Advokátní kancelář Taylor Wessing komentuje uznávání a výkon rozsudků mezi Spojeným královstvím a Českou republikou po Brexitu

Martin Loučka, právník advokátní kanceláře Taylor Wessing Česká republika komentuje: “Po Brexitu přestane být ve vztahu ke Spojenému království použitelné právo Evropských společenství, a to buď s přechodným obdobím, nebo bez něj. Nejpozději po jeho skončení však bude nezbytné postupovat při vzájemném uznávání a výkonu rozhodnutí jinými cestami. V analýze byly rozebrány základní mezinárodněprávní instrumenty, jako jsou Luganská úmluva, Haagská úmluva či Bruselská úmluva, a potenciálně nově uzavírané bilaterální smlouvy se Spojeným královstvím. Jako nejpravděpodobnější varianta se nicméně v současné situaci jeví nutnost využití národního práva na obou stranách. To s sebou nicméně přináší určité komplikace a úskalí a pro úspěšné uznání a výkon rozhodnutí bude nutné znát cizí právo a postupovat podle něj. Vzhledem k tomu, že v některých případech je uznání předmětem samostatného řízení v cílovém státě, bude zřejmě nutné využít lokálních právních služeb pro účely zastoupení navrhovatele v takovém řízení. Všechny tyto aspekty ve svém důsledku vedou ke zvýšení nákladů a časové náročnosti uznání a výkonu rozhodnutí v cizím státě.”

Stávající režim

Připomeňme, že v současné době je UK stále považována za členský stát EU, a tedy se uplatní nařízení Brusel I, podle kterého je v případě absence volby práva sudištěm soud členského státu, ve kterém má sídlo žalovaný, neuplatní-li se některá z výjimek.

Co se týče uznávání, podle nařízení Brusel I zásadně platí, že rozhodnutí soudů členského států jsou automaticky uznávány v ostatních členských státech, a jako takové v nich mohou být i vykonány. Nad rámec Brusel I je právní režim přeshraničních sporů doplněn dalšími právními nástroji v oblasti pojištění motorových vozidel, finančních služeb, insolvenčních řízení či drobných nároků.

Tato pravidla samozřejmě po vystoupení UK z EU přestanou být použitelná a je tedy namístě hledat cesty, jak tento režim suplovat.

Luganská úmluva

Jedním z existujících nástrojů, pomocí kterého by UK mohla zůstat nablízku příznivému režimu, co se týče uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v EU (a obráceně), je Luganská úmluva.

Luganská úmluva byla sjednána mezi EU a členskými státy Evropského sdružení volného obchodu (EFTA), jehož členskými státy jsou v současné době Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Původně vznikla v roce 1988 a byla aktualizována v roce 2007. Svou povahou se jedná o samostatnou mezinárodní úmluvu, která nemá žádné další přímé vazby na komunitární právo, a jejím cílem je navodit v zásadě obdobná pravidla pro uznávání a výkon cizích rozhodnutí, jako je tomu v případě nařízení Brusel I. Úmluva tak opět pracuje se základní možností žalovat osoby ve státě jejich bydliště.

Bohužel Luganská úmluva není otevřená pro přistoupení ze strany libovolného státu, ani v případě, že tento stát je či byl členem EU. Spojené království by se tedy muselo buď stát členem Evropského sdružení volného obchodu, nebo by s jeho přistoupením k Luganské úmluvě musely souhlasit všechny aktuální členské státy. Navíc je pravděpodobné, že by tímto postupem byla narušena kontinuita probíhajících sporů.

Další varianty

Jednou z dalších “nenulových” variant je využití Haagské úmluvy o volbě soudu z roku 2005. Tato úmluva zjednodušeně řečeno zajišťuje, že soudy smluvních států budou respektovat a uznávat rozsudky vynesené soudy státu, jejichž příslušnost si mezi sebou zvolili podnikatelé. Již z uvedeného plyne, že působnost této úmluvy je velmi omezená a sama o sobě nemůže sloužit jako náhrada nařízení Brusel I či Luganské úmluvy.

Objevují se názory, že by bylo možné využít Bruselskou úmluvu z roku 1968, nicméně tato cesta je velice nejistá, neboť tato úmluva byla ze své podstaty závazná pouze pro členské státy EU, a navíc jako taková nebyla ratifikována množstvím současných členských států, které přistoupily k Evropskému společenství po nabytí účinnosti nařízení Brusel I, včetně České republiky.

Dodejme, že pro případy výživného a podobných institutů bude i nadále možné využít haagskou Úmluvu o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů z 23. 11. 2007, jejímiž signatáři jsou mimo jiné Česká republika i Spojené království.

Národní právo

Vzhledem k výše uvedeným problémům alternativních variant uznávání a výkonu rozsudků je nutno konstatovat, že jedinou zbývající cestou je zřejmě využití příslušných pravidel mezinárodního práva soukromého v národních právních řádech.

Jinými slovy, uznávání a výkon rozsudků ze Spojeného království v České republice se bude řídit zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “ZMPS”), konkrétně ustanoveními § 14 až 16. Rozhodnutí se uznává na základě vzájemnosti a jen při splnění dalších pozitivních a negativních podmínek. Navíc je v současné době nejednoznačné, zda je možné vykonat i rozhodnutí ve věcech nemajetkových. Pro odpověď bude třeba počkat, jak k této věci budou přistupovat české soudy v rámci jejich rozhodovací praxe.

Ve Spojeném království se uznávání rozhodnutí ze třetích států, kterým bude i Česká republika, řídí tamním common law, které je navíc poněkud odlišné mezi Anglií, Walesem a Severním Irskem na straně jedné, a Skotskem na straně druhé. Každopádně platí, že pro uznání a možný výkon cizího rozhodnutí je nutné zahájit speciální řízení u příslušného soudu, ve kterém bude přezkoumána pravomoc a příslušnost soudu, který vydal původní rozsudek, a další podmínky pro jeho uznání, jako jsou mimo jiné soulad s veřejným pořádkem a nezměnitelnost.

Celý rozbor je k dispozici >>> zde.