Jednou z nejdůležitějších zásad je zásada presumpce neviny. Tato zásada se uplatňovala již v období první republiky: „Náš trestní řád nezná formální břemeno průvodní a není na obžalovaném, by prokázal svou nevinu. Hledíc k zásadě oficiálnosti a materiální pravdy musí se soud sám z povinnosti úřední starati o to, by byly vyšetřeny a zjištěny skutečnosti pro rozhodnutí důležité, a nemůže obžalovaného odsouditi, pokud nenabyl přesvědčení o jeho vině v příčině všech skutkových znaků trestného činu.“ [1] Podle zásady presumpce neviny musí být vina obviněného bezpečně prokázána. Z případné nečinnosti obviněného, který odmítne vypovídat, nebo v případě, že vypovídá, ovšem tato výpověď se posléze ukáže být nepravdivou, není možné na základě tohoto jednání automaticky usuzovat na jeho vinu. [2]

Zásada ústnosti znamená, že důkazy musí být prováděny v ústní formě. V praxi je tato zásada naplňována čtením důkazů.

Prostřednictvím zásady veřejnosti je zajišťována transparentnost trestního řízení. Současně působí preventivně proti páchání trestných činů. Ze zásady veřejnosti existují přirozeně určité výjimky. Veřejnost tak například může být vyloučena v případech, kdy by veřejné projednání mohlo ohrozit utajované informace, které jsou chráněny zvláštním zákonem, nebo jestliže by mohl být porušen nerušený průběh jednání či jeho mravnost. [3]

Podle zásady bezprostřednosti je soud povinen rozhodovat na základě před ním provedených důkazů. Prameny, z nichž soud vychází, přitom musí být blízké zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti má blízký vztah se zásadou ústnosti.

Zásada materiální pravdy spočívá v povinnosti orgánů činných v trestním řízení postupovat tím způsobem, aby byl zjištěn skutkový stav prost důvodných pochybností. Orgány činné v trestním řízení postupují přitom v souladu se svými právy a povinnostmi za součinnosti stran. Pro řízení rozhodné skutečnosti musí být přezkoumány i v případě, pokud se obviněný k trestnému činu dozná. [4]

Zásada materiální pravdy je uskutečňována prostřednictvím zásady vyhledávací. Orgány činné v trestním řízení musí zjišťovat skutečnosti, které jsou právně významné, i bez návrhu stran. Strany v trestním řízení tedy nejsou zatíženy důkazním břemenem. Součinnost stran ovšem není vyloučena. Strany mohou nejen navrhnout provedení důkazů, ale mohou jej i samy opatřit.

Další ze zásad ovládající dokazování v trestním řízení je zásada volného hodnocení důkazů. Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, přičemž jsou brány v úvahu všechny okolnosti případu. Zásada volného hodnocení důkazů ovšem neznamená pouhou libovůli orgánů činných v trestním řízení, jejich rozhodnutí totiž musí být dostatečně odůvodněno, přičemž musí být splněna podmínka jeho transparentnosti. [5] Množství důkazů či způsob hodnocení jejich síly není stanoveno. [6]

Zásada zdrženlivosti čili zásada přiměřenosti šetří práva garantovaná mezinárodními smlouvami a Listinou základních práv a svobod. Do těchto práv může být zasahováno pouze na základě zákona v odůvodněných případech a v nezbytné míře tak, aby byl zajištěn účel trestního řízení. [7]

Mgr. Lucie Luxová

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 9. srpna 1930, sp. zn. Zm I 391/30.
[2] JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 1. vyd. Praha: Leges, s.r.o., 2010, s. 340. ISBN 978-80-87212-30-1
[3] Ustanovení § 200 zákona č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
[4] Zákon č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
[5] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.8.2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007
[6] JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 1. vyd. Praha: Leges, s.r.o., 2010, s. 341. ISBN 978-80-87212-30-1.
[7] Zákon č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)