Vykonatelnost exekučního titulu

(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 3203/2006, ze dne 24.10.2007)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v exekuční věci oprávněné A. – C. a. s., proti povinnému P. M., zastoupenému advokátem, pro 51 313 063,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 Nc 1520/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 7. 2006, č. j. 6 Co 1635/2006-54, tak, že usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 7. 2006, č. j. 6 Co 1635/2006-54, a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 25. 5. 2006, č. j. 6 Nc 1520/2004-48, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z odůvodnění :

V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 25. 5. 2006, č. j. 6 Nc 1520/2004-48 (kterým okresní soud částečně zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 6 Nc 1520/2004-33). Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul sice obsahuje určité nepřesnosti, nikoli však takového rázu, aby ho činily nevykonatelným. Jestliže v záhlaví exekučního titulu jsou jasně rozlišeni dva žalovaní, ale ve výroku exekučního titulu je použita pouze formulace „žalovaný“, pak je třeba při zkoumání materiální vykonatelnosti exekučního titulu postupovat podle § 261a odst. 3 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a nepřesné údaje doplnit tak, že povinnost uloženou exekučním titulem mají splnit rovným dílem oba žalovaní uvedení v záhlaví exekučního titulu. Exekuce tak byla zastavena o částku 25 656 531,50 Kč, tomu odpovídající příslušenství z této částky a jednu polovinu nákladů řízení.

V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – namítá povinný nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Je přesvědčen, že soudy nepatřičně vykládají a rozšiřují výklad ustanovení § 261a odst. 3 o. s. ř., neboť z exekučního titulu nevyplývá, že povinnost má plnit více povinných ani že se v daném případě jedná o dělitelné plnění. Výrok exekučního titulu ukládá povinnost pouze jednomu žalovanému, který zde není individualizován, přičemž směřuje, jak lze dovodit z jeho záhlaví, proti dvěma žalovaným. Aby byl správný závěr soudu, že se jedná o povinnost více žalovaných, pak by musel být výrok formulován v množném čísle, nikoli v čísle jednotném. Pro odstranění takové neurčitosti neobsahuje ustanovení § 261a o. s. ř., ani jiná ustanovení o. s. ř., žádnou fikci, a proto je rozhodnutí nevykonatelné. Navrhuje, aby napadené usnesení a s ním i usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona 59/2005 Sb.).

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, daný tím, že odvolací soud posoudil otázku materiální vykonatelnosti exekučního titulu v rozporu s ustálenou soudní praxí; proto je i důvodné.

Podle § 261a odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti.

Podle § 261a odst. 3 o. s. ř. má-li podle rozhodnutí splnit povinnost více povinných a jde-li o dělitelné plnění, platí, že povinnosti, nestanoví-li rozhodnutí jinak, jsou zavázáni splnit všichni povinní rovným dílem.

Podle § 155 odst. 1 o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. Ve výroku také rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení; rozhodne-li jen o základu náhrady nákladů řízení, určí její výši v samostatném usnesení.

Obsah rozhodnutí soud vyjadřuje v jeho výroku (§ 155 odst. 1 o. s. ř.) a jen tato část rozhodnutí je závazná (§ 159a o. s. ř.). Splnění předpokladů materiální vykonatelnosti musí proto vyplývat z výroku rozhodnutí. Neobsahuje-li titul pro výkon rozhodnutí všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o. s. ř., může být podle něj nařízen výkon rozhodnutí jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o. s. ř., v případě exekuce podle § 40 odst. 2 a 3 zákona 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon 120/2001 Sb.“). Není-li možné z titulu náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o. s. ř. dovodit ani s přihlédnutím k povaze věci nebo ke způsobu výkonu, nemůže být takový titul způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce).

V projednávané věci je exekučním titulem směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 1998, č. j. Sm 00019/98-37, v jehož záhlaví jsou jako žalovaní označeni 1) M. s. V. s. r. o., a 2) P. M. Výrok exekučního titulu je formulován tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci ve lhůtě 3 dnů ode dne doručení tohoto platebního rozkazu 51 313 063,- Kč (z toho 51 313 063,- Kč jistiny a 171 043,- Kč odměny ve výši 1/3 % směnečného peníze) s 6% úroky jdoucími z částky 51 313 063,- Kč od 3. 2. 1998 do zaplacení a nahradit žalobci v téže lhůtě náklady řízení v částce 1 006 844,- Kč.

Z uvedeného lze dovodit, že výrok exekučního titulu postrádá přesné označení povinné, resp. povinných osob, když v řízení, jehož účastníky byli dva žalovaní, označuje jako povinnou osobu pouze „žalovaného“, a nelze ani v souvislosti se záhlavím exekučního titulu vyložit, o kterého žalovaného se jedná, přičemž exekuční titul současně neobsahuje výrok ohledně povinností zbývajícího žalovaného. Má-li být však výrok určitý a vykonatelný, musí nejen přesně a určitě vymezovat předmět plnění, ale zároveň musí i přesně a nezaměnitelně identifikovat účastníky řízení. Vzhledem k tomu, že exekuční titul ve svém výroku postrádá přesnou individualizaci povinného a činí ho to tak nesrozumitelným, je možné tuto chybu opravit pouze podle ustanovení § 164, věty druhé, o. s. ř. ve spojení s § 175 odst. 2 o. s. ř. a § 174 odst. 4 o. s. ř., vydáním opravného usnesení v nalézacím řízení, neboť daný výrok ani nestanovil povinnost více povinným, a tak užití ustanovení § 261a odst. 3 o. s. ř. nepřichází v úvahu.

V souladu se soudní praxí lze uzavřít, že má-li být exekuční titul po materiální stránce vykonatelný, musí ve svém výroku obsahovat přesnou individualizaci oprávněného a povinného, jakož i přesné vymezení práv a povinností k plnění. Exekuční titul, který tyto náležitosti nemá, není vykonatelným a nemůže být podkladem pro nařízení exekuce. Bude-li exekuce přesto nesprávně nařízena, musí být v každém stádiu i bez návrhu zastavena podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 269 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. R 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, s. 161, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 1996, sp. zn. 19 Co 372/96, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 1998, na str. 29-30). 

Protože soudy obou stupňů vycházely z opačného názoru, Nejvyšší soud zrušil jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).