Česká televize a právo na informace
eFocus
Mnoho z nás lidí střední a starší generace se ještě pořád občas rádo dívá na televizi, mladí dávají přednost již novějším mediím.
O právu na informace byly již popsány kilogramy papíru. Ne nadarmo je právo na informace přímo právem ústavním, tedy právem té nejvyšší právní síly.
Mezi povinné subjekty, které nám musejí poskytovat informace spadá i Česká televize.
Člověk by si řekl jaký s tím může být v roce 2013, proboha, problém?
Právo na informace z hlediska systematiky ústavního pořádku řadíme v ČR mezi práva politického charakteru zaručená Listinou základních práv a svobod. Politická práva jsou neodmyslitelně spjata s aktivitou člověka při správě věcí veřejných ve státě. Do ústav se tato politická práva začala prosazovat již od dob Velké francouzské revoluce a možno je vystopovat už v Prohlášení práv člověka a občana vydaném koncem 18. století.
Přední ústavně-právní teoretik J. Filip k tomu píše: Širší pojetí politických práv pod nimi nechápe jen účast na správě veřejných záležitostí formou hlasování nebo výkonem nějaké funkce nebo úřadu, nýbrž sem řadí i to, co se někdy označuje za politická svoboda. To je např. svoboda projevu, právo na informace, svoboda sdružování, shromažďování.[1]
Právo na informace je právem specifické povahy. Jeho zvláštnost tkví v tom, že je právem jako takovým (tedy samo o sobě) a zároveň je třeba ho chápat jako most k uskutečnění práv dalších. Zároveň také právo na informace naopak může stát v cestě k realizaci jiných práv.
Do sektoru práva na informace spadá i právo vědět, jak který subjekt zachází s veřejnými penězi, zde tedy Česká televize. Do této skupiny patří, ač se to mnohým nelíbí i informace o platech veřejnoprávních televizních manažerů. ČT opakovaně odmítala tyto informace poskytnout, až skončila u (správního) soudu. Zažaloval ji publicista Tomáš Němeček a vyhrál ! Mj. zjistil, že šéf brněnského studia České televize Karel Burian bral předloni plat dokonce vyšší než prezident republiky. Věru hospodárně nakládali s našimi penězi pomyslí si leckterý televizní koncesionář. Jeden by si řekl, že po tomto rozsudku už vše půjde jako po drátkách. A ejhle....
Dle zpráv z medií, Rada ČT (vrcholný orgán, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti ČT) není v pohledu na zveřejňování platů vrcholných manažerů jednotná. Podle informací z medií jsou pro vydání těchto údajů pouze radní Radek Mezuláník a předseda Milan Uhde. Zbytek rady zveřejnění platů nadále odmítá. Většina Rady ČT nadále tvrdí, že se jedná jen o lidskou závist a že právo na informace o platu vedoucích zaměstnanců ČT neexistuje.
Tato odmítající tvrzení pokládám za takřka skandální a odporující dnešnímu českému právu.
Bránění poskytnutí těchto informací je v rozporu, jak s doktrínou stávajícího českého veřejného práva tak i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ČR, Nejvyššího správního soudu, tak i ESLP.
A TV radním by už někdo měl vysvětlit, že mají bojovat za širokou veřejnost a nejen za TV manažery.
JUDr. Petr Kolman, Ph.D.,
odborný asistent na PF MU v Brně
--------------------------------------------------------------------------------
[1] Cit. Filip J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, Masarykova univerzita Brno, 1997, str.93
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
