Před pár dny se Nejvyšší správní soud (NSS)[1] zastal ženy, jež zmeškala schůzku na úřadu práce a kvůli tomu vypadla z evidence uchazečů o zaměstnání. Podle NSS  má být vyřazení z evidence až mezním mimořádným  řešením, nikoliv trestem za de facto bagatelní pochybení.[2]

Stručně k případu – Paní z Brna  se bez omluvy nedostavila na plánovanou schůzku na tamější pobočce úřadu práce.  Měla prý přijít 26. listopadu, avšak dobrovolně přišla 29. listopadu 2018. Prostě si v roztržitosti poznačila chybný termín, což se může stát každému z nás. Nutno dodat, že v evidenci „pracáku“ byla od srpna a své povinnosti předtím pravidelně a řádně plnila. Nadto od 1. ledna 2019 si sama proaktivně našla zaměstnání.

Dle NSS nic nenasvědčovalo tomu, že by zmíněného 26. listopadu byla pro ženu připravena jedinečná nabídka zaměstnání, kterou by zmeškáním schůzky zhatila. Na začátku glosy jsem psal, že  pro jednotlivé stromy často nevidíme celý les, a to se stalo bohužel i zmíněnému pracovnímu úřadu. Často se zapomíná, že hlavní významem činnosti úřadu práce je zprostředkování zaměstnání. Není to tedy jakási přestupková komise mávající pomyslným správním bičem nad nezaměstnanými. A k tomuto cíli by měla vést veškerá aktivita tohoto úřadu.

Někdo možná nad případem mávne rukou, no to je toho, takových případů jsou stovky. Nicméně proč si dovoluji tento judikát NSS zejména připomenout je jeho hlubší a obecnější poselství, které by nemělo zapadnout v pěně dní: Činnost správních orgánů je v prvé řadě službou veřejnosti. Při výkonu svých pravomocí by měl mít úřad vždy na zřeteli účel, pro který byl zřízen!

A to se netýká přirozeně jen úřadů práce. A propos, nemyslíte, že  tato slova NSS by si k srdci měli vzít i mnozí ministři, poslanci anebo senátoři, kteří leckdy zapomínají, proč na svých postech jsou?  Ale to je již vlastně námět na jiný komentář.

JUDr. Petr Kolman, Ph.D.,
VŠ pedagog, právník a publicista