23. 8. 2018
ID: 108055upozornění pro uživatele
Posuzování osoby blízké v trestním řízení
Ačkoli je pojem osoba blízká nejčastěji skloňován zejména v souvislosti s přestupky v dopravě, jeho využití je v průběhu trestního řízení mnohem širší.
 |
Trestní zákoník definuje osobu blízkou v ust. § 125 následovně: Osobou blízkou se rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.[1] Jedná se o legální definici, se kterou trestní zákon pracuje a následně ji rozvíjí i v dalších ustanoveních.
Osoba blízká má v průběhu trestního řízení některá zvláštní práva, z nichž za právo využívané nejčastěji lze považovat právo odepřít výpověď, zakotvené v ust. § 100 trestního řádu. Dle zmíněného ustanovení má právo odepřít výpověď jako svědek příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh (§ 100 odst. 1 tr. řádu). Stejně tak má svědek právo odepřít výpověď, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní (§ 100 odst. 2 tr. řádu)[2]. Jedná se o výjimku z obecné svědecké povinnosti, která je zakotvena v § 97 tr. řádu, kdy tímto ustanovením jsou chráněny vzájemné vztahy mezi nejbližšími příbuznými a blízkými osobami.[3]
Dikce zákona je zřejmá, zejména co se týče rodinných příslušníků. Problematické však může být posouzení vztahu blízkosti u osob, které nejsou k obviněnému v příbuzenském ani obdobném vztahu, neboť u těchto osob není exaktně stanoveno, o koho se jedná. Zákon přiznává ochranu i těmto osobám, což obecně vyplývá z čl. 37 Listiny základních práv a svobod.[4]
S ohledem na to, že definice osoby blízké je velmi vágní, právě ve vztahu k osobě v jiném, než příbuzenském stavu, zůstává posouzení tohoto vztahu na orgánech činných v trestním řízení.
Problematikou se zabýval i Ústavní soud, naposledy v Nálezu ze dne 9.7.2018, sp. zn. II. ÚS 955/18. V této věci se Ústavní soud zabýval posouzením přátelského vztahu jako vztahu osoby blízké, a vyslovil názor, že „v případě, kdy mezi dotčenými osobami není vztah rodinný, se jedná o osoby blízké jen tehdy, existuje-li mezi nimi vztah citový, a to tak silný, že by újmu jedné osoby pociťovala druhá osoba jako újmu vlastní. V tomto směru je proto třeba trvat na tom, že v každém individuálním případě je namístě bedlivě zkoumat, zda se o takový vztah skutečně jedná či nikoliv.“ Tento vztah však musí být i objektivně zjistitelný, prokazatelný navenek. „Přitom se „vyžaduje vyšší intenzita tohoto vztahu, než je obvyklá mezilidská soudržnost“ a musí být dány rovněž objektivní skutečnosti, ze kterých lze na intenzitu citového vztahu mezi osobami usuzovat.“ [5]
Orgány činné v trestním řízení zpravidla akceptují jako osobu blízkou partnery, kdy, ačkoli jsou tyto osoby nesezdané, žijí spolu ve vztahu, jehož intenzita je obdobná či dokonce stejná, jako u vztahu manželského. Problematické je však posouzení osoby blízké ve vztahu k přátelskému vztahu mezi osobami.
Prokázání přátelského vztahu je tak stěžejní otázkou při označení konkrétního svědka, jako osoby blízké, neboť nelze zůstat pouze v rovině tvrzení, nýbrž musí být takový vztah prokázán tak, aby bylo zřejmé, že se nejedná pouze o mezilidskou soudržnost, kdy v tomto případě nese břemeno důkazní právě svědek, a je to tedy právě svědek, který musí uvést okolnosti, ze kterých lze intenzitu vztahu dovodit.
Tuto intenzitu lze vyvodit z délky vztahu mezi osobami, pravidelnosti kontaktu, formy kontaktu, ale také z obsahu vzájemné komunikace. Toto však není taxativní výčet skutečností. Je právě na svědkovi, na co vše poukáže, a které konkrétní důkazy označí. Je však zřejmé, že osobní kontakt mezi svědkem a obviněným, případně osobou, které by výpovědí způsobil trestní stíhání, bude jednou ze základních náležitostí pro posouzení intenzity vztahu, kdy toto se posuzuje k okamžiku, kdy je výslech prováděn, nikoli k okamžiku, kdy se měl stát skutek, kvůli kterému je svědek vyslýchán. Pouze z nízké pravidelnosti kontaktu však nelze vyvodit závěr, že se o osobu blízkou nejedná. Ústavní soud ve výše specifikovaném nálezu uvedl: „Okolnost, že se dané osoby delší dobu nevídají, nicméně sama o sobě (tzn. bez toho, že by např. mezi těmito osobami došlo k závažné roztržce) nemůže být interpretována jako měřítko, z něhož by bylo možno dovodit, že se již nejedená o blízký vztah.“
Lze tedy shrnout, že je nutné zkoumat blízkost osob v každém jednotlivém případě a zejména je nutné zkoumat jednotlivé aspekty blízkosti vztahu. Bez dalšího lze odkázat na závěr Ústavního soudu: „Pojem osoby blízké tedy je třeba vnímat jako tzv. typový pojem, kdy nedostatek intenzity jednoho znaku může být nahrazen vyšší intenzitou znaku jiného.“ [6]
Důležitost výkladu pojmu osoba blízká dle § 100 odst. 2 tr. řádu v trestním řízení však nemá vliv pouze na možnost odepření výpovědi svědka, nýbrž má význam i ve vztahu k posouzení možnosti odepřít souhlas s trestním stíháním dle § 163 odst. 1 tr. řádu, neboť dle tohoto ustanovení lze trestní stíhání vést pouze se souhlasem poškozeného, který je ve vztahu k obviněnému osobou, která má právo odepřít výpověď dle § 100 odst. 2.
Orgány činné v trestním řízení by tak měly důsledně dbát na to, aby termín osoba blízká byl vyložen ve vztahu ke konkrétním osobám řádně, tak aby nedocházelo k obcházení svědecké povinnosti uvedené v § 97 tr. řádu, ale stejně tak aby nedocházelo ke krácení práv osob podávajících svědectví či vyslovujících souhlas, případně nesouhlas, s trestním stíháním obviněného dle § 163 tr. řádu.
Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák s.r.o.
Sokolská třída 60
120 00 Praha 2
Tel.: +420 224 941 946
Fax: +420 224 941 940
e-mail: advokati@akbsn.eu
__________________________
[1] § 125 zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník
[2] § 100 zákona 141/1961 Sb., trestní řád
[3] Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1472-1480
[4] Čl. 37 odst. 1 zákona 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod: Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.
[5] Nález Ústavního soudu ze dne 9.7.2018, sp. zn. II. ÚS 955/18, k dispozici >>> zde.
[6] Tamtéž
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
