Veřejná správa a stěhování centrálních úřadů
Jako učitele správního práva mne zaujal aktuální návrh hnutí STAN na přesun hned patnáctky (!) centrálních úřadů do jednotlivých regionů.
Návrh nyní míří, do Poslanecké sněmovny. Chce rozesít ústřední správní úřady všude po republice – od Ostravy, přes Olomouc a Jihlavu, až do Karlových Varů nebo Liberce.
Vrtá mi hlavou otázka, proč se k tomuto zásadnímu kroku přistupuje nyní v čase koronakrize? Laik si to možná neuvědomuje, ale z pohledu fungování české veřejné správy jde takřka o epochální změnu.
Návrh poslance Jana Farského mj. počítá se vznikem více než čtyř tisíc nových pracovních míst v regionech. Mám obrovskou obavu, že ve finále, jak už tomu u podobných návrhů bývá, dojde k dalšímu nárůstu počtu byrokratů v české kotlině, a to možná nejen o avizované čtyři tisíce.
Na jednu stranu možno návrh pochválit za to, že chce posílit význam regionů, má za cíl údajně zároveň odlehčit hlavnímu městu.
Ústavně-právní satirik by kontroval, že dochází k obcházení článku 13 naší Ústavy, ve kterém se autoritativně, že hlavním městem je Praha, a když jí sebereme většinu ústředních úřadů, tak atakujeme její výsadní ústavou garantované postavení.
Hlavní obrovský zápor předmětného návrhu ovšem vidím v „sociálním inženýrství“, které dopadne na tisíce, možná desetitisíce úředních osob, které by se měly odstěhovat z Prahy třeba do Pardubic, Olomouce či Ostravy.
Někdo řekne, co na tom pro pět ran do učebnice správního práva autorovi tolik vadí, vždyť v Olomouci nebo Plzni, kam se mají stěhovat úřady, je také hezky – někde mají památky, jinde zase pěknou přírodu.
Úředník opora střední třídy
To je sice pravda, avšak uvědomme si, že úředníci a úřednice mají zpravidla rodiny. Děti mají v pražských bydlištích a školách své kamarády a i dospělé osoby mají v metropoli zákonitě své četné sociální a příbuzenské vazby.
Popravdě řečeno plat běžného úředníka například Úřadu pro ochranu osobních údajů nebo Českého statistického úřad není tak enormní, aby se kvůli tomu úředníkovi vyplatilo natrvalo přestěhovat do jinak malebných Českých Budějovic (resp. Plzně).
A co teprve úřednická manželství, muž např. pracuje ve Státním zdravotním ústavu (ten se má dle Farského stěhovat do Karlových Varů) a manželka pracuje nyní na Státním fondu životního prostředí (má se stěhovat do Ostravy). To budou žít trvale stovky kilometrů od sebe? Budou si najímat dva byty? A děti budou mít de facto ve střídavé péči, i když jim manželství jinak klape?
Nebo se chce ve skutečnosti vyhodit tisíce úředníků, a najmout jiné z regionů? Oni tam jsou a čekají na úřadech práce? Uvědomuje si navrhovatel, že novým byrokratům, i kdyby je nakrásně sehnal, bude trvat po čertech dlouhou dobu, než se naučí plně kvalifikovaně novou práci – a ta je na ústředních orgánech hodně specializovaná. Uvědomují si předkladatelé, že dnešní tisíce úředníků jsou v takzvaném služebním poměru, takže není tak snadné a levné se jich zbavit? A řada dalších procesních a organizačních negativ, o kterých vzhledem k rozsahu článku již nemohu psát.
Závěr
Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Věřím, že předkladatel poslanec J. Farský (proti kterému osobně nic nemám) to myslel v principu dobře, ale krapet nedomyslel.
Finanční zátěž se stěhováním do „regionů“ by byla opravdu vysoká, a to si v čase Koronaviru nemůžeme dovolit. A to nemluvím o tisících pošramocených lidských osudů – úředníků a úřednic, kteří jsou pilířem zdejší střední třídy.
Ještě, že nyní nemáme africké Togo, jak o něj kdysi usilovalo prvorepublikové Československo, někdo kreativní by tam možná deponoval třeba sídlo České národní banky.
VŠ pedagog, právník a publicista
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
