Soud vrátil spor o práva na Spejbla a Hurvínka nižší instanci

    Žalobu na Štáchovou podal Městský ústav sociální péče v Plzni, dědic zakladatele divadla Josefa Skupy.

    Soud prvního stupně podle předsedkyně senátu Dagmar Javůrkové žalobu sociálního ústavu zamítl s tím, že žalobce nepředložil dostatečné důkazy. "Nemůžeme souhlasit se závěrem o neunesení důkazního břemene, když nebyly pro nadbytečnost provedeny všechny důkazy navrhované žalobcem," uvedla soudkyně. Dodala, že  městský soud navíc ani zmiňovanou nadbytečnost nijak nevysvětlil.

    Pražský městský soud podle Javůrkové vycházel především z listinných důkazů a ještě nebyly hodnoceny všechny. Právnička ústavu Elena Hornová přitom již při prvním procesu žádala výslech dvou svědků - Skupových současníků a kolegů. Dnes k tomu přidala třetího. Hornová chce, aby soud vyslechl Radka Hakena, který kdysi loutky upravoval, Skupova kolegu z plzeňského působiště Lubora Zahrádku a někdejšího pražského dramaturga Skupova divadla J. A. Novotného. "Nepochybně měl dobré informace o tom, co bylo dílem Skupovým, a co bylo dílem někoho jiného," uvedla Hornová.

 
    Plzeňský ústav je dědicem Josefa Skupy. Žalobou chce docílit toho, aby Štáchová nemohla užívat ochranné známky na loutky, které podle ústavu zasahovaly do jeho autorských práv zděděných po Skupovi. Známky zaregistroval v roce 1994 Skupův nástupce Miloš Kirschner. Po jeho smrti je zdědila jeho manželka a současná ředitelka divadla Helena Štáchová.

    Podle pražského městského soudu, který žalobu na Štáchovou zamítl, je autorem toho, co si každý vybaví pod pojmem Spejbl a Hurvínek, Skupa. Toto dílo se však časem vyvíjelo a měnilo. Skupa si Kirschnera vychoval jako svého pokračovatele, a dal mu tak souhlas, aby vykonával dílo nové. "Zápis ochranných známek byl na dílo jiné než původní, nemohl tak být neoprávněným zásahem do autorských práv," uvedla soudkyně. Plzeňský ústav je podle ní dědicem pouze toho, co existovalo ke dni Skupova úmrtí.

    Ještě než se kauza dostala k soudu, pokoušela se Štáchová s ústavem dohodnout. Jeho podmínky však prý byly pro divadlo nepřijatelné a vedly by k jeho konci. Ústav totiž podle Štáchové chtěl 400.000 korun ročně za to, že divadlo má v názvu Spejbla a Hurvínka, dalších 300.000 za to, že hraje s oběma loutkami, a 30 procent ze všech tržeb. Kromě toho chtěl prý ústav úkolovat divadlo i umělecky.

    Dokazování před soudem vyústilo ve spor, kdo je vlastně autorem loutek jako výtvarného díla. Právnička plzeňského ústavu tvrdí, že Skupa, zástupci divadla, že řezbáři Karel a Gustav Noskovi. "Řezbář Nosek pouze realizoval Skupův nápad," prohlásila právnička ústavu Hornová. "Skupa v roce 1919 na kus balicího papíru nakreslil postavu, která měla nahradit Kašpárka, předal ji Noskovi a ten až za rok, když na to již Skupa zapomněl, přinesl Spejbla," oponuje právník Štáchové Miroslav Novotný. O tom, jak vypadal Skupův původní návrh a jak moc se lišil od Noskova Spejbla, se podle něj lze již jen dohadovat. Dodal, že navíc návrh není autorské dílo.

    Soudkyně městského soudu však při odůvodnění verdiktu zdůraznila, že jejím úkolem nebylo určit, kdo je autorem
výtvarného díla, ale zda Štáchová užívá ochranné známky zákonně. Přesto ale soudkyně podotkla, že ani v případě loutek jako takových žalobce neprokázal Skupovo autorství. Podle odvolacího soudu ale byl takový závěr předčasný.

    Štáchová se včera líčení nezúčastnila. Loni ale v emotivní řeči vznesla obavu, že pokud přijde ztrátou známky o možnost chránit dílo Skupy a Kirschnera, bude možné loutky z komerčních důvodů zneužít. Připomněla například osud díla Josefa Lady, které bylo zneužito k pornografickým účelům, či díla Ondřeje Sekory, jehož práva na Ferdu Mravence skončila v Německu.