Vyhláška Ministerstva vnitra ze dne 16. dubna 1999, kterou se stanoví metody pro zjišťování hořlavosti a oxidačních vlastností chemických látek a chemických přípravků

85

VYHLÁŠKA
Ministerstva vnitra
ze dne 16. dubna 1999,
kterou se stanoví metody pro zjišťování hořlavosti a oxidačních vlastností chemických látek
a chemických přípravků






      Ministerstvo vnitra stanoví podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 157/1998 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých dalších zákonů, (dále jen ,,zákon"):

§ 1

      Tato vyhláška stanoví metody, podle nichž se provádějí zkoušky ke zjišťování hořlavosti a oxidačních vlastností nebezpečných chemických látek a chemických přípravků uvedených v § 2 odst. 8 písm. b) až e) zákona. Metody jsou uvedeny v příloze a jejich číselné označení je provedeno v návaznosti na číselné označení metod pro zjišťování toxicity chemických látek a chemických přípravků a pro zjišťování vlastností chemických látek a chemických přípravků nebezpečných pro životní prostředí, stanovených ve zvláštních právních předpisech.¹)

§ 2

      Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. července 1999.




Ministr:


PhDr. Grulich v. r.

Příloha k vyhlášce č. 85/1999 Sb.


Metody pro zjišťování hořlavosti a oxidačních vlastností chemických látek a chemických přípravků



A. 9. BOD VZPLANUTÍ

1
METODA

1.1
Úvod


Před započetím zkoušky by pracovník provádějící zkoušku měl mít k dispozici předběžnou informaci o hořlavosti látky.

Zkušební postup se aplikuje na kapaliny, jejichž páry lze zapálit zdroji zapálení.

Zkušební metody v tomto textu vyjmenované jsou spolehlivé pouze pro rozpětí bodu vzplanutí, které je specifikováno v jednotlivých metodách.

Při výběru metody, která se má použít, se zváží možnost chemických reakcí mezi látkou a zkušebním kelímkem.

1.2
Definice a jednotky


Bod vzplanutí je nejnižší teplota korigovaná na tlak 101,325 kPa, při které kapalina uvolňuje za podmínek definovaných ve zkušební metodě páry v takovém množství, že se z nich vytvoří se vzduchem ve zkušební nádobce výbušná směs.


Jednotky teploty:

vyplývají ze vztahu t = T - 273,15,

kde t je ve °C a T je v Kelvinech (K).

1.3
Referenční látky


Referenční látky se nemusejí používat ve všech případech, když se zkouší nová látka. Referenční látky slouží primárně k periodické kontrole správného provádění metody a umožňují porovnání s výsledky jiných metod.

1.4
Princip metody


Látka je vpravena do zkušební nádobky, ve které je zahřívána nebo chlazena na zkušební teplotu podle postupu popsaného v jednotlivých zkušebních metodách. Ke zjištění, zda vzorek při této teplotě vzplane, či nevzplane, se provádějí zkoušky vzplanutí.

1.5
Kvalitativní kritéria

1.5.1
Mez opakovatelnosti (r)


Mez opakovatelnosti se mění podle rozpětí bodu vzplanutí a použité zkušební metody. Maximálně je 2 °C.

1.5.2
Citlivost


Citlivost závisí na použité zkušební metodě.

1.5.3
Specifikace


Zkušební metody určují rozpětí bodu vzplanutí, předmět zkoušky a údaje vztahující se k látce (např. vysoká viskozita).

1.6
Popis metody

1.6.1
Příprava


Vzorek zkoušené látky se vloží do zkušebního zařízení v souladu s 1.6.3.1 nebo 1.6.3.2. Z hlediska bezpečnosti se doporučuje pro látky toxické nebo látky s velkou výhřevností aplikovat metodu, která používá malé množství vzorku, přibližně 2 cm³.
1.6.2
Zkušební podmínky


Zkušební zařízení se umístí v souladu s požadavky na bezpečnost při práci v místě, kde nedochází k nadměrnému proudění vzduchu.

1.6.3
Provedení zkoušky

1.6.3.1
Rovnovážná metoda


Stanovení bodu vzplanutí je podrobně popsáno v ISO 1516, ISO 3680, ISO 1523, ISO 3679 (ČSN EN 456).

1.6.3.2
Nerovnovážné metody


--  zkušební zařízení podle Abela: stanovení bodu vzplanutí je podrobně popsáno v BS 2000 -- část 170 (BS EN ISO 13 736), NF M 07-011, NF T 66-009 a ISO 13 736 (ČSN EN ISO 13 736),

--  zkušební zařízení podle Abela -- Penskyho: stanovení bodu vzplanutí je podrobně popsáno v EN 57 (ČSN EN 57), DIN 51 755 -- část 1 (pro teploty od 5 do 65 °C), DIN 51 755 -- část 2 (pro teploty pod 5 °C), (ČSN 65 6065, metoda B) a NF M 07-036,

--  zkušební zařízení TAGa: stanovení bodu vzplanutí je podrobně popsáno v ASTM D 56,

--  zkušební zařízení podle Penskyho -- Martense: stanovení bodu vzplanutí je podrobně popsáno v ISO 2719 (ČSN EN 22 719), DIN 51 758, ASTM D 93, BS 2000-34 (BS EN 22 719) a NF M 07-019.


Poznámky:


Pokud se hodnota bodu vzplanutí stanovená nerovnovážnou metodou podle 1.6.3.2 nachází v rozpětí (0 ± 2) °C, (21 ± 2) °C nebo (55 ± 2) °C, potvrzuje se rovnovážnou metodou pomocí stejného zkušebního zařízení. Stejný postup se doporučuje pro rozpětí (100  ± 2) °C a (250 ± 2) °C, tj. pro hořlavé kapaliny III. a IV. třídy nebezpečnosti podle ČSN 65 0201. Pokud je zařazení sporné, např. liší- -li se více než o 2 °C, musí se provést nová kontrolní zkouška a nejnižší hodnota bodu vzplanutí při ní zjištěná se považuje za rozhodující. Pro notifikaci se používají pouze ty metody, které mohou dosahovat teplot bodu vzplanutí.

Ke stanovení bodu vzplanutí viskózních kapalin (barev, lepidel atp.), které obsahují rozpouštědla, lze použít pouze zkušební zařízení a zkušební metody, které jsou vhodné pro stanovení bodu vzplanutí viskózních kapalin: ISO 3679 (ČSN EN 456), ISO 3680, ISO 1523 a DIN 53 213 -- část 1 (ČSN 67 3015).

Při stanovení bodu vzplanutí podle této metody se používá platná zkušební norma.

2
ÚDAJE


Pro hodnocení látky nebo přípravku je rozhodující hodnota bodu vzplanutí stanovená podle 1.6.3.

3
PROTOKOL O ZKOUŠCE A INTERPRETACE VîSLEDK®


Protokol o zkoušce obsahuje následující známé údaje:

--  přesnou specifikaci látky (identifikaci a nečistoty),

--  odkaz na použitou zkušební metodu a na každou možnou odchylku od stanoveného zkušebního postupu,

--  datum zkoušky,

--  výsledky a všechny dodatečné poznámky, které jsou důležité a potřebné pro interpretaci výsledků
.

A. 10. HOŘLAVOST TUHîCH LÁTEK

1
METODA

1.1
Úvod


Před započetím zkoušky by pracovník provádějící zkoušku měl mít k dispozici předběžnou informaci o potenciálních výbušných vlastnostech látky.

Tato zkušební metoda se používá pouze pro práškovité, zrnité nebo pastovité látky. Aby nebyly za vysoce hořlavé považovány všechny látky, jež lze zapálit, nýbrž pouze ty, které rychle hoří nebo jejichž chování při hoření je nějakým způsobem zvláště nebezpečné, jsou za vysoce hořlavé považovány jen ty, u nichž rychlost hoření překročí danou mezní hodnotu.

Zvláště nebezpečné může být šíření hoření žhnutím kovovým prachem pro jeho obtížné hasení. Kovové prachy se považují za vysoce hořlavé, pokud se žhnutí rozšíří jejich určitou hmotou za předepsanou dobu (1.6.1 a 1.6.2.3).

1.2
Definice a jednotky


Doba hoření se vyjadřuje v sekundách a rychlost hoření v milimetrech za sekundu.

1.3
Referenční látky


Nejsou určeny.

1.4
Princip metody


Látka je zformována do tvaru neporušeného pásku nebo prachové housenky o délce 250 mm. Provede se předběžná orientační zkouška ke zjištění, zda po zapálení zkušebního vzorku plamenem plynového hořáku nastane šíření plamene nebo žhnutí. Pokud se hoření za předepsanou dobu rozšíří po 200 mm jeho délky, provede se řádná zkouška ke stanovení rychlosti hoření.

1.5
Kvalitativní kritéria


Nejsou určena.

1.6
Popis metody

1.6.1
Předběžná orientační zkouška


Látka je zformována do tvaru neporušeného pásku nebo prachové housenky o délce 250 mm, šířce 20 mm a výšce 10 mm na nehořlavé, neporézní a málo tepelně vodivé podkladové desce.

Na 1 konec zkušebního vzorku se působí plamenem plynového hořáku o minimálním průměru ústí 5 mm, dokud nenastane zapálení prachu, maximálně však 2 minuty (5 minut u prachů kovů nebo kovových slitin). Zjišťuje se, zda se hoření rozšíří po 200 mm délky zkušebního vzorku v průběhu zkušební doby 4 minut (nebo 40 minut u kovových prachů). Jestliže se látka nezapálí a hoření se nerozšíří buď plamenem, nebo žhnutím po 200 mm délky zkušebního vzorku do 4 minut (nebo 40 minut u kovových prachů) zkušební doby, nemůže být považována za vysoce hořlavou a další zkouška se nepožaduje. Pokud se práškovou látkou hoření rozšíří po délce 200 mm v čase kratším než 4 minuty (nebo 40 minut pro kovové prachy), provede se dále popsaná zkouška.

1.6.2
Zkouška rychlosti hoření

1.6.2.1
Příprava


Práškovité nebo zrnité látky se volně nasypou do formy o délce 250 mm s trojúhelníkovým příčným průřezem o vnitřní výšce 10 mm a šířce 20 mm. 2 kovové desky rámu se základnou se upevní na obě podélné strany formy jako bočnice, které přečnívají o 2 mm nad horní okraj vnitřní sekce (obrázek č. 1). Poté se přípravek třikrát spustí z výšky 2 cm na pevný povrch. V případě potřeby se forma následně doplní. Rám se sejme a přebytek látky se seškrábne. Na horní část formy se položí nehořlavá, neporézní a málo tepelně vodivá deska, sestava se převrátí a forma odstraní. Pastovité látky se rozetřou na nehořlavou, neporézní a málo tepelně vodivou desku do tvaru provazce o délce 250 mm a příčném průřezu přibližně 1 cm².
1.6.2.2
Zkušební podmínky


V případě látky, která je citlivá na vlhkost, se zkouška provádí co nejrychleji po vyjmutí látky z nádoby.

1.6.2.3
Provedení zkoušky


Zkušební vzorek se zformuje v digestoři kolmo na směr odtahu.

Rychlost proudění odsávaného vzduchu má postačovat k zamezení úniku dýmu do laboratoře a nemá se měnit v průběhu zkoušky. Kolem zkušebního zařízení je nutno postavit ochranné clony proti nadměrnému proudění vzduchu.

K zapálení zkušebního vzorku na 1 jeho konci se používá plamen plynového hořáku o průměru ústí minimálně 5 mm. Po vyhoření 80 mm délky zkušebního vzorku se měří rychlost hoření na dalších 100 mm. Zkouška se provede šestkrát, vždy s pomocí čisté a vychladlé desky, pokud nebyl zjištěn kladný výsledek.

2
ÚDAJE


Pro vyhodnocení jsou důležité a potřebné doba hoření z předběžné orientační zkoušky podle 1.6.1 a nejkratší doba hoření nebo nejvyšší rychlost hoření ze 6 zkoušek podle 1.6.2.3.

3
PROTOKOL O ZKOUŠCE A INTERPRETACE VîSLEDK®

3.1
Protokol o zkoušce


Protokol o zkoušce obsahuje následující známé údaje:

--  přesnou specifikaci látky (identifikaci a nečistoty),

--  odkaz na použitou zkušební metodu a na každou možnou odchylku od stanoveného zkušebního postupu,

--  datum zkoušky,

--  popis zkoušené látky, její fyzikální stav včetně obsahu vlhkosti,

--  výsledky z předběžné orientační zkoušky a ze zkoušky rychlosti hoření (je-li provedena), všechny další poznámky, které jsou důležité a potřebné pro interpretaci výsledků.

3.2
Interpretace výsledku


Práškovité, zrnité nebo pastovité látky jsou pokládány za vysoce hořlavé, když doba hoření v každé zkoušce provedené podle zkušebního postupu popsaného v 1.6.2 je menší než 45 s nebo rychlost hoření je vyšší než 2,2 mm.s^-1. Prach kovů nebo kovových slitin se považuje za vysoce hořlavý, když jej lze zapálit a plamen nebo reakční zóna se rozšíří po celém zkušebním vzorku za 10 minut nebo méně.

Obrázek č. 1

Forma a příslušenství (rám a základna) pro přípravu zkušebního vzorku
(všechny rozměry jsou v milimetrech)



A. 11. HOŘLAVOST PLYN®


1
METODA

1.1
Úvod


Tato zkušební metoda stanoví, zda plyny smíchané se vzduchem při pokojové teplotě (přibližně 20°C) a atmosférickém tlaku jsou výbušné, a jestliže ano, v jaké oblasti koncentrací. Směsi, u kterých se postupně zvyšuje koncentrace zkoušeného plynu ve vzduchu, jsou zapalovány elektrickou jiskrou. Současně se sleduje, zda nastane zapálení plynné směsi.

1.2
Definice a jednotky


Oblast výbušnosti je rozpětí koncentrací hořlavého plynu ve směsi se vzduchem mezi dolní a horní mezí výbušnosti. Dolní a horní meze výbušnosti jsou takové mezní koncentrace, pod a nad kterými šíření plamene nenastane.

1.3
Referenční látky


Nejsou určeny.

1.4
Princip metody


Koncentrace plynu ve vzduchu je postupně zvyšována a v každém kroku se směs zapaluje elektrickou jiskrou.

1.5
Kvalitativní kritéria


Nejsou určena.

1.6
Popis metody


Zkouška je podrobně popsána v NF T 20-041 Chemické výrobky pro průmyslové použití -- Stanovení hořlavosti plynů (nebo ČSN 65 0322 a ČSN EN 720-2).

1.6.1
Zkušební zařízení


Zkušební zařízení tvoří svislý skleněný válec s minimálním vnitřním průměrem 50 mm a minimální výškou 300 mm. Zapalovací elektrody jsou od sebe ve vzdálenosti 3 mm až 5 mm a jsou umístěny ve výšce 60 mm nad dnem válce. Válec je opatřen přetlakovou bezpečnostní pojistkou. Zkušební zařízení musí být opatřeno krytem, aby se zamezilo případnému ohrožení výbuchem. Jako zdroj zapálení se používá statická indukční jiskra, trvající 0,5 s, generovaná z vysokonapěťového transformátoru o výstupním napětí od 10 kV do 15 kV (maximální příkon je 300 W).

1.6.2
Zkušební podmínky


Zkouška se provádí při pokojové teplotě (přibližně 20°C).

1.6.3
Provedení zkoušky


Plyn se známou koncentrací ve směsi se vzduchem je vháněn do skleněného válce pomocí dávkovacího čerpadla. Při iniciaci směsi jiskrou se sleduje, zda se plamen oddělí od zdroje zapálení a zda se samovolně šíří. Koncentrace plynu se zvyšuje stupňovitě o 1 %, dokud nenastane výše popsané zapálení.

Jestliže podle chemického složení a strukturního vzorce plynu vyplývá, že by mohl být nehořlavý, a lze-li vypočítat stechiometrické složení směsí se vzduchem, postačuje zkoušet směsi pouze v rozpětí od koncentrace o 10% nižší, než je stechiometrická, do koncentrace o 10% vyšší, než je stechiometrická stupňovitě o 1 %.


2
ÚDAJE


Výskyt šíření plamene je jediný důležitý a potřebný informační údaj pro stanovení této vlastnosti.

3
PROTOKOL O ZKOUŠCE A INTERPRETACE VîSLEDK®


Protokol o zkoušce obsahuje následující známé údaje:

--  přesnou specifikaci látky (identifikaci a nečistoty),

--  odkaz na použitou zkušební metodu a na každou možnou odchylku od stanoveného zkušebního postupu,

--  datum zkoušky,

--  popis použitého zkušebního zařízení s rozměry,

--  teplotu, při které byla zkouška provedena,

--  zkoušené koncentrace a získané výsledky,

--  výsledek zkoušky: nehořlavý plyn nebo extrémně hořlavý plyn,

--  koncentrační rozpětí, které bylo zkoušeno s krokem 1 % (pokud se došlo k závěru, že plyn je nehořlavý),

--  všechny informace a poznámky, které jsou důležité a potřebné pro interpretaci
výsledků.

A. 12. HOŘLAVOST LÁTEK REAGUJÍCÍCH S VODOU ZA VîVINU HOŘLAVîCH PLYN®

1
METODA

1.1
Úvod


Tato zkušební metoda stanoví, zda reakce látky s vodou nebo vzdušnou vhlkostí vede k vývinu nebezpečného množství plynu nebo plynů, které mohou být vysoce hořlavé.

Zkušební metoda je použitelná pro tuhé látky a pro kapaliny. Nelze ji použít na látky, které se spontánně vznítí, přijdou-li do kontaktu se vzduchem.

1.2
Definice a jednotky


Vysoce hořlavé látky jsou látky, které při kontaktu s vodou nebo vzdušnou vlhkostí uvolňují vysoce hořlavé plyny v nebezpečném množství rychlostí nejméně 1 dm³ z 1 kg této látky za 1 hodinu.

1.3
Princip metody


Látka je testována v níže popsané sekvenci postupných kroků. Pokud v některém kroku vznícení nastane, další zkoušky nejsou potřebné. Pokud je známo, že látka s vodou prudce nereaguje, postupuje se podle 1.3.4.

1.3.1
Krok 1


Zkoušená látka je vnesena do obdélníkové nádoby (vaničky) s destilovanou vodou o teplotě 20°C a sleduje se, zda uvolňovaný plyn se vznítí, či nikoliv.

1.3.2
Krok 2


Zkoušená látka se položí na filtrační papír plovoucí na povrchu misky s destilovanou vodou o teplotě 20°C a sleduje se, zda uvolňovaný plyn se vznítí, či nikoliv. Aby se zvýšila možnost vznícení, látka se pokládá pouze na 1 místo filtračního papíru.

1.3.3
Krok 3


Zkoušená tuhá látka se natvaruje do formy válečku o výšce přibližně 2 cm a průměru 3 cm. Přidá se do něho několik kapek vody a sleduje se, zda uvolňovaný plyn se vznítí, či ne.

1.3.4
Krok 4


Zkoušená látka se smíchá s destilovanou vodou o teplotě 20°C a měří se rychlost vývinu plynu po dobu 7 hodin v jednohodinových intervalech. Pokud je rychlost vývinu plynu nepravidelná nebo narůstá po 7 hodinách, doba měření se prodlouží na maximálně 5 dnů. Zkoušku lze přerušit, jestliže rychlost vývinu plynu v průběhu měření převýší 1 dm³ z 1 kg látky za 1 hodinu.

1.4
Referenční látky


Nejsou určeny.

1.5
Kvalitativní kritéria


Nejsou určena.

1.6
Popis metody


Zkouška je podrobně popsána v NF T 20-040 Chemické výrobky pro průmyslové použití -- Stanovení hořlavosti plynů vznikajících hydrolýzou tuhých nebo kapalných výrobků.

1.6.1
Krok 1

1.6.1.1
Zkušební podmínky


Zkouška se provádí při pokojové teplotě (přibližně 20°C).

1.6.1.2
Provedení zkoušky


Malé množství zkoušené látky (přibližně 4 mm³) se vnese do misky s destilovanou vodou a sleduje se, zda se uvolňuje nějaký plyn a zda se tento vznítí. Nastane-li vznícení, další zkoušky již nejsou potřebné a látka je považována za nebezpečnou.

1.6.2
Krok 2

1.6.2.1
Zkušební zařízení


Zkušební zařízení tvoří vhodná nádoba, např. odpařovací miska o průměru přibližně 100 mm s destilovanou vodou a filtračním papírem na hladině.

1.6.2.2
Zkušební podmínky


Zkouška se provádí při pokojové teplotě (přibližně 20°C).

1.6.2.3
Provedení zkoušky


Malé množství zkoušené látky (přibližně 4 mm³) se vnese do středu filtračního papíru a sleduje se, zda se uvolňuje nějaký plyn a zda se tento vznítí. Nastane-li vznícení, další zkoušky již nejsou potřebné a látka je považována za nebezpečnou.

1.6.3
Krok 3

1.6.3.1
Zkušební podmínky


Zkouška se provádí při pokojové teplotě (přibližně 20°C).

1.6.3.2
Provedení zkoušky


Zkoušená tuhá látka se upraví do tvaru válečku o výšce přibližně 2 cm a průměru přibližně 3 cm s prolisem v horní části. Do prolisu zkušebního vzorku se přidá několik kapek vody a současně se sleduje, zda dochází k vývinu plynu a jeho vznícení. Nastane-li vznícení, další zkoušky již nejsou potřebné a látka je považována za nebezpečnou.

1.6.4
Krok 4

1.6.4.1
Zkušební zařízení


Sestavení zkušebního zařízení je znázorněno na obrázku č. 2.

1.6.4.2
Zkušební podmínky


Nádoba se zkoušenou látkou se překontroluje, zda neobsahuje prach s velikostí částic pod 500 mm. Pokud tento prach tvoří více než 1% obsahu nebo když se vzorek drolí, veškerá látka se před zkouškou rozemele na prach, aby se zohlednilo zmenšování velikosti částic při dopravě a manipulaci. V opačném případě se látka zkouší v původní, dodané formě. Zkouška se provádí při pokojové teplotě (přibližně 20°C) a atmosférickém tlaku.

1.6.4.3
Provedení zkoušky


Přikapávací nálevka zkušebního zařízení se naplní 10 cm³ až 20 cm³ vody a kuželovitá baňka 10 g látky. Objem uvolňovaného plynu se měří jakýmkoliv vhodným způsobem. Kohout přikapávací nálevky se otevře, voda proteče do kuželovité baňky a současně se začne měřit čas (např. stopkami). Objem vzniklého plynu se měří každou hodinu po dobu 7 hodin. Je-li v průběhu této doby vývin plynu nestálý nebo se rychlost jeho vývinu zvýší na konci zkoušky, s měřením se pokračuje po dobu 5 dnů. Překročí-li v průběhu měření rychlost vývinu plynu 1 dm³ z 1 kg látky za 1 hodinu, lze zkoušku přerušit. Zkouška se provádí třikrát.

Není-li chemická identita plynu známa, provede se jeho chemická analýza. Obsahuje-li plyn vysoce hořlavé složky a není-li známo, zda je tato směs vysoce hořlavá, připraví se směs stejného složení a provede se zkouška podle metody A. 11.

2
ÚDAJE


Látka je považována za nebezpečnou, jestliže:

--  v kterémkoli kroku zkušebního postupu nastane její samovolné vznícení, nebo

--  dojde-li k vývinu hořlavého plynu rychlostí vyšší než 1 dm³ z 1 kg látky za 1 hodinu.

3
PROTOKOL O ZKOUŠCE A INTERPRETACE VîSLEDK®


Protokol o zkoušce obsahuje následující známé údaje:

--  přesnou specifikaci látky (identifikaci a nečistoty),

--  odkaz na použitou zkušební metodu a na každou možnou odchylku od stanoveného zkušebního postupu,

--  datum zkoušky,

--  podrobnosti každé počáteční přípravy látky,

--  výsledky zkoušek podle 1. 6. 1 až 1. 6. 4,

--  chemickou identitu uvolňovaného plynu,

--  rychlost vývinu plynu, pokud se provádí krok 4 podle 1. 6. 4,

--  všechny další poznámky, které jsou důležité a potřebné pro interpretaci výsledků.


Obrázek č. 2

Zkušební zařízení


A.  13.  PYROFORICKÜ VLASTNOSTI TUHîCH LÁTEK A KAPALIN


1
METODA

1.1
Úvod


Zkušební postup je určen pro tuhé látky nebo kapaliny, které se již v malých množstvích samovolně vznítí za krátkou dobu poté, co přijdou do kontaktu se vzduchem při pokojové teplotě (přibližně 20°C).


Tato metoda se nevztahuje na látky, které potřebují ke vznícení na vzduchu při pokojové nebo zvýšené teplotě několik hodin či dnů.

1.2
Definice a jednotky


Látky mají pyroforické vlastnosti, pokud se samovolně vznítí nebo způsobují uhelnatění za podmínek, které jsou popsány v 1.6.

Na vyžádání lze zkoušku samovolného vznícení kapalin provést též podle metody A. 15.

1.3
Referenční látky


Nejsou určeny.

1.4
Princip metody


Látka bez ohledu na to, je-li tuhá nebo kapalná, se nanese na inertní nosič a vystaví se kontaktu se vzduchem při okolní teplotě po dobu 5 minut. Pokud se kapaliny nevznítí, jsou následně absorbovány do filtračního papíru a vystaví se působení vzduchu po dobu 5 minut při okolní teplotě (přibližně 20°C). Pokud se tuhá látka nebo kapalina vznítí nebo kapalina zapálí či zuhelnatí filtrační papír, považuje se za pyroforickou.

1.5
Kvalitativní kritéria


Opakovatelnost


Jediný pozitivní výsledek z provedených zkoušek postačuje k tomu, aby látka byla z hlediska bezpečnosti považována za pyroforickou.

1.6
Popis metody


Zkouška je podrobně popsána v NF T 20-039 Chemické výrobky pro průmyslové použití -- Stanovení vznětlivosti tuhých látek a kapalin.

1.6.1
Zkušební zařízení


Porcelánový kelímek o průměru přibližně 10 cm se naplní infuzóriovou hlinkou do výšky cca 5 mm při pokojové teplotě (přibližně 20 °C).

Infuzóriová hlinka nebo jiná srovnatelná inertní látka, běžně dosažitelná, se považuje za materiál reprezentující zeminu, do které zkoušená látka může uniknout v případě havárie.

Pro zkoušení kapalin, které se při kontaktu se vzduchem na inertním nosiči samovolně nevznítí, se požaduje suchý filtrační papír.

1.6.2
Provedení zkoušky

1.6.2.1
Práškovité tuhé látky


Množství 1 cm³ až 2 cm³ zkoušené práškovité látky se sype z výšky přibližně 1 m na nehořlavý povrch a sleduje se, zda se látka při pádu nebo v průběhu dalších 5 minut po dopadu vznítí.

Zkouška se provádí šestkrát, pokud vznícení nenastane dříve.

1.6.2.2
Kapaliny


Přibližně 5 cm³ zkoušené kapaliny se nalije do připraveného porcelánového kelímku a sleduje se, zda se v průběhu 5 minut vznítí. Pokud vznícení při 6 pokusech nenastane, provede se následující zkouška:

0,5 cm³ zkušebního vzorku se vpraví pomocí injekční stříkačky na filtrační papír a sleduje se, zda nastane vznícení nebo zuhelnatění tohoto papíru v průběhu 5 minut od přidání kapaliny. Zkouška se provede třikrát, jestliže vznícení nebo zuhelnatění nenastane již dříve.

2
ÚDAJE

2.1
Zpracování výsledků


Zkoušky lze přerušit, jakmile se dosáhne pozitivní výsledek v kterékoli zkoušce.

2.2
Vyhodnocení


Látka je považována za pyroforickou, jestliže se v průběhu 5 minut po nanesení na inertní nosič a styku se vzduchem vznítí nebo pokud jako kapalina po nanesení na filtrační papír a styku se vzduchem způsobí v průběhu 5 minut jeho zapálení nebo zuhelnatění.

3
PROTOKOL O ZKOUŠCE A INTERPRETACE VîSLEDK®


Protokol o zkoušce obsahuje následující známé údaje:

--  přesnou specifikaci látky (identifikaci a nečistoty),

--  odkaz na použitou zkušební metodu a na každou možnou odchylku od stanoveného zkušebního postupu,

--  datum zkoušky,

--  výsledky zkoušek,

--  všechny další poznámky, které jsou důležité a potřebné pro interpretaci
výsledků.

A.  15.  TEPLOTA VZNÍCENÍ KAPALIN A PLYN®

1
METODA

1.1
Úvod


Tato zkouška není určena pro látky výbušné a látky, které se spontánně vznítí při kontaktu se vzduchem a teplotě okolí.

Zkušební postup je určen pro plyny, kapaliny a páry, které se mohou za přítomnosti vzduchu zapálit na horkém povrchu.

Teplotu vznícení může značně snížit přítomnost nečistot jako katalyzátorů, materiál povrchu či větší objem zkušební nádoby.

1.2
Definice a jednotky


Míra vznětlivosti se vyjadřuje teplotou vznícení. Teplota vznícení je nejnižší teplota, při které se zkoušená látka smíchána se vzduchem za podmínek stanovených v této zkušební metodě samovolně vznítí.

1.3
Referenční látky


Referenční látky uvedené v IEC 79-4 (ČSN 33 0371), DIN 51 794, ASTM-E 659-78, BS 4056 a NF T 20-037 jsou určené ke kontrole správnosti provádění zkoušky v pravidelných časových periodách a umožňují porovnání s výsledky z jiných metod.

1.4
Princip metody


Metoda stanoví minimální teplotu vnitřního povrchu uzavřeného prostoru, která způsobí vznícení plynu, páry nebo kapaliny vpravených do tohoto prostoru.

1.5
Kvalitativní kritéria


Mez opakovatelnosti (r) se mění podle rozpětí teplot vznícení a použité zkušební metody. Citlivost a další parametry závisejí na použité zkušební metodě.

1.6
Popis metody


Zkušební zařízení, zkušební podmínky a provedení zkoušky jsou popsány v IEC 79-4 (ČSN 33 0371), DIN 51 794, ASTM-E 659-78, BS 4056 a NF T 20-037.

2
ÚDAJE


Zaznamenají se zkušební teplota, atmosférický tlak, množství použitého zkušebního vzorku a indukční perioda vznícení.

3
PROTOKOL O ZKOUŠCE A INTERPRETACE VîSLEDK®


Protokol o zkoušce obsahuje následující známé údaje:

--  přesnou specifikaci látky (identifikaci a nečistoty),

--  odkaz na použitou zkušební metodu a na každou možnou odchylku od stanoveného zkušebního postupu,

--  datum zkoušky,

--  množství použitého vzorku, atmosférický tlak, teplotu okolního prostředí,

--  použité zkušební zařízení,

--  výsledky měření (zkoušené teploty, minimální teplotu vznícení, příslušnou indukční periodu a objem zkušební dávky),

--  všechny další poznámky, které jsou důležité a potřebné pro interpretaci
výsledků.

A.  16.  RELATIVNÍ TEPLOTA VZNÍCENÍ TUHîCH LÁTEK

1
METODA

1.1
Úvod


Tato zkouška není určená pro látky výbušné a látky, které se spontánně vznítí při kontaktu se vzduchem a teplotě okolí.

Účelem této zkoušky je poskytnout předběžnou informaci o samovolné vznětlivosti tuhých látek za zvýšených teplot (1.6.3).

Pokud teplo uvolňované buď reakcí látky s kyslíkem, nebo exotermním rozkladem není dostatečně rychle odváděno do okolí, nastává samozahřívání látky, které může vést až k jejímu vznícení.

Zkušební postup je užitečný jako předběžná informativní zkouška pro tuhé látky. Z hlediska komplexní povahy vznícení a hoření tuhých látek se teplota vznícení stanovená podle této metody používá pouze ke srovnávacím účelům.

1.2
Definice a jednotky


Teplota vznícení podle této metody je minimální teplota bezprostředního okolí látky vyjádřená ve °C, při které se určité množství látky vznítí za definovaných podmínek.

1.3
Referenční látka


Není určena.

1.4
Princip metody


Určité množství vzorku látky (1.6.3) je při zkoušce vloženo do pícky za pokojové teploty.

Zaznamenává se křivka teplota -- čas vztahující se na podmínky ve středu zkušebního vzorku, zatímco teplota pícky se zvyšuje do 400 °C nebo na teplotu bodu tání vzorku (pokud je nižší), a to rychlostí 0,5 °C.min^-1. Pro účely této zkoušky se za relativní teplotu vznícení látky považuje teplota pícky, při které teplota zkušebního vzorku dosáhne samozahříváním 400 °C.

1.5
Kvalitativní kritéria


Nejsou určena.

1.6
Popis metody


Zkouška je podrobně popsána v NF T 20-036 Chemické výrobky pro průmyslové použití -- Stanovení relativní teploty vznícení tuhých látek.

1.6.1
Zkušební zařízení

1.6.1.1
Pícka


Laboratorní pícka o obsahu přibližně 2 dm³ je vybavena programovatelnou regulací teploty, pojistným přetlakovým zařízením a přirozenou cirkulací vzduchu. Aby se předešlo potenciálnímu nebezpečí výbuchu, musí se zabránit kontaktu všech rozkladných plynů s elektrickými topnými elementy.

1.6.1.2
Krychle z drátěného pletiva


Podle šablony (obrázek č. 3) se vystřihne z nerezového drátěného pletiva o velikosti otvorů 0,045 mm tvar, který se následně složí do formy nahoře otevřené krychle s délkou strany 20 mm a ta se zajistí drátkem.

1.6.1.3
Termočlánky


Použijí se termočlánky vhodného typu.

1.6.1.4
Zapisovač


Použije se vhodný dvoukanálový zapisovač s kalibrací od 0 °C do 600 °C nebo tomu odpovídajícímu napětí.

1.6.2
Zkušební podmínky


Látky se zkouší v takovém stavu, v jakém jsou ke zkoušce dodány.

1.6.3
Provedení zkoušky


Drátěná zkušební krychle se naplní zkoušenou látkou. Jemně se poklepe a přidá se tolik látky, až je krychle zcela naplněna. Poté se upevní do středu pícky při pokojové teplotě. Jeden termočlánek se umístí do středu zkušební krychle a další mezi krychli a stěnu pícky k záznamu její teploty.

Teploty pícky a vzorku se plynule zaznamenávají. Teplota pícky se plynule zvyšuje rychlostí 0,5°C.min^-1 až do teploty 400 °C nebo do teploty tání vzorku (pokud je nižší). Když se látka vznítí, teplota vzorku vykáže velmi prudký nárůst nad teplotou pícky.

2
ÚDAJE


Pro hodnocení je důležitá a potřebná teplota pícky, při které teplota zkušebního vzorku dosáhne samozahříváním 400 °C (obrázek č. 4).

3
PROTOKOL O ZKOUŠCE A INTERPRETACE VîSLEDK®


Protokol o zkoušce obsahuje následující známé údaje:

--  popis zkoušené látky,

--  odkaz na použitou zkušební metodu a na každou možnou odchylku od stanoveného zkušebního postupu,

--  datum zkoušky,

--  výsledky měření včetně křivky teplota -- čas,

--  všechny další poznámky, které jsou důležité a potřebné pro interpretaci výsledků.

Obrázek č. 3

Šablona 20 mm zkušební krychle

Obrázek č. 4

Typická křivka závislosti teploty na čase

A.  17.  OXIDAČNÍ VLASTNOSTI TUHîCH LÁTEK

1
METODA

1.1
Úvod


Před započetím zkoušky by pracovník provádějící zkoušku měl mít k dispozici předběžnou informaci o možných potenciálních výbušných vlastnostech látky. Tato zkouška není vhodná pro kapaliny, plyny, výbušné nebo vysoce hořlavé látky nebo pro organické peroxidy. Zkouška se neprovádí, jestliže z chemického složení a strukturního chemického vzorce látky bezpochyby vyplývá, že tato látka není schopna exotermně reagovat s hořlavým materiálem. Ke zjištění, zda se má zkouška provádět za speciálních bezpečnostních opatření, se provede předběžná zkouška.

1.2
Definice a jednotky


Doba hoření je doba reakce v sekundách potřebná k průchodu reakční zóny zkušebním vzorkem podle postupu popsaného v 1.6. Rychlost hoření se vyjadřuje v mm.s^-1. Maximální rychlost hoření je nejvyšší hodnota z rychlostí hoření, které byly naměřeny na směsích obsahujících 10 % až 90 % oxidantu.

1.3
Referenční látka


Jako referenční látka se pro zkoušku a předběžnou zkoušku používá dusičnan barnatý (p. a.). Referenční směs je směs dusičnanu barnatého s práškovou celulózou připravená podle 1.6, která má maximální rychlost hoření (obvykle jde o směs s 60 % dusičnanu barnatého a 40 % celulózy).

1.4
Princip metody


V zájmu bezpečnosti se provede předběžná zkouška. Jestliže předběžná zkouška jasně prokáže, že látka má oxidační vlastnosti, další zkoušky se nevyžadují. Pokud tomu tak není, látka se následně podrobí úplné zkoušce. Při úplné zkoušce se zkoušená látka a definovaná hořlavá látka (1.6.1.2) mísí v různých poměrech. Každá směs je poté zformována do zkušebního vzorku a ten se na 1 konci zapálí. Stanovená maximální rychlost hoření se porovná s maximální rychlostí hoření referenční směsi.

1.5
Kvalitativní kritéria


Každá technika mletí a mísení je vhodná, jestliže zaručuje, že rozdíly maximální rychlosti hoření ze 6 samostatných zkoušek od aritmetického průměru se neliší více než o 10 %.

1.6
Popis metody


Zkouška je podrobně popsána v NF T 20-035 Chemické výrobky pro průmyslové použití -- Stanovení oxidačních vlastností tuhých látek.

1.6.1
Příprava

1.6.1.1
Zkušební látka


Zkušební vzorek se upraví na velikost částic >; 0,125 mm pomocí následujícího postupu: zkušební látka se proseje, podíl zachycený na sítě se drtí a celý postup se opakuje, dokud celá zkušební dávka neprojde sítem. Lze použít jakoukoli techniku mletí a prosévání, která splní výše uvedené kvalitativní kritérium. Před přípravou směsi se látka suší při 105 °C do dosažení konstantní hmotnosti. Pokud je rozkladná teplota zkoušené látky nižší než 105 °C, látka se suší při vhodné nižší teplotě.

1.6.1.2
Hořlavá látka


Jako hořlavá látka se používá prášková celulóza. Doporučuje se typ používaný pro chromatografii na tenké vrstvě nebo pro sloupcovou chromatografii. Jako vhodný se prokázal typ, který má z více než 85 % délku vláken mezi 0,020 mm a 0,075 mm. Celulózový prášek se proseje sítem o velikosti oka 0,125 mm. V průběhu zkoušky se používá celulóza stejné várky. Před přípravou směsi se prášková celulóza suší při 105 °C do dosažení konstantní hmotnosti. Pokud se použije při předběžné zkoušce dřevitá moučka, tato se připraví z měkkého dřeva jímáním frakcí, které projdou sítem o velikosti oka 1,6 mm, a následným sušením při teplotě 105 °C po dobu 4 hodin ve vrstvě o tloušťce nepřesahující 25 mm. Nejlépe do 24 hodin od vysušení se ochladí a uloží na požadovanou dobu do vzduchotěsných nádob naplněných podle možnosti co nejvíce.

1.6.1.3
Zdroj zapálení


Jako zdroj zapálení se použije plamen plynového hořáku s ústím o minimálním průměru 5 mm. Pokud je použit jiný zdroj zapálení (např. při zkoušce v inertní atmosféře), uvede se popis a zdůvodnění.

1.6.2
Provedení zkoušky

1.6.2.1
Předběžná zkouška


Se směsmi oxidantů s celulózou nebo dřevitou moučkou se musí zacházet a manipulovat s potřebnou opatrností jako s potenciálně výbušnými látkami. Vysušená látka se důkladně promíchá s vysušenou celulózou nebo dřevitou moučkou v poměru 2 hmotnostní díly zkušební látky a 1 díl celulózy nebo dřevité moučky. Tato směs se zformuje do zkušebního vzorku ve tvaru malého kužele o rozměrech 3,5 cm (průměr základny) x 2,5 cm (výška) naplněním bez pěchování do kuželovité formy (např. laboratorní skleněné nálevky s utěsněným stonkem). Zkušební vzorek se položí na chladnou, nehořlavou, neporézní a málo tepelně vodivou podkladovou desku (např. osinkocementovou). Zkouška se provádí v digestoři podle 1.6.2.2. Zdroj zapálení se přiloží ke zkušebnímu vzorku. Sleduje se a zaznamená prudkost a doba trvání výsledné reakce. Látka se považuje za oxidant, pokud reaguje prudce. V případě, že výsledek vzbuzuje pochybnosti, vykoná se úplná rozhodčí zkouška podle 1.6.2.2.

1.6.2.2
Rozhodčí zkouška


Připraví se směsi oxidantu s celulózou obsahující od 10 % do 90 % oxidantu stupňovitě po 10 % oxidantu. Aby se přesněji dosáhla maximální rychlost hoření, používají se pro mezní případy mezilehlé směsi oxidantu s celulózou. Zkušební vzorek je připraven pomocí kovové formy o délce 250 mm s trojúhelníkovým příčným průřezem o vnitřní výšce 10 mm a šířce 20 mm. 2 kovové desky rámu se základnou se upevní na obě podélné strany formy jako bočnice, které přečnívají o 2 mm horní okraj trojúhelníkového příčného průřezu formy (obrázek č. 5). Forma se zcela naplní mírným přebytkem směsi. Poté se přípravek jednou spustí z výšky 2 cm na pevný povrch a zůstávající přebytek látky se seškrábne stěrkou v šikmé poloze. Rám se sejme a přebytek látky se uhladí válečkem. Na horní část formy se poté položí nehořlavá, neporézní a málo tepelně vodivá deska, sestava se převrátí a forma odstraní. Zkušební vzorek se umístí v digestoři napříč odtahu. Rychlost odsávaného vzduchu musí zabránit úniku dýmu do laboratoře a nesmí se měnit v průběhu zkoušky. Kolem zařízení se postaví zástěna proti nadměrnému proudění vzduchu. Zkouška se provede co nejrychleji s ohledem na hygroskopičnost celulózy a některých zkoušených látek. 1 konec zkušebního vzorku se zapálí plamenem hořáku. Měří se doba, za kterou se reakce rozšíří na vzdálenost 200 mm od okamžiku, kdy reakční zóna prohořela na počáteční vzdálenost 30 mm. Zkouška se provede s referenční látkou a nejméně jedenkrát s každou směsí z řady směsí zkušební látky s celulózou. Pokud se zjistí, že maximální rychlost hoření zkušební látky je významně vyšší, než je tato rychlost u referenční směsi, zkoušku lze ukončit. V opačném případě se zkouška opakuje pětkrát na každé ze 3 směsí s nejvyššími rychlostmi hoření. Je-li výsledek měření neprůkazný, zkouška se opakuje pomocí inertní látky se stejnou velikostí částic, jako např. s křemelinou místo celulózy. Alternativně lze opakovaně odzkoušet směs zkoušené látky s celulózou mající nejvyšší rychlost hoření, a to v definované atmosféře (s obsahem kyslíku >; 2 %).

2
ÚDAJE


Z bezpečnostních důvodů se považuje za charakteristickou oxidační vlastnost látky maximální rychlost hoření z provedených opakovaných zkoušek, nikoliv aritmetický průměr jednotlivých rychlostí. Pro vyhodnocení je důležitá a potřebná nejvyšší hodnota rychlosti hoření zjištěná ze 6 zkoušek dané směsi. Do grafu se vynesou nejvyšší rychlosti hoření pro každou směs proti koncentraci oxidantu. Z grafu se odečte nejvyšší hodnota rychlosti hoření. 6 hodnot rychlosti hoření naměřených na směsi s maximální rychlostí hoření se nesmí lišit od aritmetického průměru více než o 10 %. Jinak se musí zlepšit technika drcení a mísení. Maximální rychlost hoření naměřená na zkoušené látce se porovná s maximální rychlostí hoření referenční směsi podle 1.3. Pokud se zkoušky provádí se zkušební látkou v inertní atmosféře, porovná se maximální rychlost reakce s touto rychlostí naměřenou na referenční směsi též v inertní atmosféře.

3
PROTOKOL O ZKOUŠCE A INTERPRETACE VîSLEDK®

3.1
Protokol o zkoušce


Protokol o zkoušce obsahuje následující známé údaje: --  identifikaci, složení, čistotu, obsah vlhkosti atd. zkoušené látky, --  odkaz na použitou zkušební metodu a na každou možnou odchylku od stanoveného zkušebního postupu,

--  datum zkoušky, --  každou úpravu zkušebního vzorku (např. drcení, sušení atp.), --  zdroj zapálení použitý při zkouškách, --  výsledky měření, --  charakter reakce (např. vzplanutí na povrchu, hoření v celé hmotě, informace o produktech hoření atp.),

--  všechny další poznámky, které jsou důležité a potřebné pro interpretaci výsledků, včetně popisu prudkosti reakce (plamenné hoření, jiskry, uvolňování dýmu, pomalé doutnání atd.) a přibližné doby trvání předběžné bezpečnostní/informativní zkoušky jak pro zkušební, tak i pro referenční látku,

--  výsledky ze zkoušek s inertní látkou, pokud byly prováděny, --  výsledky ze zkoušek v inertní atmosféře, pokud byly prováděny.

3.2
Interpretace výsledku


Látka je považována za oxidant, když: --  při předběžné zkoušce je zjištěna prudká reakce, --  při úplné zkoušce je maximální rychlost hoření zkoušených směsí vyšší nebo stejná jako maximální rychlost hoření referenční směsi celulózy a dusičnanu barnatého. Aby se vyloučily chyby při interpretaci výsledků, zvažují se též výsledky naměřené na látce smíšené s inertním materiálem nebo při zkoušce v inertní atmosféře.

Obrázek č. 5

Forma a příslušenství (rám, základna) pro přípravu zkušebního vzorku
(všechny rozměry jsou v milimetrech)

––––––––––––––––––––

¹)

Vyhláška č. 251/1998 Sb., kterou se stanoví metody pro zjišťování toxicity chemických látek a přípravků. Vyhláška č. 299/1998 Sb., kterou se stanoví metody pro zjišťování fyzikálně-chemických a chemických vlastností chemických látek a chemických přípravků a vlastností chemických látek a chemických přípravků nebezpečných pro životní prostředí.