18. 10. 2016
ID: 103542
Bulletin advokacie
Bulletin advokacie je stavovský odborný časopis, vydávaný Českou advokátní komorou, zapsaný do Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik ČR, a je držitelem prestižního ocenění Právnický časopis ČR pro rok 2014, 2015 a 2016.
Vybíráme pro Vás: Stavení promlčecí lhůty v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka
autor: Mgr. Markéta Adámková
Dne 1. 1. 2014 vstoupil v účinnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), který přinesl mnoho změn v současném civilním právu. Jednou z nich je i ustanovení § 647 o. z., které stanoví, že: „V případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží.“
Toto ustanovení stojí bohužel poměrně stranou zájmu odborné společnosti, neboť jej zastínily významnější rekodifikační změny. A to i přesto, že se jedná o normu pro náš právní řád zcela novou a aplikovatelnou prakticky na jakýkoliv závazkový vztah.
Institut stavení promlčecí lhůty
Motiv zákonodárce k zavedení tohoto ustanovení je poměrně předvídatelný. Dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku bylo účelem tohoto ustanovení zabránit případům, kdy „dlužník jednání pod různými záminkami protahuje, dokud právo není promlčeno, a poté uplatní námitku promlčení a odmítne plnit.“ Zákonodárce se tak snaží ochránit věřitele v případech, kdy v dobré víře a s vidinou smírného řešení sporu vyjednává s dlužníkem podmínky splnění nároku, zatímco dlužník je motivován pouze blížícím se uplynutím promlčecí lhůty. Takové jednání ze strany dlužníka je jistě nemorální a vykazuje určité znaky zneužití práva. Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. byla v podobné situaci jediným korektivem možnost považovat uplatnění námitky promlčení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a k takové námitce nepřihlížet. Podle ustálené judikatury ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., dle kterého výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.
Nicméně je třeba podotknout, že soudy se k prolomení právní jistoty v podobě nepřipuštění námitky promlčení uchylovaly velice zřídka a kritéria pro naplnění dostatečné „míry rozporu s dobrými mravy“ byla natolik přísná, že většina důvěřivých věřitelů, vyjednávajících s dlužníkem až do doby uplynutí promlčecí lhůty, se nikdy soudního přiznání svého nároku nedočkala. Jak ostatně konstatoval Nejvyšší soud, „uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“
Výklad pojmu dohoda o mimosoudním jednání
S rekodifikací civilního práva se tato situace měla změnit a věřitelům by měla být poskytnuta větší míra ochrany v podobě stavení promlčecí lhůty během mimosoudního vyjednávání, zároveň ale vyvstalo několik nejasností, které byly z velké části způsobeny faktem, že uvedené ustanovení je pro český právní řád naprostou novinkou. Při zběžném jazykovém výkladu se jako první nabízí otázka, co je myšleno onou „dohodou o mimosoudním jednání“? Jedná se pouze o smlouvu o provedení mediace ve smyslu zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci, nebo se za tuto dohodu považuje jakékoliv jednání mezi dlužníkem a věřitelem? Jakou formu by taková dohoda měla mít? A v jakém okamžiku je považována za uzavřenou a dochází tedy ke stavení promlčecí lhůty? Protože zákon striktně mlčí, skrze zásadu dispozitivnosti prostupující napříč celým občanským zákoníkem lze dovodit, že dohoda o mimosoudním jednání může mít jakoukoliv formu. K tomuto názoru se kloní i odborná veřejnost, když připouští taktéž ústní formu. Zároveň ale panuje názor, že dohodou o mimosoudním jednání se nemyslí jakákoliv komunikace mezi věřitelem a dlužníkem, nýbrž „specifická úmluva, která musí naplňovat náležitosti, jež vyplývají z její podstaty“.
Hranice mezi uzavřením dohody a prostou výměnou informací mezi stranami je přitom velice nejasná a zůstane pravděpodobně na soudech, aby v následujících letech zaujaly jednoznačné stanovisko, co lze za dohodu o mimosoudním jednání považovat a co již ne. Ačkoliv nabyl rekodifikovaný občanský zákoník účinnosti před více než dvěma lety, judikatura se tímto problémem dosud nezabývala.
Celý článek čtěte >>> zde.
Bulletin advokacie, Bulletin advokacie online
Česká advokátní komora
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Toto ustanovení stojí bohužel poměrně stranou zájmu odborné společnosti, neboť jej zastínily významnější rekodifikační změny. A to i přesto, že se jedná o normu pro náš právní řád zcela novou a aplikovatelnou prakticky na jakýkoliv závazkový vztah.
Reklama
Motiv zákonodárce k zavedení tohoto ustanovení je poměrně předvídatelný. Dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku bylo účelem tohoto ustanovení zabránit případům, kdy „dlužník jednání pod různými záminkami protahuje, dokud právo není promlčeno, a poté uplatní námitku promlčení a odmítne plnit.“ Zákonodárce se tak snaží ochránit věřitele v případech, kdy v dobré víře a s vidinou smírného řešení sporu vyjednává s dlužníkem podmínky splnění nároku, zatímco dlužník je motivován pouze blížícím se uplynutím promlčecí lhůty. Takové jednání ze strany dlužníka je jistě nemorální a vykazuje určité znaky zneužití práva. Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. byla v podobné situaci jediným korektivem možnost považovat uplatnění námitky promlčení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a k takové námitce nepřihlížet. Podle ustálené judikatury ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., dle kterého výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.
Nicméně je třeba podotknout, že soudy se k prolomení právní jistoty v podobě nepřipuštění námitky promlčení uchylovaly velice zřídka a kritéria pro naplnění dostatečné „míry rozporu s dobrými mravy“ byla natolik přísná, že většina důvěřivých věřitelů, vyjednávajících s dlužníkem až do doby uplynutí promlčecí lhůty, se nikdy soudního přiznání svého nároku nedočkala. Jak ostatně konstatoval Nejvyšší soud, „uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“
Výklad pojmu dohoda o mimosoudním jednání
S rekodifikací civilního práva se tato situace měla změnit a věřitelům by měla být poskytnuta větší míra ochrany v podobě stavení promlčecí lhůty během mimosoudního vyjednávání, zároveň ale vyvstalo několik nejasností, které byly z velké části způsobeny faktem, že uvedené ustanovení je pro český právní řád naprostou novinkou. Při zběžném jazykovém výkladu se jako první nabízí otázka, co je myšleno onou „dohodou o mimosoudním jednání“? Jedná se pouze o smlouvu o provedení mediace ve smyslu zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci, nebo se za tuto dohodu považuje jakékoliv jednání mezi dlužníkem a věřitelem? Jakou formu by taková dohoda měla mít? A v jakém okamžiku je považována za uzavřenou a dochází tedy ke stavení promlčecí lhůty? Protože zákon striktně mlčí, skrze zásadu dispozitivnosti prostupující napříč celým občanským zákoníkem lze dovodit, že dohoda o mimosoudním jednání může mít jakoukoliv formu. K tomuto názoru se kloní i odborná veřejnost, když připouští taktéž ústní formu. Zároveň ale panuje názor, že dohodou o mimosoudním jednání se nemyslí jakákoliv komunikace mezi věřitelem a dlužníkem, nýbrž „specifická úmluva, která musí naplňovat náležitosti, jež vyplývají z její podstaty“.
Hranice mezi uzavřením dohody a prostou výměnou informací mezi stranami je přitom velice nejasná a zůstane pravděpodobně na soudech, aby v následujících letech zaujaly jednoznačné stanovisko, co lze za dohodu o mimosoudním jednání považovat a co již ne. Ačkoliv nabyl rekodifikovaný občanský zákoník účinnosti před více než dvěma lety, judikatura se tímto problémem dosud nezabývala.
Celý článek čtěte >>> zde.
Bulletin advokacie, Bulletin advokacie online
Česká advokátní komora
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
