.

Klíčovou otázkou nyní zůstává, jak se k věci postaví indické soudy. Podle dosud dostupných informací Bombajský vrchní soud návrhu společnosti EuroChem bezprostředně nevyhověl, avšak ponechal věc dále otevřenou, stranám umožnil další vyjádření a vydal předběžná opatření omezující společnosti Tecnimont nakládat s majetkem v Indii nad rámec běžného provozu. Z dostupných soudních záznamů dále vyplývá, že v lednu a únoru 2026 ve věci probíhala další jednání a průběžná procesní rozhodnutí a další jednání bylo nařízeno na 5. dubna 2026.

Možné dopady ve světě investičních arbitráží

Rozdílný přístup soudů jednotlivých států otevírá i další otázku, a to možné dopady zákona Lugového na mezinárodní investiční právo. Lze si totiž představit situaci, kdy zahraniční společnost má majetek v zemi, v níž její protistrana usiluje o výkon ruského rozhodnutí vydaného v rozporu s rozhodčí doložkou, jak tomu je v případě společnosti Tecnimont a jejího majetku v Indii.

Pokud by takové ruské rozhodnutí bylo v této zemi vykonáno a protistrana by se z tohoto majetku uspokojila, vyvstává otázka, zda by takový postup nemohl představovat porušení příslušné dohody o ochraně investic a vést k zahájení investiční arbitráže mezi zahraniční společností a dotčeným státem, například z důvodu kvalifikace jednání tohoto státu jako porušení standardu fair and equitable treatment či jako nepřímého vyvlastnění.

Závěr

Zákon Lugového, ačkoli by se na první pohled mohl jevit pouze jako dvojice ustanovení ruského práva posilujících záruky spravedlivého procesu pro sankcionované subjekty, se v důsledku širokého výkladu ruských soudů proměnil v jeden z nejvýznamnějších zásahů do právní jistoty a autonomie vůle smluvních stran v mezinárodním rozhodčím řízení.

Společnosti s obchodními vztahy s Ruskem dnes již musí počítat s možností, že i přes jasně sjednanou rozhodčí doložku bude spor řešen před ruskými soudy. S tím souvisí i riziko výrazného zvýšení nákladů v důsledku paralelních řízení vedených v několika jurisdikcích. Potřeba reagovat na protichůdná rozhodnutí a nejistota ohledně konečného výkonu rozhodnutí znamenají, že spory s ruskou protistranou mohou být výrazně komplexnější a nákladnější.

Destabilizační efekt zákona Lugového se navíc může dotknout nejen samotných stran sporu, ale i států, jejichž soudy budou rozhodovat o uznání a výkonu rozhodnutí. Tyto státy se totiž mohou ocitnout v kolizi protichůdných zájmů: na straně jedné požadavku na respekt k principům mezinárodního rozhodčího řízení a hrozby investiční arbitráže ze strany investora, na straně druhé možným tlakem ze strany Ruské federace na vyhovění zájmům ruských společností, který může mít vlastní ekonomické a politické důsledky.