7. 11. 2017
ID: 106593upozornění pro uživatele

Kdo odpovídá za škodu způsobenou výrobkem?

Zdroj: shutterstock.com


Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku je dnes upravena v § 2939 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („občanský zákoník“). Historicky byl tento institut upraven v samostatném zákoně č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobků a během své transpozice do nového občanského zákoníku nedoznal zásadnějších změn i vzhledem ke skutečnosti, že starší právní úprava sledovala především vyhovění požadavkům směrnice Rady 85/374/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky ze dne 25. července 1985 („Směrnice“).

 
 Ambruz & Dark Deloitte Legal s.r.o., advokátní kancelář
 
Obecně lze konstatovat, že ustanovení § 2939 a násl. občanského zákoníku nečiní v praxi žádné zásadnější interpretační obtíže, jedinou výjimku snad lze shledávat v otázce, které subjekty lze považovat za povinné k náhradě škody vzniklé v důsledku vady výrobku.

Úprava obsažená v občanském zákoníku pojímá povinné osoby v širokém slova smyslu, především s ohledem na skutečnost, že se v tomto ohledu snaží být maximálně vstřícnou vůči poškozenému, který se v takovýchto případech bude často nacházet v postavení slabší strany a musel by absolvovat nepatřičně náročné pátrání po odpovědné osobě. Z tohoto důvodu zákon ve smyslu Směrnice rozděluje povinné subjekty do 4 kategorií a to na výrobce, kvazi-výrobce, dovozce a dodavatele.[1]

Výrobce

Zákon primárně stanovuje povinnost nahradit škodu způsobenou vadou výrobku výrobci, tj. subjektu, který výrobek nebo jeho součást vyrobil, vytěžil, vypěstoval nebo jinak získal. Odpovědnost výrobce je zákonem stanovena objektivně, tzn. bez ohledu na zavinění, a s možností liberace v případě naplnění podmínek stanovených v ustanovení § 2942. Takto stanovená odpovědnost výrobců by měla mít především preventivní charakter a nepřímo působit na výrobce, aby na trh uváděli pouze bezpečné výrobky a řádně informovali své zákazníky o všech relevantních skutečnostech za účelem vyhnutí se případným soudním a dalším sporům.[2]

Kvazi-výrobce

Povinnost nahradit škodu stíhá společně a nerozdílně též subjekt, který ve vztahu k poškozenému vystupuje jako výrobce, tj. kvazi-výrobce. Za kvazi-výrobce zákon považuje subjekt, který výrobek či jeho část označil svým jménem, ochrannou známkou nebo jiným způsobem. Umístění rozlišovacího znaku na výrobek vyžaduje ze strany kvazi-výrobce vždy aktivní jednání, které mu bude moci být přičitatelné. V případě, že k označení výrobku nedojde v důsledku jednání kvazi-výrobce, nýbrž bez jeho vědomí, nemůže dojít ani k založení povinnosti k náhradě újmy. Dalším nezbytným znakem je, aby označení v rozumném zákazníkovi mělo potenciál vzbudit domnění, že kvazi-výrobce je skutečným výrobcem daného produktu, resp. vzbudit v zákazníkovi domnění, že svojí pověstí zaštiťuje daný výrobek.[3] Zákon tímto reaguje především na osoby, které nakupují produkty u primárních neboli původních výrobců, ale dále je již distribuují pod vlastním jménem, příp. značkou. Tuto situaci je však nezbytné odlišit od případů, kdy výrobek bude logem či jiným označením prodejce označen pouze pro účely označení způsobu prodeje, v takovýchto případech lze mít za to, že k naplnění založení odpovědnosti nedojde.[4]

Ve výše uvedených souvislostech lze uvažovat o tom, jakým způsobem přistupovat k nadnárodním společnostem s komplikovanou organizační struktura tvořenou větším počtem subjektů, kdy pro poškozeného nemusí být zcela patrné, zda subjekt je v postavení výrobce, kvazi-výrobce či dovozce.

Východiska uvedená v předcházejících odstavcích tohoto článku však platí i pro tyto situace. Pro správnou kvalifikaci subjektu je rozhodujícím, zda uvedl na výrobek rozlišovací znak svou vlastní aktivitou. V této souvislosti se nelze spokojit s pouhou příslušností subjektu k nadnárodní skupině resp. ke skupině v rámci, které byl výrobek vyroben. Příslušnost k nadnárodní skupině samu o sobě nelze interpretovat ve smyslu splnění nezbytné zákonné podmínky uvedení jména, loga, ochranné známky nebo jiného rozlišovacího znaku na výrobku. Samotná ochranná známka umístěná na výrobku tak automaticky nezakládá odpovědnost jakékoli společnosti v rámci dané skupiny. Opačná interpretace ustanovení § 2939 odst. 1 občanského zákoníku by vedla k nadměrnému zatížení všech ekonomicky činných subjektů v rámci takovéto skupiny a znamenala by, že všechny subjekty této skupiny by byly kvazi-výrobci bez ohledu na to, jaké postavení v této skupině mají, v jaké zemi se nacházejí, jakou činností se zabývají a také bez ohledu na to jaký mají vztah k předmětnému výrobku.

Dovozce a dodavatel


Dle ustanovení § 2939 odst. 2 občanského zákoníku se dovozcem rozumí osoba, která výrobek dovezla za účelem jeho uvedení na trh v rámci jejího podnikání. Dovozce odpovídá za výrobek společně a nerozdílně s výrobcem a kvazi-výrobcem.

Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku se tak rozšiřuje i na další subjekty v rámci distribučního řetězce. Je však nezbytné zdůraznit, že aby se poškozený mohl domáhat svého nároku na dovozci, bude muset vždy prokázat, nejen příčinnou souvislost mezi vzniklou újmou a vadou výrobku, ale rovněž i skutečnost, že výrobek byl dovozcem dovezen za hospodářským účelem, tj. v rámci podnikatelské činnosti dovozce.[5]

Vzhledem ke komplikovanosti distribučních řetězců, obecně nebude pro poškozeného jednoduché zjistit, kdo je výrobcem či dovozcem výrobku a tudíž občanský zákoník dává možnost poškozenému informaci o výrobci získat přímo od dodavatele. Dodavatele je třeba v těchto souvislostech vnímat jakožto osobu, která výrobek poskytla k prodeji konečnému zákazníkovi, jedná se tedy o poslední článek distribučního řetězce (v praxi se bude jednat o prodejce, se kterým je poškozený v přímém smluvním vztahu). Za dodavatele je rovněž možné požadovat každou osobu, která se v určité chvíli svojí činností podílela na distribučním řetězci (tyto osoby lze kolektivně označit jako tzv. zprostředkující dodavatele).[6]

Pokud dodavatel nesdělí zákazníkovi informaci o výrobci, případně o zprostředkujícím dodavateli, do jednoho měsíce od žádosti poškozeného, může poškozený své právo na náhradu škody uplatnit přímo u dodavatele.

Závěrem lze konstatovat, že za účelem úspěšného uplatnění nároku v případech odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku je vždy nezbytné adekvátně interpretovat všechny skutečnosti pro správné posouzení jak distribučního řetězce, tak i případného povinného subjektu.


Miroslava Kuklincová

Miroslava Kuklincová
,
advokátka

Vuk Djukić

Vuk Djukić
,
advokátní koncipient


Ambruz & Dark Deloitte Legal s.r.o., advokátní kancelář

Karolinská 654/2
186 00  Praha 8

Tel.:    +420 246 042 100
Fax:    +420 246 042 030
e-mail:    legalcz@deloittece.com

___________________________________
[1] BEZOUŠKA, Petr. § 2939 [Výrobek, výrobce, kvazivýrobce, dovozce]. In: HULMÁK, Milan, BEDNÁŘ, Václav, BEZOUŠKA, Petr, BOHMAN, Ludvík, DOBROVOLNÁ a spol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1648. ISBN 978-80-7400-287-8.
[2] VESELÝ, Jan. Odpovědnost výrobců za škodu způsobenou vadou výrobku v právním řádu ČR. Právní rozhledy. 1999, č. 5, s. 244 - 249
[3] BEZOUŠKA, Petr., op. cit. § 2939 [Výrobek, výrobce, kvazivýrobce, dovozce].
[4] HRÁDEK, Jiří. Relevantní škoda způsobená výrobkem. In: ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a spol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§2521-3081). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-630-3.
[5] Obdobně VESELÝ, Jan. op. cit.
[6] Obdobně VESELÝ, Jan. op. cit.


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz