Psycholog a psychiatr v rozvodových soudních sporech

Stále častěji využívají soudy všech stupňů při řešení rozvodových sporů mezi rodiči soudně znaleckých vyšetření. Soudní znalci, nejčastěji pedopsychologové a pedopsychiatři, jsou pověřováni soudem vypracovat znalecký posudek z jejich oboru. Na základě provedeného vyšetření mají pak za úkol odpovědět na otázky soudu. Soudní spory v rozvodových situacích rodičů se týkají většinou dvou základních otázek. První, nejčastěji řešená otázka je, komu svěřit nezletilé dítě do výchovy v případě rozvodu rodičů. Další, neméně důležitou otázkou je problematika styku dítěte s rodičem, v jehož přímé péči syn nebo dcera není. Méně častým problémem je například otázka osvojení dítěte novým partnerem matky, otázka změny příjmení apod.

Svěření dítěte do péče

V těchto případech se otázky soudu týkají osobnostní struktury rodičů, eventuální duševní poruchy, vzájemných vztahů mezi dítětem a rodiči, koho dítě ve svých vztazích preferuje, jaké jsou vztahy mezi sourozenci. Někdy je znalcům položena přímá otázka, komu by dítě v případě rozvodu rodičů mělo být svěřeno do péče. Vyšetření v těchto případech má svůj pevný rámec. Nejprve hovoříme společně s oběma rodiči najednou, vyzveme je, aby každý řekl svou verzi aktuální situace a svůj návrh řešení. Poté jsou oba rodiče i děti vyšetřovány zvlášť. Nedílnou součástí vyšetření je semistrukturované interview a aplikace psychologických testových metod. Ve vyšetření dětí má svůj význam volná kresba, kresba rodiny a zejména pak kresba tzv. začarované rodiny. V kresebném projevu a též v dalších metodách, např. v metodě nedokončených vět, může dítě vyjádřit svůj názor lépe, než v přímé konfrontaci s rodiči. Konečně nedílnou součástí znaleckého vyšetření je interakce dítěte nejdříve s každým rodičem zvlášť a nakonec s oběma rodiči. Zde sledujeme schopnost rodičů navázat s dítětem kontakt, koho dítě preferuje v této situaci, sledujeme však i vzájemné chování rodičů a dětí v nestrukturované situaci, např. v čekárně.

V závislosti na věku dítěte explorujeme i při společném setkání přání dítěte a jeho pohled na řešení situace. Tato interakce bývá pro dítě značně zatěžující, dítě prožívá konflikt loajality. Někdy se nedokáže před rodiči vyjádřit a pak je vhodné je do ničeho nenutit. V každém případě je nutné zdůraznit, že jde pouze o vyjádření názoru, nikoliv o rozhodnutí, u koho bude dále dítě vychováváno. Zde se osvědčuje připomenout všem zúčastněným, že rozhoduje soud, nikoliv znalci nebo děti. Zejména dítětem preferovaný rodič mnohdy zdůrazňuje význam vyjádření dítěte, tím dítě zatěžuje rozhodováním, které nepřísluší jeho věku. Je ovšem samozřejmé, že názor dítěte má svůj význam, který stoupá s věkem vyšetřovaného. Je namístě vysvětlit dítěti, že v žádném případě neztrácí žádného z rodičů, u jednoho však musí bydlet a druhého navštěvovat.

Specifickým problémem bývá situace, kdy jeden z rodičů byl psychiatricky léčen. Nelze v žádném případě říci, že by případná psychiatrická morbidita daného rodiče předem vylučovala nebo jej automaticky znevýhodňovala. Zde je namístě individuální posouzení, včetně prostudování dostupné zdravotnické dokumentace. Současná právní úprava však zatím nedovoluje vyžádat si psychiatrický chorobopis bez souhlasu pacienta, podle naší zkušenosti však získat souhlas účastníka řízení nebývá problémem. Celou problematiku je nutné posuzovat komplexně, i s ohledem na další aspekty, jako je osobnost druhého rodiče, vztahy.

Někdy se setkáváme s otázkou týkající se eventuálního rozdělování sourozenců. Obecně platí, že rozdělování sourozenců je zcela nevhodné. Dítě pak v takovém případě ztrácí nejen jednoho z rodičů, ale též bratra či sestru. V případě rozdělení sourozenců dochází většinou k zeslabování stávající sourozenecké vazby a ani výraznější rivalitní vztah mezi sourozenci toto rozdělení neospravedlňuje. V některých případech však již v průběhu soudního řízení k rozdělení sourozenců došlo, došlo pak již k určité polarizaci preferencí dětí a znalci jsou nuceni potvrdit stávající status quo. V tomto případě je však absolutně nezbytné, aby byl udržen co nejširší kontakt s druhým rodičem i sourozencem.

Při vypracování posudku musí znalci často řešit etické dilema, které informace či výroky pocházející z vyšetření do posudku napsat a které nikoliv. Na jedné straně by vše, co bylo součástí vyšetření, mělo být v posudku dokumentováno, na straně druhé si musíme uvědomit, že posudek je k dispozici oběma rodičům i jejich právním zástupcům. Je též veřejně předčítán u soudu. Znalci by ve svých formulacích měli zachovávat takt, aby dále nejitřili již tak problematické vztahy mezi účastníky. Neměli by se však uchýlit k tomu, že z posudku vynechají podstatné informace, které by nebyly zcela v souladu s jejich závěry. Je nutné připomenout, že se málokdy setkáváme s černobílou situací, kdy jeden rodič je schopen dítě vychovávat a druhý nikoliv. Nejčastěji jsou oba rodiče schopni mít dítě ve své péči, avšak dle aktuálního posouzení je v danou chvíli vhodnější výchova u jednoho z nich. Ostatně velmi častým údělem soudně znaleckých posudků v těchto případech je, že s jeho závěry jsou nespokojeny obě strany.

Má se dítě stýkat s druhým rodičem?

Další důležitou problematikou, kterou se znalci v těchto sporech zabývají, je otázka vhodnosti styku nezletilého dítěte s rodičem, v jehož přímé péči dítě není. Zde se návrhy většinou matek na omezení styku s otcem opírají o několik typických argumentů. Matky uvádějí, že dítě se s otcem stýkat nechce, že otec o dítě nejeví opravdový zájem, jediným důvodem jeho přání vidět se se synem či dcerou je přání prarodičů. Dalšími důvody bývají uváděný alkoholismus druhého rodiče, případně jeho agresivita. Málokdy se v naší praxi setkáme s kriminální anamnézou u odmítaného rodiče.

Podle našeho názoru je obecně vhodné, když se dítě s druhým rodičem stýká. Důvodem je nejen zákonná úprava rodičovských práv a povinností, ale též řada psychologických momentů. Dítě, se kterým se jeho rodič nestýká, má pocit, že ho otec či matka opustili, nemají o ně zájem. Tento pocit se může vyskytnout i v případě, že dítě verbalizuje přání se s rodičem nevídat. Často se ve výpovědích dětí k této otázce setkáváme s ambivalencemi, dítě se s otcem nechce stýkat, protože o ně otec neprojevil dostatečný zájem. V tomto prohlášení je obsaženo i přání vidět se s otcem častěji. Pokud je vysloven zákaz styku rodiče s dítětem, co si asi o tomto rodiči dítě myslí? Nejspíše: „Je tak špatný, že se ani nesmí se mnou vídat“. To samozřejmě ovlivňuje postoj syna či dcery k rodiči, ale i k sobě samému. „Jaký jsem já, když mám tak špatného otce?“

Nejčastěji je za komplikacemi kolem kontaktu dítěte s druhým rodičem skryt nevyřešený porozvodový konflikt mezi rodiči. Není náhodou, když se kontakt dítěte s otcem znesnadní ve chvíli, kdy si matka najde nového partnera. Nezletilé dítě velmi dobře vnímá názory rodiče, v jehož péči se nachází, často se identifikuje s jeho postoji. Dítě pak vypráví negativní zážitky, které se váží k osobě otce, jakoby je samo prožilo, i když je zřejmé, že je zná pouze zprostředkovaně. Někdy se setkáváme s přímým naváděním a ovlivňováním, i když pouhá identifikace s postoji hlavního vychovatele je častější. Je nutné si uvědomit, že v těchto případech je významné nejen to, co matka říká, ale též jak se přitom tváří.

Někdy jsou znalci konfrontováni se situací, kdy odmítání druhého rodiče dítětem z rozvedeného manželství je již dosti pevný autonomní postoj. Může být již zcela dissociován od postojů hlavního vychovatele, u něhož vlivem např. soudních sankcí došlo ke změně. Opakovaně jsme se setkali s matkami, které po několika pokutách si styk dítěte s otcem přály, ačkoliv mu zpočátku rozhodně nebyly nakloněny. V této chvíli však již dítě zcela převzalo štafetu negativního postoje k otci a styk odmítalo. I v těchto situacích však doporučujeme pokusit se o rekonstrukci vztahů formou konzultací s dětským psychologem či psychiatrem, popřípadě formou rodinné terapie.