Nález Ústavního soudu České republiky
Sbírka: 121/1996 | Částka: 38/1996
17.5.1996
Celé znění předpisu ve formátu PDF ke stažení ZDE
121
Nález
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 26. března 1996 v plénu o návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č. 29/1996 Sb. ČR takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
I.
Dne 29. prosince 1995 obdržel Ústavní soud návrh Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
Senát 30 Ca v řízení o opravném prostředku MUDr. V. K. proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě, okresního pozemkového úřadu, ze dne 22. srpna 1994 č. j. PÚ 5 521/92 - Ha ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 61/95 dospěl ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky k závěru, že ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na základě čehož podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu.
Ve věci rozhodované Krajským soudem v Brně v rámci řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu ztratila právní předchůdkyně oprávněné osoby majetek ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jako osoba německé národnosti, a to bez ohledu na státní příslušnost. Krajský soud v Brně ve svém návrhu uvedl, že k tomu, aby navrhovatel ve správním řízení a v řízení před obecným soudem mohl být považován za oprávněnou osobu podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., musela by jeho právní předchůdkyně mimo jiné nabýt zpět státní občanství podle zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak již nestalo ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. V této souvislosti upozornil na skutečnost, že zpětnému nabytí občanství by mělo logicky vždy předcházet pozbytí zpětně nabývaného občanství, přičemž lze dospět k závěru, že státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který nepozbyl občanství (a nenabyl je tudíž ani zpět), by neměl být považován ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. za oprávněnou osobu.
Krajský soud v Brně odmítá takovou možnost výkladu napadeného ustanovení zákona č. 243/1992 Sb., podle níž podmínka zpětného nabytí občanství je splněna i v případech, kdy oprávněná osoba nenabyla zpět státní občanství, a to například z toho důvodu, že u ní k pozbytí občanství vůbec nedošlo. Podle názoru soudu by takový výklad znamenal negaci zákonné podmínky stanovené pro žadatele o restituci z hlediska jejich postavení jako oprávněných osob a nároků z toho vyplývajících. Ve prospěch svého stanoviska dále uvádí, že zmírnění následků některých majetkových křivd se netýká všech osob, které ztratily majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., nýbrž mimo jiné pouze těch z nich, které pozbyly občanství a podle určitých právních předpisů občanství nabyly zpět.
Krajský soud v Brně tudíž dochází k závěru, že zákon č. 243/1992 Sb. se nevztahuje na osoby německé národnosti, které, byť ztratily majetek na základě příslušných dekretů prezidenta republiky, občanství nepozbyly, a tudíž je nenabyly ani zpět.
Uvedený důsledek považuje posléze soud za rozporný s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože vlastnické právo osob německé národnosti, které ztratily majetek na základě dekretů prezidenta republiky, současně však nepozbyly československé občanství, je, vzdor takovému právu ostatních restituentů německé národnosti (tj. těch, kteří státní občanství pozbyli a následně je nabyli zpět), zákonem upíráno.
II.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. ČR zaslal Ústavní soud předmětný návrh Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 13. února 1996 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Dr. Milan Uhde potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR, že zákon č. 243/1992 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců České národní rady dne 15. dubna 1992, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Ve vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je vysloveno přesvědčení o souladu napadeného ustanovení s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky. Poukazuje se v něm přitom na skutečnost, že podmínku opětovného nabytí státního občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb., zákona č. 34/1953 Sb., resp. podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. stanovil zákonodárce v souladu s účelem zákona č. 243/1992 Sb. (§ 1), jímž je zmírnění následků některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů na území České republiky.
Podle § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR soudce zpravodaj vyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké sněmovny příslušný tisk (č. 628, ČNR, VI. volební období, 1992) a záznam projednávání zákona České národní rady č. 243/1992 Sb.
III.
1. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, aktivní legitimace pro uplatnění nároků podle uvedeného zákona je dána státním občanstvím, ztrátou majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., neproviněním se proti československému státu a opětovným nabytím československého občanství podle zákona č. 245/1948 Sb. zákona č. 194/1949 Sb., zákona č. 34/1953 Sb., resp. podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.
Při zkoumání právních nároků podle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, osob, které československé občanství nepozbyly, a tudíž je nenabyly zpět, nutno na prvním místě zodpovědět otázku, zdali vůbec tato skupina osob existovala, resp. existuje.
Podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byl zkonfiskován zemědělský majetek, jenž byl ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti, a to bez ohledu na státní příslušnost. Okruh osob německé a maďarské národnosti vymezil § 2 uvedeného dekretu prezidenta republiky přihlášením se k německé nebo maďarské národnosti při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 nebo členstvím v národních skupinách, útvarech či politických stranách, sdružujících osoby německé, resp. maďarské národnosti. Obdobně stanovil pro všechen movitý i nemovitý majetek osob německé a maďarské národnosti dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. v ustanovení § 1 odst. 1 bodu 1.
Na základě § 1 odst. 1, 2 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. českoslovenští občané německé nebo maďarské národnosti pozbyli československé státní občanství, a to buď nabytím jiného státního občanství podle předpisů cizí okupační moci, nebo dnem, kdy uvedený ústavní dekret prezidenta republiky nabyl účinnosti (tj. dnem 10. srpna 1945). Státní občanství nepozbyli jenom ti občané německé a maďarské národnosti, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky (§ 1 odst. 3 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.), jakož i ti, kteří prokázali, že se ničím neprovinili proti Československé republice a účastnili se aktivního protifašistického odboje nebo trpěli pod fašistickým nebo nacistickým terorem (§ 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.).
Ze srovnání dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. s ústavním dekretem č. 33/1945 Sb. vyplývá, že vznikla skupina osob německé a maďarské národnosti, které nepozbyly československé státní občanství, u nichž ale došlo ke konfiskaci jejich majetku.
2. Z hlediska posouzení restitučních nároků, osob, které československé občanství nepozbyly, a tudíž je nenabyly zpět, ustanovení o podmínce opětovného nabytí občanství, obsažené v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, umožňuje při své aplikaci dvojí interpretaci: První na základě argumentu a contrario, druhou na základě argumentu a minori ad maius.
Argument z opaku, na jehož základě interpretoval ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, Krajský soud v Brně, nutně vede k závěru, podle něhož nesplnění podmínky opětovného nabytí občanství má za následek nedostatek aktivní legitimace pro uplatňování nároků podle citovaného zákona. Argument od menšího k většímu vede však k závěru opačnému (podle tohoto argumentu poskytuje-li norma oprávnění spojené s menším rámcem svého opodstatnění, tím víc jej poskytuje při existenci rámce závažnějšího).
Ústavně konformní interpretací ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, se v posuzovaném kontextu Ústavní soud již zabýval, a to v řízení o ústavních stížnostech.
V nálezu ze dne 4. října 1995 sp. zn. II. ÚS 22/94 Ústavní soud konstatoval, že „vrací-li se dle zákona č. 243/1992 Sb. majetek těm, kdo jej podle dekretu pozbyli a byli zbaveni občanství a pak je nabyli zpět, musí být tím spíše vrácen těm, kterým nebylo nutno občanství vracet, protože v důsledku svého určitého chování občanství vůbec nepozbyli. Jiný výklad by zcela odporoval principům restitučních zákonů, které směřují k částečné nápravě křivd a nikoliv k odškodňování za ztrátu občanství.” Shodně interpretoval ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Ústavní soud i v nálezu ze dne 12. října 1995 sp. zn. III. ÚS 39/95, když výklad, vylučující osoby německé a maďarské národnosti, které nepozbyli československé státní občanství, z restitučních nároků podle zákona č. 243/1992 Sb. označil za „diskriminační” a „v rozporu s úmyslem zákonodárce vyjádřeným v § 1 zákona č. 243/1992 Sb.”.
Ústavní soud i při posuzování souladu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky setrvává na stanovisku vyjádřeném v dosavadní judikatuře Ústavního soudu v posuzované věci i s jejími důvody, tj. na stanovisku, že opačná interpretace § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, by byla diskriminační a rozporná s účelem uvedeného zákona.
V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky, a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.
S ohledem na uvedené důvody Ústavní soud návrh Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR zamítl.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
Nález
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 26. března 1996 v plénu o návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č. 29/1996 Sb. ČR takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
I.
Dne 29. prosince 1995 obdržel Ústavní soud návrh Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
Senát 30 Ca v řízení o opravném prostředku MUDr. V. K. proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě, okresního pozemkového úřadu, ze dne 22. srpna 1994 č. j. PÚ 5 521/92 - Ha ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 61/95 dospěl ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky k závěru, že ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na základě čehož podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu.
Ve věci rozhodované Krajským soudem v Brně v rámci řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu ztratila právní předchůdkyně oprávněné osoby majetek ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jako osoba německé národnosti, a to bez ohledu na státní příslušnost. Krajský soud v Brně ve svém návrhu uvedl, že k tomu, aby navrhovatel ve správním řízení a v řízení před obecným soudem mohl být považován za oprávněnou osobu podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., musela by jeho právní předchůdkyně mimo jiné nabýt zpět státní občanství podle zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak již nestalo ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. V této souvislosti upozornil na skutečnost, že zpětnému nabytí občanství by mělo logicky vždy předcházet pozbytí zpětně nabývaného občanství, přičemž lze dospět k závěru, že státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který nepozbyl občanství (a nenabyl je tudíž ani zpět), by neměl být považován ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. za oprávněnou osobu.
Krajský soud v Brně odmítá takovou možnost výkladu napadeného ustanovení zákona č. 243/1992 Sb., podle níž podmínka zpětného nabytí občanství je splněna i v případech, kdy oprávněná osoba nenabyla zpět státní občanství, a to například z toho důvodu, že u ní k pozbytí občanství vůbec nedošlo. Podle názoru soudu by takový výklad znamenal negaci zákonné podmínky stanovené pro žadatele o restituci z hlediska jejich postavení jako oprávněných osob a nároků z toho vyplývajících. Ve prospěch svého stanoviska dále uvádí, že zmírnění následků některých majetkových křivd se netýká všech osob, které ztratily majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., nýbrž mimo jiné pouze těch z nich, které pozbyly občanství a podle určitých právních předpisů občanství nabyly zpět.
Krajský soud v Brně tudíž dochází k závěru, že zákon č. 243/1992 Sb. se nevztahuje na osoby německé národnosti, které, byť ztratily majetek na základě příslušných dekretů prezidenta republiky, občanství nepozbyly, a tudíž je nenabyly ani zpět.
Uvedený důsledek považuje posléze soud za rozporný s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože vlastnické právo osob německé národnosti, které ztratily majetek na základě dekretů prezidenta republiky, současně však nepozbyly československé občanství, je, vzdor takovému právu ostatních restituentů německé národnosti (tj. těch, kteří státní občanství pozbyli a následně je nabyli zpět), zákonem upíráno.
II.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. ČR zaslal Ústavní soud předmětný návrh Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 13. února 1996 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Dr. Milan Uhde potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR, že zákon č. 243/1992 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců České národní rady dne 15. dubna 1992, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Ve vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je vysloveno přesvědčení o souladu napadeného ustanovení s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky. Poukazuje se v něm přitom na skutečnost, že podmínku opětovného nabytí státního občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb., zákona č. 34/1953 Sb., resp. podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. stanovil zákonodárce v souladu s účelem zákona č. 243/1992 Sb. (§ 1), jímž je zmírnění následků některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů na území České republiky.
Podle § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR soudce zpravodaj vyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké sněmovny příslušný tisk (č. 628, ČNR, VI. volební období, 1992) a záznam projednávání zákona České národní rady č. 243/1992 Sb.
III.
1. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, aktivní legitimace pro uplatnění nároků podle uvedeného zákona je dána státním občanstvím, ztrátou majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., neproviněním se proti československému státu a opětovným nabytím československého občanství podle zákona č. 245/1948 Sb. zákona č. 194/1949 Sb., zákona č. 34/1953 Sb., resp. podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.
Při zkoumání právních nároků podle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, osob, které československé občanství nepozbyly, a tudíž je nenabyly zpět, nutno na prvním místě zodpovědět otázku, zdali vůbec tato skupina osob existovala, resp. existuje.
Podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byl zkonfiskován zemědělský majetek, jenž byl ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti, a to bez ohledu na státní příslušnost. Okruh osob německé a maďarské národnosti vymezil § 2 uvedeného dekretu prezidenta republiky přihlášením se k německé nebo maďarské národnosti při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 nebo členstvím v národních skupinách, útvarech či politických stranách, sdružujících osoby německé, resp. maďarské národnosti. Obdobně stanovil pro všechen movitý i nemovitý majetek osob německé a maďarské národnosti dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. v ustanovení § 1 odst. 1 bodu 1.
Na základě § 1 odst. 1, 2 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. českoslovenští občané německé nebo maďarské národnosti pozbyli československé státní občanství, a to buď nabytím jiného státního občanství podle předpisů cizí okupační moci, nebo dnem, kdy uvedený ústavní dekret prezidenta republiky nabyl účinnosti (tj. dnem 10. srpna 1945). Státní občanství nepozbyli jenom ti občané německé a maďarské národnosti, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky (§ 1 odst. 3 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.), jakož i ti, kteří prokázali, že se ničím neprovinili proti Československé republice a účastnili se aktivního protifašistického odboje nebo trpěli pod fašistickým nebo nacistickým terorem (§ 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.).
Ze srovnání dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. s ústavním dekretem č. 33/1945 Sb. vyplývá, že vznikla skupina osob německé a maďarské národnosti, které nepozbyly československé státní občanství, u nichž ale došlo ke konfiskaci jejich majetku.
2. Z hlediska posouzení restitučních nároků, osob, které československé občanství nepozbyly, a tudíž je nenabyly zpět, ustanovení o podmínce opětovného nabytí občanství, obsažené v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, umožňuje při své aplikaci dvojí interpretaci: První na základě argumentu a contrario, druhou na základě argumentu a minori ad maius.
Argument z opaku, na jehož základě interpretoval ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, Krajský soud v Brně, nutně vede k závěru, podle něhož nesplnění podmínky opětovného nabytí občanství má za následek nedostatek aktivní legitimace pro uplatňování nároků podle citovaného zákona. Argument od menšího k většímu vede však k závěru opačnému (podle tohoto argumentu poskytuje-li norma oprávnění spojené s menším rámcem svého opodstatnění, tím víc jej poskytuje při existenci rámce závažnějšího).
Ústavně konformní interpretací ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, se v posuzovaném kontextu Ústavní soud již zabýval, a to v řízení o ústavních stížnostech.
V nálezu ze dne 4. října 1995 sp. zn. II. ÚS 22/94 Ústavní soud konstatoval, že „vrací-li se dle zákona č. 243/1992 Sb. majetek těm, kdo jej podle dekretu pozbyli a byli zbaveni občanství a pak je nabyli zpět, musí být tím spíše vrácen těm, kterým nebylo nutno občanství vracet, protože v důsledku svého určitého chování občanství vůbec nepozbyli. Jiný výklad by zcela odporoval principům restitučních zákonů, které směřují k částečné nápravě křivd a nikoliv k odškodňování za ztrátu občanství.” Shodně interpretoval ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Ústavní soud i v nálezu ze dne 12. října 1995 sp. zn. III. ÚS 39/95, když výklad, vylučující osoby německé a maďarské národnosti, které nepozbyli československé státní občanství, z restitučních nároků podle zákona č. 243/1992 Sb. označil za „diskriminační” a „v rozporu s úmyslem zákonodárce vyjádřeným v § 1 zákona č. 243/1992 Sb.”.
Ústavní soud i při posuzování souladu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky setrvává na stanovisku vyjádřeném v dosavadní judikatuře Ústavního soudu v posuzované věci i s jejími důvody, tj. na stanovisku, že opačná interpretace § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, by byla diskriminační a rozporná s účelem uvedeného zákona.
V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky, a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.
S ohledem na uvedené důvody Ústavní soud návrh Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR zamítl.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
