Evropa se před 15 lety spojila v politickou unii

 

Maastrichtská smlouva z roku 1992 je v mnohém předstupněm kontroverzní euroústavy

Když před patnácti lety tehdejší evropská dvanáctka podepisovala v nizozemském Maastrichtu poměrně krátkou smlouvu, která přetvořila někdejší Evropské hospodářské společenství (EHS) na Evropskou unii (EU), ještě nikdo z politiků netušil, že se tento akt stane prvním z dlouhé řady dokumentů, v nichž Evropa jen obtížně hledá společné řešení.
Idea sjednocující smlouvy, která by v třicetistránkovém dokumentu udělala jakousi sumarizaci dosavadních textů, byla přitom jednoduchá a podstatu vznikající Unie založila na třech pilířích. K víceméně ekonomické spolupráci přidala společnou bezpečnostní a zahraniční politiku a spolupráci policie a justice. Maastricht měl ale i svou přidanou hodnotu v podobě projektu měnové unie, neboť zakotvil zavádění jednotné měny euro a stanovil hospodářská kritéria pro jeho přijetí.
Smlouva také nově zavedla princip unijního občanství. Praktickým výsledkem právně vágního pojmu je služba, na niž upozorňuje například i majitele českého pasu text na vnitřní straně desek - v rámci možností má občan státu EU v zahraničí nárok na konzulární pomoc jiné unijní země.
Euro se mělo stát především politickým symbolem silné Evropy. "Nejsme tady od toho, abychom stvořili jednotný trh, ale politickou unii," prohlásil tehdejší předseda Komise Jacques Delors.

Referenda ukázala, že o unifikaci občané nestojí

Optimistická nálada po podpisu dohody se ale rychle vytratila - již v červnu 1992 totiž text těsnou většinou neprošel v dánském referendu, a to přesto, že za přijetí agitovala jak vláda, tak opozice. Kodaň nakonec smlouvu protlačila až o rok později, ovšem s mnoha dodatky k původní dohodě.
Francie kvůli principu subsidiarity, tedy delegování pravomocí do Bruselu, uspořádala také referendum a i přes masívní kampaň nakonec smlouva prošla o pouhé jedno procento. Přestože se tedy Maastrichtská smlouva v preambuli zavázala, že Unie bude rozhodovat "pokud možno otevřeně a co možná nejblíže k občanům", obě referenda ukázala, že občané o další unifikaci nemají zájem.
O věrohodnosti projektu měnové unie také leccos ukázalo zamítavé švýcarské lidové hlasování, které mělo rozhodnout o připojení k Evropskému hospodářskému prostoru. V Německu byla smlouva schválena až poté, co jí dal zelenou ústavní soud.
A konečně největší problém s Maastrichtem měli Britové - proti premiérovi Johnu Majorovi povstali jak labouristé, kterým se nelíbilo vycouvání Londýna ze sociálních závazků v unijní smlouvě, tak konzervativci z jeho vlastních řad. Jeden z prominentních rebelů, Iain Duncan Smith, se ostatně později stal šéfem toryů. Maastricht nakonec prošel i v Británii, ovšem za cenu toho, že si kritici vydobyli pozici tvrdé libry.

Odpor se zvedl i proti dohodě z Nice

Podobné tahanice o původní konsensus jsou od té doby v Unii na denním pořádku. Nejinak tomu bylo v roce 1997 v Amsterdamu a zejména o čtyři roky později v Nice, kde Evropská rada odsouhlasila princip kvalifikované většiny založené na principu vážení hlasů v Radě.
Ten je ostatně kontroverzní dodnes, protože návrh evropské ústavy, která by měla dosavadní unijní smlouvy nahradit, s ním již nepočítá. Namísto toho konstruuje princip dvojí většiny, tedy jak členských států, tak unijního obyvatelstva, které hlasující země reprezentují.
Jenže to by pro mnohé země, včetně Polska a Česka, znamenalo reálný propad síly hlasu v Radě. Velké státy, jako Německo a Francie, na dvojí většině naopak vydělají.
Podle kritiků je Maastricht první v řadě celé série kroků, které nakonec povedou k unifikaci Evropy, tedy vytvoření jakýchsi Spojených států evropských, o nichž dnes sní Unie evropských federalistů.
"Maastrichtská smlouva posvětila strategii stupňování, kterou obhajoval po válce Jean Monnet, tedy přesouvání pravomocí národních parlamentů do evropských institucí," soudí britský politolog Martin Feldstein.

Opojení z konsensu nebývá v EU dlouhé

Poslední kontroverzí, která v Unii stále probíhá, je pak osud projektu evropské ústavní smlouvy. Ta byla sice schválena již v 18 státech, ostatní ale váhají, co dál. Nejen Česko, ale také Británie a Polsko dávají najevo, že nynější návrh nemůže projít.
Patnácté výročí Maastrichtské smlouvy tak upomíná nejen na institucionální proměnu Společenství v Unii, ale také na vzorec chování, který se od té doby vžil. Opojení ze zdlouhavě vyjednaného konsensu nebývá v Evropské unii minimálně od Maastrichtu dlouhé.

EU a její
klíčové smlouvy
1957 Řím
1992 Maastricht
1997 Amsterdam
2001 Nice
? euroústava

Foto popis: Smlouva a faksimile podpisů šéfů a hlav států tehdejší dvanáctky.
Foto Autor - Foto Audiovizuální knihovna Evropské komise


Zpracovatel: Anopress IT a.s.