Výpovědní doba

Z ustanovení § 48 odst. 1 zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) plyne, že zaměstnavatel nesmí dát zaměstnanci výpověď mimo jiné v průběhu tzv. ochranné doby. Ochrannou dobou se rozumí i doba, po kterou je zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným (jestliže si ovšem tuto neschopnost nevyvolá úmyslně).

Jiná situace nastane, pokud dal zaměstnavatel zaměstnanci výpověď před počátkem běhu ochranné doby (tedy před tím, než byl zaměstnanec uznán pro nemoc dočasně práce neschopný). V takovém případě záleží na tom, zda má výpovědní doba skončit až po návratu zaměstnance z pracovní neschopnosti nebo ještě za trvání ochranné doby.

Pokud výpovědní doba skončí až po návratu zaměstnance z pracovní neschopnosti, nemá délka ochranné doby vliv na běh výpovědní doby. To znamená, že onemocní-li zaměstnanec v průběhu výpovědní doby na dva týdny s tím, že se do práce vrátí znovu před tím, než uplyne celá výpovědní doba, neprodlužuje se výpovědní doba o tyto dva týdny.

Může se ovšem stát, že zaměstnanec onemocní až v samém závěru výpovědní doby tak, že by mu za normálních okolností výpovědní doba uplynula v průběhu ochranné doby. V praxi tato situace nastane tehdy, onemocní-li zaměstnanec kupř. tři dny před skončením výpovědní doby.

V takovém případě se ochranná doba do výpovědní doby nezapočítává. To znamená, že se výpovědní doba přeruší a její zbylá část doběhne až po skončení ochranné doby. Pracovní poměr pak skončí až uplynutím zbývající části výpovědní doby. Zaměstnanec však může prohlásit, že na tomto prodloužení výpovědní doby nemá zájem; v takovém případě skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby bez ohledu na přetrvávající pracovní neschopnost zaměstnance.

Vaško Jaroslav