Předstižná vazba a aspekty, které soudy musejí zhodnotit

Proti stěžovateli, jakož i dalším obviněným, bylo zahájeno trestní stíhání pro obvinění ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku.[1] V souvislosti se zahájeným trestním stíháním podala státní zástupkyně návrh na vzetí stěžovatele do vazby z důvodů dle § 67 písm. a) a c) trestního řádu.[2] Okresní soud v Chebu však rozhodl tak, že stěžovatele propustil na svobodu, přičemž shledal u stěžovatele vazební důvod dle § 67 písm. c) trestního řádu, přičemž rozhodl o nahrazení vazby slibem stěžovatele dle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu.[3]

Proti výše uvedenému ustanovení podala stížnost státní zástupkyně, v návaznosti na což Krajský soud v Plzni zrušil usnesení Okresního soudu v Chebu, kdy v neveřejném zasedání rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu dle § 37 písm. c) trestního řádu když nepřijal slib stěžovatele ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Krajský soud mimo jiné uvedl, že: „…kromě charakteru a povahy stíhané trestné činnosti je třeba přihlédnout i k trestní minulosti obou obviněných, kteří nejsou zcela bezúhonní, mají v trestněprávní rovině zkušenosti s drogami, což zesiluje intenzitu vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu a výrazně to snižuje možnost nahradit vazbu dalšími instituty.“

Krajský soud svoje rozhodnutí opřel o tyto body:

1. hrozící vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, kterým jsou obvinění ohroženi,
2. obecný odkaz na konspirativní a systematický způsob stíhaného jednání. Dále konstatoval, že dle jeho názoru okresní soud nevěnoval velkou pozornost osobám obviněných, přičemž k osobě stěžovatele uvedl, že v rejstříku trestů stěžovatele je jeden záznam, ze kterého plyne zkušenost s drogami, a dodal, že dále platí to, co uvedl v případě druhého spoluobviněného.

Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které uvedl, že odůvodnění napadeného usnesení nelze považovat dle jeho názoru za řádné a dostatečné a dále, že krajský soud byl povinen nařídit vazební zasedání v souladu s ust. § 73d odst. 2 trestního řádu, kdy podmínky pro žádnou z výjimek[4] nebyly naplněny[5]. K ústavní stížnosti se vyjádřil pouze krajský soud, státní zastupitelství možnosti nevyužilo.

Reklama

AI pro práci se smlouvami (online - živé vysílání) - 3.2.2026

3.2.2026 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Ústavní soud nejprve vyzdvihl samotný obsah vazby, jakožto trestněprávního institutu, kdy obsahem je: „…vymezení ústavně akceptovatelných důvodů zbavení osobní svobody obviněného, respektive obžalovaného podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení [nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.)]. Vždy musí jít o opatření nezbytné k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, a to při respektování principu presumpce neviny [nález ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153)].“[6] Dále je zakotveno, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.[7]

Ústavní soud rovněž připomněl, že i na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména pak na náležité odůvodnění a zákaz libovůle, což dovozuje z práva na soudní ochranu a principu demokratického právního státu.[8]

Je úlohou soudu rozhodujícího o vazbě, aby výslovně, přehledně a logicky vysvětlil v příslušném rozhodnutí, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu, a to současně za naplnění podmínek v § 73c trestního řádu. Jak Ústavní soud sdělil v předmětném Nálezu: „Soud rozhodující o vazbě tak musí odůvodnit, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a že ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 ze dne 25. 5. 2004 (N 74/33 SbNU 229)].“

Z trestního řádu vyplývají následující důvody, pro které je možné obviněného vzít do tzv. předstižné vazby, která směřuje vůči obviněnému, u něhož vyvstala důvodná obava z opakování trestné činnost: „Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,…že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.“[9]

Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k účelu předstižné vazby, kdy tímto je zajistit osobu obviněného, u něhož je za podmínek dovětku citovaného ustanovení dána důvodná obava, vyplývající z konkrétních skutečností, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.[10]

Z rozhodnutí krajského soudu však nebylo patrno, z jakých konkrétních skutečností vycházel ve svém závěru, že byl naplněn důvod pro uložení předstižné vazby (krajský soud toliko odkázal na předchozí trestní odsouzení stěžovatele[11], dále se krajský soud nezabýval samotnou osobností stěžovatele a ani tím, do jaké míry trvala důvodná obava z trestné činnosti stěžovatele). Postup krajského soudu byl proto v daném případě v rozporu s § 73c trestního řádu.

Ústavní soud připomněl, že o to víc nutné je náležitě odůvodnit rozhodnutí o vzetí do vazby, pokud je rozhodováno i o opatření nahrazující vazbu (v daném případě složení slibu). V situaci, kdy příslušné rozhodnutí postrádá uvedené, jde dle Ústavního soudu o nedostatek náležitého odůvodnění rozhodnutí. Takové rozhodnutí tedy nemůže být podkladem pro uložení předstižné vazby.

Ústavní soud uzavřel, že usnesením Krajského soudu v Plzni bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na osobní svobodu stěžovatele dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Mgr. Martin Ondroušek,
právník