epravo.cz

k § 4 písm. e), § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 písm. e) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších

Předmětným rozhodnutím ministerstvo rozhodlo o odvolání pana M. ze dne 25. 11. 2006 proti rozhodnutí ČIŽP, oblastního inspektorátu H., ze dne 1. 11. 2006, kterým ČIŽP panu M. uložila pokutu v celkové výši 130.000,- Kč za porušení povinností stanovených zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“). Výrokem č. 1 tohoto rozhodnutí byla panu M. v souladu s ustanovením § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech uložena pokuta ve výši 30.000,- Kč za porušení povinnosti stanovené v ustanovení § 18 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech, kterého se pan M. dopustil tím, že provozoval zařízení ke sběru a výkupu odpadů označené jako „Výkupna druhotných surovin S.“ (dále jen „zařízení S.“) v rozporu s jeho provozním řádem. ČIŽP provedla v provozovně pana M. ve dnech 5. 9. a 11. 9. 2006 kontrolu, při které zjistila, že pan M. v červnu 2006 prováděl v zařízení S. lisování kovového šrotu za účelem snížení jeho objemu, ačkoli tato činnost není uvedena ve schváleném provozním řádu.

Ministerstvo svým rozhodnutím ze dne 17. 1. 2007 podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu výrok č. 1 rozhodnutí ČIŽP zrušilo a řízení v této části zastavilo. V odůvodnění ministerstvo uvedlo, že protiprávní jednání uvedené ve výroku č. 1 rozhodnutí ČIŽP nebylo prokázáno, jelikož ze spisového materiálu plyne, že lisování železného šrotu neprováděl pan M., ale firma jím objednaná.

Podáním ze dne 19. 2. 2007 podala paní K. podle ustanovení § 42 správního řádu podnět k přezkoumání souladu předmětného rozhodnutí ministerstva s právními předpisy podle ustanovení § 94 a násl. správního řádu. Rozpor napadeného rozhodnutí ministerstva s právními předpisy shledává paní K. především v tom, že ministerstvo zrušilo výrok č. 1 rozhodnutí ČIŽP a řízení v této části zastavilo. Podle tvrzení paní K. prováděl pan M. v zařízení S. lisování železného šrotu mobilním lisem, aniž by měl tuto činnost povolenou příslušným správním orgánem. Namítá proto pochybení ministerstva, pokud výrok č. 1 rozhodnutí ČIŽP nepotvrdilo.

Podnět k přezkoumání souladu předmětného rozhodnutí ministerstva s právními předpisy podle ustanovení § 94 a násl. správního řádu podala svým podáním ze dne 19. 4. 2007 rovněž ČIŽP.

Na základě návrhu rozkladové komise ministr v přezkumném řízení napadené rozhodnutí ministerstva podle ustanovení § 97 odst. 3 správního řádu změnil.

Po posouzení spisového materiálu jsem dospěl k závěru, že právní názor ministerstva vztahující se k výroku I přezkoumávaného rozhodnutí je nesprávný. Skutečnost, že lisování železného šrotu v zařízení S. prováděla firma objednaná panem M., nikoliv pan M. sám, je z hlediska právní odpovědnosti pana M. jako provozovatele zařízení S. irelevantní. Rozhodující v daném případě je, že pan M. v době provádění uvedené činnosti neměl tuto činnost ve vztahu k zařízení S. zahrnutu ve schváleném provozním řádu. Zařízení podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona o odpadech ve spojení s ustanovením § 4 písm. e) téhož zákona je definováno i prostorově, tj. prostorem, ve kterém je činnost provozována. Nelze se proto zprostit deliktní odpovědnosti tím, že uvedenou činnost prováděla jiná firma, která ji mohla provozovat na základě schváleného provozního řádu. Prostorově se lisovací stroj nacházel v zařízení pana M. Provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů nesmí činit nic nad rámec schváleného provozního řádu. Úprava železného šrotu lisováním nebyla součástí schváleného provozního řádu vztahujícího se k zařízení S. Pokud byla tato činnost v zařízení S. provozována, bylo tak činěno v rozporu s jeho provozním řádem, a tudíž i se zákonem o odpadech.

k čl. 4 nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi

ke směrnici Rady č. 92/65 (EHS) ze dne 13. července 1992 o veterinárních předpisech pro obchod se zvířaty, spermatem, vajíčky a embryi uvnitř Společenství a jejich dovoz do Společenství, pokud se na ně nevztahují zvláštní veterinární předpisy Společenství uvedené v příloze A oddíle I směrnice č. 90/425/EHS

k § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb.

Ministerstvo rozhodnutím podle ustanovení § 25 odst. 2 písm. d) zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 100/2004 Sb.“), ve spojení s článkem 4 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 338/97 ze dne 9. prosince 1996 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi (dále jen „nařízení Rady (ES) č. 338/97“), nepovolilo společnosti A. (dále jen „společnost“ nebo „dovozce“), dovoz 20 exemplářů kočkodanů talapoin z Kamerunu.

V odůvodnění rozhodnutí ministerstvo uvedlo, že druh Miopithecus talapoin je uveden v seznamu chráněných druhů v příloze B cit. nařízení Rady (ES) č. 338/97. Dovozní povolení smí být vydáno jen za podmínek stanovených tímto nařízením, zejména v článku 4 odst. 2. Ministerstvo dále uvádí, že jednou z neopomenutelných podmínek je, že . Zdůrazňuje, že Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (dále jen „AOPK ČR“) jakožto vědecký orgán CITES s povolením dovozu exemplářů uvedeného druhu nesouhlasí mj. z důvodu, že . Podle této směrnice mohou být primáti dovezeni pouze za účelem vystavování zvířat a vzdělávání veřejnosti, zachování druhů nebo pro účely základního či aplikovaného vědeckého výzkumu nebo šlechtění zvířat pro potřeby tohoto výzkumu.

Proti tomuto rozhodnutí podala společnost rozklad, v němž mj. namítá, že „není pravda, že v daném případě byla nalezena okolnost týkající se zachování druhu, která by mluvila proti vydání dovozního povolení“. Nesouhlasí se stanoviskem AOPK ČR, podle něhož by dovozem došlo k porušení směrnice 92/65/EHS (Balai), která se týká veterinárních podmínek pro obchod se zvířaty přes hranice států uvnitř Evropské unie (dále jen „EU“) a pro dovoz do EU. Na základě návrhu rozkladové komise ministr napadené rozhodnutí ministerstva zrušil a věc vrátil ministerstvu k novému projednání a rozhodnutí.

Ministerstvo v odůvodnění uvedlo, že dovozní povolení smí být vydáno jen za podmínek stanovených v nařízení Rady (ES) č. 338/97, zejména podle článku 4 odst. 2 tohoto nařízení. Dále konstatuje, že jednou z neopomenutelných podmínek je, že . Tuto podmínku pro vydání dovozního povolení stanovuje článek 4 odst. 1 písm. e) cit. nařízení. Článek 4 odst. 2, na nějž ministerstvo zejména odkazuje, pak stanovuje, že .

Z uvedeného je zřejmé, že ačkoli ministerstvo nevyhovělo žádosti o povolení dovozu především pro nesplnění podmínky pro dovoz do EU stanovené v článku 4 odst. 1 písm. e) nařízení Rady (ES) č. 338/97 odůvodnění opírá o skutečnost, že AOPK ČR, jakožto vědecký orgán CITES, v úvodu svého stanoviska uvádí, že povolením dovozu primátů předmětného druhu by došlo k porušení podmínek dovozu podle směrnice Rady 92/65 (EHS) ze dne 13. července 1992 o veterinárních předpisech pro obchod se zvířaty, spermatem, vajíčky a embryi uvnitř Společenství a jejich dovoz do Společenství, pokud se na ně nevztahují zvláštní veterinární předpisy Společenství uvedené v příloze A oddíle I směrnice 90/425/EHS (dále jen „směrnice Rady (EHS) č. 92/65“). Ministerstvo v rozporu s cit. článkem nařízení Rady (ES) č. 338/97 pokládá za , nesplnění podmínek dovozu stanovených ve směrnici Rady (EHS) č. 92/65, která náleží do kompetence Ministerstva zemědělství - Státní veterinární správy. Tato směrnice neobsahuje právní úpravu dovozu, ale upravuje veterinární podmínky pro provoz schválených zařízení, a proto podle ní nepřísluší o předmětném dovozu rozhodovat.

Ministerstvo při novém rozhodování o věci je povinno se řídit příslušným ustanovením článku nařízení Rady (ES) č. 338/97, tedy uvést důvody ohrožení zachování předmětného druhu, pro něž není vydání dovozního povolení možné. V odůvodnění rozhodnutí je třeba se též zabývat skutečností, že zařízení dovozce není místem určení ve smyslu článku 2 písm. k) nařízení Rady (ES) č. 338/1997, jímž je zařízení v Maďarsku. Dále podotýkám, že argumentaci týkající se plnění podmínek stanovených ve směrnici Rady (EHS) č. 92/65 lze uvést nanejvýš subsidiárně.

Závěrem upozorňuji, že stanovisko AOPK ČR je závazným stanoviskem ve smyslu ustanovení § 149 správního řádu, jež může ministerstvo zrušit nebo změnit v přezkumném řízení (§ 149 odst. 5).

k § 2 odst. 5 a k § 21 odst. 7 zákona č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

k vyhlášce č. 234/2004 Sb., o možném použití alternativního nebo jiného odlišného názvu nebezpečné chemické látky v označení nebezpečného chemického přípravku a udělování výjimek na balení a označování nebezpečných chemických látek a chemických přípravků

Rozkladem napadeným rozhodnutím ministerstvo rozhodlo o žádosti odvolatele o vydání výjimky z požadavků na balení nebezpečných přípravků PRENOCEL a PUROCEL klasifikovaných podle ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 356/2003“), jako přípravky vysoce hořlavé, zdraví škodlivé a nebezpečné pro životní prostředí, tak, že se předmětná žádost zamítá. Odvolatel v zamítnuté žádosti požadoval, aby mu byla udělena výjimka ze zákonných požadavků na balení u výše uvedených přípravků, konkrétně, aby byl odvolateli povolen prodej těchto nebezpečných přípravků určených pro prodej spotřebiteli v obalech nevybavených uzávěry odolnými proti otevření dětmi.

Ministerstvo životního prostředí posoudilo předloženou žádost podle ustanovení § 21 odst. 7 zákona č. 356/2003 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 234/2004 Sb., o možném použití alternativního nebo jiného odlišného názvu nebezpečné chemické látky v označení nebezpečného chemického přípravku a udělování výjimek na balení a označování nebezpečných chemických látek a chemických přípravků (dále jen „vyhláška č. 234/2004 Sb.“). Své rozhodnutí o neudělení výjimky zdůvodnilo tím, že dle příslušných zákonných ustanovení výjimku neuděluje, ministerstvo je oprávněno vydávat pouze výjimky pro odlišné způsoby označování obalů.

Proti uvedenému rozhodnutí podal odvolatel rozklad. Odvolává se na skutečnost, že přípravky PRENOCEL a PUROCEL splňují všechny požadavky dle ustanovení § 20 a § 21 zákona č. 356/2003 Sb. a že jediným zákonným požadavkem, který není schopen zajistit, je zabezpečení obalu ve formě tuby se zákonem požadovaným uzávěrem.

Na základě doporučení své rozkladové komise ministr rozklad zamítl.

Podmínky, za kterých může ministerstvo povolit výjimku ze zákon¬ných požadavků na balení a označování nebezpečných látek nebo přípravků, jsou taxativně uvedeny v ustanoveních § 21 odst. 7 písm. a) až f). Ustanovení § 21 odst. 9 zákona č. 356/2003 Sb. zmocňuje ministerstvo k vydání prováděcího právního předpisu ke stanovení postupu a způsobu udělování výjimek na balení a označovánínebezpečných látek a přípravků. Příslušným prováděcím právním předpisem je vyhláška č. 234/2004 Sb.

Je třeba rozlišovat výjimku z požadavků na balení a výjimku z požadavků na označování nebezpečných látek nebo přípravků. Ačkoli jsou v ustanovení § 21 odst. 7 zmíněny jak výjimky na balení, tak na označování nebezpečných látek a přípravků, je z textu uvedeného pod písm. a) až f) citovaného ustanovení zřejmé, že se výjimky týkají pouze označování obalů. Ustanovení je třeba taktéž vykládat v kontextu s celým zákonem č. 356/2003 Sb. a jeho prováděcími předpisy, zejména výše uvedenou vyhláškou č. 234/2004 Sb., která pojem výjimek na balení rovněž nezná. Udělit výjimku lze pouze v případech, kdy vydání výjimky právní řád výslovně připouští.

k § 19 odst. 9 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů

Předmětným rozhodnutím ze dne 7. 6. 2007 rozhodlo ministerstvo ve věci odejmutí autorizace ke zpracování dokumentace a posudku podle ustanovení § 19 odst. 9 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších právních předpisů, tak že udělenou osvědčením Ministerstva životního prostředí ze dne 11. 2. 1993, č. j. 16664/4517/OEP/02, a prodlouženou rozhodnutím ministerstva ze dne 29. 5. 2006, č. j. 35967/ENV/06, na dobu do 31. 12. 2011 podle ustanovení § 19 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. V odůvodnění předmětného rozhodnutí ministerstvo uvedlo, že zahájilo řízení v dané věci z moci úřední na základě podnětů veřejnosti a občanského sdružení O. Ministerstvo prošetřilo, zda byly splněny zákonné důvody pro odejmutí autorizace odvolateli podle ustanovení § 19 odst. 9 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, podle něhož ministerstvo odejme autorizaci fyzické osobě, pokud závažným způsobem nebo opakovaně poruší tento zákon, opakovaně neplní povinnosti vyplývající z rozhodnutí o udělení autorizace nebo dojde-li ke změně podmínek, za kterých byla autorizace udělena. Přes určitá pochybení odvolatele při zpracování posudku dospělo ministerstvo k závěru, že nejsou dány důvody pro odnětí autorizace odvolatele podle ustanovení § 19 odst. 9 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

Proti předmětnému rozhodnutí ministerstva ze dne 7. 6. 2007 podal odvolatel rozklad. Odvolatel namítá, že řízení v dané věci nemělo být vůbec zahájeno, neboť k jeho zahájení neexistovaly žádné důvody podle ustanovení § 19 odst. 9 zákona o posuzovaní vlivů na životní prostředí. Odvolatel se domnívá, že předmětné řízení mělo být zastaveno v souladu s ustanovením § 66 odst. 2 správního řádu v okamžiku, kdy ministerstvo zjistilo, že nejsou splněny podmínky pro odejmutí autorizace.

Na základě doporučení své rozkladové komise ministr napadené rozhodnutí ministerstva ze dne 7. 6. 2007 zrušil a řízení zahájené ministerstvem z moci úřední zastavil. Ministr dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení § 90 odst. 4 správního řádu nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení. Tato skutečnost spočívá v tom, že odpadl důvod pro vedení řízení v dané věci zahájeného ministerstvem z moci úřední podle ustanovení § 66 odst. 2 správního řádu, neboť nenastaly důvody pro odejmutí autorizace odvolateli podle ustanovení § 19 odst. 9 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

Rozhodnutí ministerstva bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Ministerstvo postupovalo nesprávně, když rozhodlo ve věci odejmutí autorizace odvolatele ke zpracování dokumentace a posudku podle ustanovení § 19 odst. 9 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí tak, že neodnímá autorizaci ke zpracování dokumentace a posudku. Jestliže ministerstvo v řízení zahájeném z moci úřední o odejmutí autorizace odvolatele dospělo k závěru, že nejsou splněny podmínky pro odnětí autorizace podle cit. ustanovení zákona, mělo správní řízení usnesením zastavit podle ustanovení § 66 odst. 2 správního řádu, a nikoliv vydat rozhodnutí o tom, že autorizaci neodnímá. Z ustanovení § 19 odst. 9 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí vyplývá pro ministerstvo pouze pravomoc autorizaci odejmout při splnění podmínek v tomto ustanovení zákona obsažených. Při nesplnění podmínek pro odnětí autorizace ministerstvo usnesením řízení zastaví.

k § 69, § 80, § 154 a § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb.

Ministerstvo usnesením citovaným ve výroku rozhodlo

A) podle ustanovení § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu převzít věc a rozhodnout namísto nečinného správního orgánu - Krajského úřadu Jihomoravského kraje (dále jen „krajský úřad“ nebo „správní orgán“), ve věci podnětu České inspekce životního prostředí ze dne 12. 3. 2007, č. j. 42/OOP/0706000.06/07/CPK, ke zrušení stanoviska (vyjádření) podle § 45i odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), vydaného správním orgánem dne 26. 11. 2006 pod č. j. KUJCK 31807/2006 OZZL/2-Ou.

B) podle ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu zrušit vyjádření, které je v rozporu s právními předpisy, a to stanovisko (vyjádření) podle § 45i odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny vydané správním orgánem pod č. j. KUJCK 31807/2006 OZZL/2-Ou dne 26. 11. 2006.

V odůvodnění usnesení ministerstvo uvedlo, že na žádost pana V. a paní Ing. L. ze dne 26. 11. 2006 vydal správní orgán téhož dne stanovisko podle § 45i odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, ve kterém vyloučil významný vliv záměru „U.“ na území evropsky významných lokalit a ptačích oblastí ve své územní působnosti. Podkladem pro toto stanovisko správního orgánu byly údajně studie pro územní rozhodnutí a dokument k vyhodnocení vlivů záměru na území evropsky významných lokalit a ptačích oblastí vypracovaný v listopadu 2006.

Dne 12. 3. 2007 podala Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát České Budějovice, podnět krajskému úřadu, ve kterém bylo požadováno zrušení stanoviska vydaného tímto správním orgánem podle § 45i odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, a to postupem podle § 156 odst. 2 správního řádu. Jelikož správní orgán na podnět v zákonné lhůtě nereagoval, dospělo ministerstvo k závěru v části A výroku, a to že je na místě podle § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu usnesením věc převzít a rozhodnout namísto nečinného správního orgánu.

Na základě dostupných podkladů a zejména pak vyjádření České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu České Budějovice, Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka, v. v. i., a Agentury ochrany přírody a krajiny ČR dospělo ministerstvo k názoru, že uvedené stanovisko nebylo vydáno v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů podle části první správního řádu, jež se na vydávání tohoto stanoviska také vztahují. Uvedlo, že jde o rozpor se zásadou materiální pravdy podle ustanovení § 3 správního řádu, když správní orgán vydávající stanovisko při svém postupu nezjistil spolehlivě stav věci. Na základě tohoto zjištění rozhodlo ministerstvo o zrušení uvedeného stanoviska.

Proti tomuto usnesení podali pan V. a paní Ing. L. rozklad.

V části rozkladu označené „B. k převzetí věci“ odvolatelé namítají, že z logického a jazykového výkladu ustanovení § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu je zřejmé, že v daném případě není možné jedním aktem převzít věc a rozhodnout o ní, neboť uvedený postup znamená, že o věci bylo fakticky rozhodnuto dříve, než došlo k jejímu převzetí nadřízeným orgánem, který tímto aktem převzal kompetenci ve věci rozhodnout, aniž se seznámil se spisovým materiálem. Jsou proto toho názoru, že rozhodnutí ministerstva je nutně v rozporu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v ustanovení § 3 správního řádu a postup ministerstva je i v rozporu se zásadou zákazu zneužití správního uvážení vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 2 správního řádu. Odvolatelé jsou toho mínění, že kompetentním posoudit zákonnost ve smyslu ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu je toliko ten orgán, který takové stanovisko vydal. Na tomto podkladě dovozují, že pokud nadřízený správní orgán na základě jím tvrzené nečinnosti správního orgánu věc převzal a rozhodl, nelze uvedené rozhodnutí považovat za rozhodnutí vydané kompetentním orgánem a jedná se o nulitní právní akt.

Odvolatelé dále uvádějí, že usnesení je v rozporu i s ustanovením § 69 správního řádu, které upravuje formální náležitosti správního rozhodnutí. Jsou toho názoru, že napadené usnesení neobsahující otisk úředního razítka trpí takovou vadu, pro níž je nutno je považovat za nezákonné.

Na základě doporučení své rozkladové komise ministr rozklad zamítl a napadené usnesení ministerstva ze dne 29. 5. 2007 potvrdil.

Ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu upravuje postup směřující k nápravě úkonu správního orgánu přijatého podle části čtvrté správního řádu za podmínky, že takový úkon byl učiněn v rozporu s právními předpisy a nelze ho opravit postupem stanoveným v odst. 1 cit. ustanovení. Takový úkon zruší ten správní orgán, který ho učinil, a to usnesením majícím účinky ex tunc, tedy se zpětnou platností ode dne, kdy byl zrušovaný úkon (vyjádření) vydán. Ustanovení § 156 odst. 2 věta druhá odkazuje na přiměřené použití hlavy IX části druhé o přezkumném řízení. Vzhledem k přiměřenému použití ustanovení o přezkumném řízení není v takových případech třeba zahajovat přezkumné řízení podle ustanovení § 156 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 96 odst. 1 správního řádu. V řízení se pokračuje pouze vydáním usnesení, kterým se řízení končí.

Na postup správního orgánu podle ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu je s ohledem na ustanovení § 154 i. f. možné uplatnit ustanovení § 80 o ochraně před nečinností. Z hlediska možnosti účinného zjednání nápravy je účelné uplatnit zejména postup podle ustanovení § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu, tedy atrahovat si rozhodnutí nadřízeným správním orgánem, pokud správní orgán nápravu úkonu, který je v rozporu s právními předpisy, neprovedl sám. Námitce, že kompetentním posoudit zákonnost ve smyslu ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu je toliko ten orgán, který úkon učinil, nepřisvědčuji. Usnesení vydané za uvedených okolností nadřízeným správním orgánem za využití postupu předpokládaného ustanovením § 80 správního řádu nelze považovat za nulitní akt. Z odůvodnění usnesení ministerstva je zřejmé, že ministerstvo mělo dostatek informací a podkladů pro zrušení stanoviska krajského úřadu. V odůvodnění usnesení jsou podklady dostatečně specifikovány. V tom smyslu nepovažuji převzetí věci a usnesení o zrušení stanoviska za nezákonné. Nepřisvědčuji rovněž námitce, že usnesení ministerstva je nezákonné z toho důvodu, že bylo doručeno dotčeným osobám bez otisku úředního razítka. Absence otisku úředního razítka je sice zjevným pochybením, které však nemůže mít rozkladem tvrzený důsledek, pokud vydané usnesení jinak obsahovalo všechny náležitosti předepsané ustanovením § 69 správního řádu. V této souvislosti poukazuji na stávající judikaturu, podle níž ani chyba v podpisu nemá vliv na zákonnost rozhodnutí a nezpůsobuje jeho nicotnost.

k nařízení ES č. 1774/2002 o hygienických pravidlech pro vedlejší produkty živočišného původu, které nejsou určeny pro lidskou spotřebu

Předmětným rozhodnutím ministerstvo ve zkráceném přezkumném řízení podle ustanovení § 98 správního řádu zrušilo podle ustanovení § 97 odst. 3 správního řádu ve výroku rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru životního prostředí (dále jen „krajský úřad“), ze dne 29. 11. 2006 (nabylo právní moci dne 23. 12. 2006), č. j. KUJI 82019/2006, sp. zn. KUJI 15480/2005 OŽP/Dob/44, vedlejší ustanovení (závazné podmínky provozu) v části D. Kotelna, D. 2 Spalování kafilerního tuku a věc v této části vrátilo krajskému úřadu k novému projednání. Rozhodnutím krajského úřadu ze dne 29. 11. 2006 bylo odvolateli vydáno integrované povolení pro zařízení kategorie 6.5. Zařízení na zneškodňování nebo znehodnocování zvířecích těl a živočišného odpadu o kapacitě větší než 10 t denně „A.“. Ministerstvo v předmětném rozhodnutí ze dne 13. 9. 2007 uvedlo, že krajský úřad vydal citované rozhodnutí pro zařízení, v němž je spalován, resp. spoluspalován kafilerní tuk v rozporu s právními předpisy a právem Evropských společenství, a to konkrétně v rozporu s čl. 12 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1774/2002 (dále jen „nařízení ES č. 1774/2002“), s čl. 4 odst. 3 písm. a) Nařízení Komise (ES) č. 92/2005 ve znění Nařízení Komise (ES) č. 2067/2005 a s nařízením vlády č. 354/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky pro spalování odpadu, ve znění nařízení vlády č. 206/2006 Sb. (dále jen „nařízení vlády č. 354/2002 Sb.“).

Proti uvedenému rozhodnutí ministerstva podal odvolatel rozklad.

Podle odvolatele se ministerstvo vyjadřuje nesrozumitelně k podmínkám pro spalování kafilerního tuku a nesprávně hodnotí použití jednotlivých právních předpisů. Odvolatel se domnívá, že kafilerní tuk je v souladu s ustanovením § 39a odst. 1 zákona č. 147/2006 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších právních předpisů, vedlejším živočišným produktem, tj. jde o část těl zvířat, která není určena pro lidskou spotřebu, a jako takový může být spalováním využíván, nikoli jen zneškodňován jako odpad. Vzhledem k tomu, že odvolatel provádí spalování výhradně těl zvířat, přičemž i kafilerní tuk je částí těla zvířat, domnívá se odvolatel, že na něj směrnice č. 2000/76/ES podle bodu 11 úvodních ustanovení nařízení ES č. 1774/2002 nedopadá. Obdobně je to s nařízením vlády č. 354/2002 Sb. stanovujícím specifické emisní limity a další podmínky pro spalování odpadu. Jestliže se podle nařízení ES č. 1774/2002 přímá působnost směrnice 2000/76/ES neuplatní a vnitrostátní předpis (nařízení vlády č. 354/2002 Sb.) umožňuje vyloučit ze své působnosti některá zařízení a některé tzv. nebezpečné odpady (ustanovení § 1 odst. 1 a odst. 3), nemůže být odvolatel bez dalšího podroben podmínkám a limitům výhradně podle nařízení vlády č. 354/2002 Sb.

Na základě doporučení své rozkladové komise ministr rozklad zamítl a napadené rozhodnutí ministerstva ze dne 13. 9. 2007 potvrdil.

Rozkladem napadené rozhodnutí ministerstva bylo vydáno v souladu s platnými právními předpisy. Ztotožňuji se s odůvodněním tohoto rozhodnutí, že část rozhodnutí krajského úřadu ze dne 29. 11. 2006 (část D. Kotelna, D.2 Spalování kafilerního tuku) bylo vydáno v rozporu s čl. 12 nařízení ES č. 1774/2002, čl. 4 odst. 3 písm. a) Nařízení Komise (ES) č. 92/2005 ve znění Nařízení Komise (ES) č. 2067/2005 a nařízením vlády č. 354/2002 Sb. V daném případě, kdy odvolatel hodlá v zařízení spalovat kafilerní tuk jako „zpracovaný produkt“ (vedlejší produkt živočišného původu), je při sta- novení specifických emisních limitů a dalších podmínek v integrovaném povolení nutné postupovat podle nařízení vlády č. 354/2002. Nařízení ES č. 1774/2002 totiž stanoví jednoznačně, že v případě kafilerního tuku musí být tento „materiál“ spálen „jako odpad“ za podmínek směrnice 2000/76/ES, která byla transponována do českého právního řádu zákonem o ochraně ovzduší a nařízením vlády č. 354/2002 Sb. Také v případě spalování kafilerních tuků v „tepelném bojleru“ musí být v integrovaném povolení stanoveny podmínky podle nařízení vlády č. 354/2002 Sb. Vzhledem k vlastnostem kafilerního tuku by neměly vzniknout při povolování jeho spalování problémy s plněním specifických emisních limitů podle cit. nařízení vlády.

K námitkám odvolatele uvedeným pod bodem 2 jeho rozkladu konstatuji, že právní předpisy aplikují správní orgány při svém rozhodování. Pokud nadřízený správní orgán vyjádří právní názor odlišný od názoru podřízeného správního orgánu v odůvodnění rozhodnutí, pak je tento právní názor pro podřízený správní orgán závazný (ustanovení § 90 odst. 1 správního řádu). Pro danou věc je však zásadní aplikace nařízení ES č. 1774/2002, které má přednost před vnitrostátními předpisy. Toto nařízení totiž stanoví jednoznačně, že v případě kafilerního tuku musí být tento materiál spálen jako odpad za podmínek směrnice 2000/76/ES. To platí také v případě spalování kafilerních tuků v „tepelném bojleru“ - vždy musí být splněny podmínky pro spalování odpadu podle nařízení vlády č. 354/2002 Sb. Kafilerní tuky jsou podle názoru Státní veterinární správy ČR, s nímž se ztotožňuji, vedlejšími produkty živočišného původu, které byly zpracovány metodou 1 podle přílohy č. V kapitoly III nařízení ES č. 1774/2002, jsou tedy „zpracovanými produkty“ ve smyslu tohoto nařízení. Kafilerní tuk nespadá pod pojem „těla uhynulých zvířat“, jak se nesprávně domnívá odvolatel. Podle čl. 12 odst. 1 tohoto nařízení je možné zpracovat tyto produkty pouze v souladu s ustanoveními směrnice č. 2000/76/ES, která byla do českého právního řádu transponována zákonem o ochraně ovzduší a nařízením vlády č. 354/2002 Sb.