Nadměrné užívání spoluvlastnického podílu

K nejproblematičtějšímu uspořádání právních vztahů patří v praxi podílové spoluvlastnictví k movitým či nemovitým věcem. Původně harmonická struktura spoluvlastníků může být časem narušena řadou různých okolností. Mezi jednu z nich patří i to, když jeden ze spoluvlastníků užívá věc nad rozsah svého podílu, aniž by se na takovém užívání dohodl s ostatními spoluvlastníky. Ne nadarmo k této otázce existuje podrobná judikatura nejvyšších tuzemských soudních instancí. Poslední příspěvek si k tomuto tématu přichystal velký senát Nejvyššího soudu ČR, který se v říjnu 2012 sešel, aby se zabýval otázkou přiznání a kvalifikace náhrady za nadměrné užívání spoluvlastnického podílu.

Užívání společné věci

Je-li věc v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků, má zásadně každý právo užívat věc celou. Toto právo je limitováno velikostí podílu konkrétního spoluvlastníka na společné věci, když podle ustanovení § 137 odst. 1 občanského zákoníku podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.

Praktické řešení závisí většinou na dohodě spoluvlastníků. Mohou se samozřejmě dohodnout, že si věc (je-li to možné) „reálně rozdělí“, např. bude každý užívat adekvátně hodnotnou část věci (nikoliv pouze adekvátně velkou, protože velikost je pouze jedním z aspektů hodnoty věci [1]), nebo že každý z nich bude po určitý dohodnutý časový úsek užívat věc celou.

Otázkou, pro kterou v současném občanském zákoníku výslovné řešení chybí, však je, co dělat za situace, kdy některý ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními spoluvlastníky užívá společnou věc nad míru odpovídající jeho podílu.

Řešení spočívá v bezdůvodném obohacení

Judikatura soudů se klonila k řešení takového vztahu za pomoci ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. [2] Jinými slovy spoluvlastník, který věc nadužívá, se vlastně bez právního důvodu (leda by se s ostatními spoluvlastníky dohodl) obohacuje na úkor ostatních spoluvlastníků, kteří věc v rozsahu odpovídajícím jejich podílům užívat nemohou. Ve vztahu z bezdůvodného obohacení jsou pak spoluvlastník nadměrně užívající věc a ti z ostatních spoluvlastníků, kteří v důsledku jeho jednání nemohou věc užívat v rozsahu svého podílu (není vyloučeno, že půjde o všechny zbývající spoluvlastníky).

Tento ustálený výklad však zamlžil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. února 2006, sp. zn. II. ÚS 471/2005, když uvedl, že „pokud se podílový spoluvlastník domáhá náhrady vůči druhému podílovému spoluvlastníku z důvodu, že užívá společnou věc nad rámec svého podílu bez dohody s ním, nejde o bezdůvodné obohacení, ale o nárok, který se opírá o § 137 odst. 1“ občanského zákoníku [3], podle nějž podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.

Některé obecné soudy začaly posléze vykládat právo v obdobných věcech tak, že podřazení těchto vztahů pod právní normy o bezdůvodném obohacení je vyloučeno, a pokud se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení, nemůže být s žalobou úspěšný. Tím paradoxně docházelo k situaci, kdy obecné soudy, vedeny názorem strážce ústavnosti, odmítaly vyhovět relativně jednoznačným nárokům jen proto, že žalobce nabídl v žalobě jejich špatnou právní kvalifikaci, v souvislosti s tím nevylíčil dostatečně skutková tvrzení a nepodložil je adekvátními důkazy.

S nevyhovující nejistotou se nakonec vypořádal až Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011. Nejvyšší soud zde uvedl, že „užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (…) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.)“.

Ve snaze překlenout sporný názor Ústavního soudu pak Nejvyšší soud uvedl, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05 „neodpírá spoluvlastníkovi právo na náhradu za užívání předmětu podílového spoluvlastnictví spoluvlastníkem nad rámec jeho podílu na společné věci; pouze ji opírá o ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. i tam, kde mezi podílovými spoluvlastníky nedojde k dohodě o hospodaření se společnou věcí.“

Závěr

Argumenty Nejvyššího soudu v jeho posledně citovaném rozhodnutí lze mít za přesvědčivé a měly by být schopné překlenout též rozdíly v dosavadní judikatuře této soudní instance a Ústavního soudu. Nejvyšší soud totiž mimo jiné uvádí hlavní argument: „To, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může „bez dalšího“ užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků.“

Klíčové závěry Nejvyššího soudu lze tedy shrnout tak, že užívání věci nad míru spoluvlastnického podílu bez náhrady je nepřípustným omezením vlastnického práva, které má základ v čl. 11 odst. 4 LZPS a § 137 odst. 1 občanského zákoníku. Za každé nepřípustné omezení vlastnického práva přitom náleží poškozenému náhrada. Protože v této konkrétní věci náhrada žádným zvláštním předpisem upravena není a protože skutkovou podstatu lze podřadit pod užívání věci bez právního důvodu, použijí se ustanovení povahou nejbližší, tedy ustanovení o bezdůvodném obohacení.

Michal Vrajík

Mgr. Michal Vrajík

DVOŘÁK & SPOL., advokátní kancelář, s.r.o.

Oasis Florenc
Pobřežní 12
186 00 Praha 8

Tel.: +420 255 706 500
Fax: +420 255 706 550
e-mail: office@akds.cz

------------
[1] Typicky u zemědělských pozemků může hrát roli též úrodnost, dostupnost, poloha atd.
[2] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 75/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 2021/2010.
[3] K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud též v nálezu ze dne 10. března 2011, sp. zn. II. ÚS 2919/10.

Mgr. Michal Vrajík ( DVOŘÁK & SPOL. )

7. 12. 2012