21. 8. 2002
ID: 18169upozornění pro uživatele
Trestní právo nově aneb stejně až na věky…
Tento článek by mohl nést také podtitul „aneb Co měl a mohl vědět již pradědeček“. Co že to mohl pradědeček vědět? Inu, vydáváme nové knihy, abychom při umístění do knihovního regálu zjistili, že nové poznatky v těchto nových knihách nejsou ani nové a snad ani poznatky.
Tento článek by mohl nést také podtitul „aneb Co měl a mohl vědět již pradědeček“. Co že to mohl pradědeček vědět? Inu, vydáváme nové knihy, abychom při umístění do knihovního regálu zjistili, že nové poznatky v těchto nových knihách nejsou ani nové a snad ani poznatky. Kdybych místo slova „poznatky“ užil slovo „objevy“, byla by to parodie od počátku. Naše doba se ráda chlubí tím, že má četné „zásady“ – zásady právních odvětví samozřejmě také a vždy jsou tyto zásady nové, průlomové, humanistické, demokratické a vůbec úplně převratné a překonávající vše, co bylo před nimi. Není tomu tak – viz zásady trestního práva.
I nejnovější učebnice trestního práva v sobě nesou úchvatné „katalogy“ různých zásad – základních zásad, zvláštních i specifických zásad… Nám postačí základní a docela prostě obecné. I dnes hovoříme především o zásadě demokratismu, zásadě humanismu, zásadě vyrovnanosti zájmů individuálních a zájmů celku, zásadu zákonnosti, přiměřenosti a mnoho dalších. Nemusíme jít ad absurdum k hledání původu těchto zásad, kupodivu jsou však více než pragmatické a z dnešního pohledu i vcelku vtipné (a rozhodně více srozumitelné, nežli filozofická konstrukce snažící se zdůraznit, že ,,právě my jsme ti osvícení a věšet se už nebude, protože je to nehumánní!“).
Roku 1912 vyšla v Praze „učebnice“ (je to kniha se vším všudy!) „Rakouské právo trestní – díl všeobecný“ od Dr. Josefa Prušáka. Dílo je důležité především ve dvou bodech – je české a přitom je z doby, kdy „jsme úpěli pod jhem podunajské monarchie“. Vydáno bylo v Praze „nákladem spolku českých právníků Všehrd“ a vytiskl jej „Alois Wiesner… knihtiskař České Akademie Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění…“ – ano, „pravý šperk předrepublikový z citu národního zřejmě vydaný“. Je zde velmi zajímavá část pojednávající o trestu smrti, která však odhaluje mnohem více, než jen názory, že trest smrti je v jádru neúčinný, protože nesplňuje jím očekávané společenské důsledky. Především zde nalezneme citace z dobrozdání dvorních radů Holgera a Martiniho z roku 1781, které ač osvětlují, proč trest smrti ano či ne, zároveň dávají odpověď na fakt, že zásady trestního práva roku 2002 se od těch z roku 1781 příliš nelišily. Důležitost však není v rozdílech, ale v tom, že dnešní trestní právo hledá pravé příčiny našich zásad, které se zde velmi prostým podáním vysvětlují takřka samy. Zásada humanismu „stricto sensu“ (v užším smyslu) se totiž týká především ukládání a výkonu trestů (zde je ona spojnice s místem pojednání o trestu smrti v Prušákově knize) a to tak, aby celý proces byl sice „humánní“, na druhé straně aby nebyl zbytečně mírný, ba až změkčilý.
Josef II. se snažil v jádru o totéž – chtěl odstranit trest smrti, ale hledal přiměřenou náhradu, která by lépe splnila požadovaný účel trestu. Holger a Martini napsali mimo jiné toto:
,,Odevzdání delikventů k milici právem je zakázáno, neboť stav vojenský je stavem čestným, a proto dovoleno jest jen zahálčivé, nepokojné, neb lehčí, ne nečestných deliktů se dopustivší osoby mužské ke stavu vojenskému dávati, jako do školy pro nezvedené děti“ – čili „výchovný trest“ služby ve vojsku namísto trestu smrti či podobně přísného trestu byl zamítnut důvody více než logickými. Rovněž s jinými službami jsme na tom obdobně: „Odsuzování k práci (v domácích) dolech a na (domácích) lodích je zastaveno, první, poněvadž ohrožuje hornictví, druhé, poněvadž není vlastních námořních přístavů“ – nepřipomíná Vám to něco?!
Pokud si však dnešní obecní radní stěžují, že nemají dostatečné kapacity (místa), kde by využili síly odsouzených k alternativním trestům, budiž jim jedinou útěchou, že podobné problémy byly i před 220 lety. „Rovněž je prozatím zastaveno odevzdávání civilních delikventů ke stavbám pevnostním a hradebním, poněvadž jednak pro práce ty delikventy vojenští jsou určeni, jednak v přítomné době žádné pevnostní reparace se neprovádějí, a proto takovíto zločinci přiměřenou prací zaměstnáni býti by nemohli“. Téměř líbezné je potom vysvětlení, proč není vhodné odevzdávat zločince (potenciální pracovní síly) za hranice ve dvou bodech. Za prvé: „Odevzdání tuzemských delikventů cizím mocnostem jako veslařů (zur Ruderbank) je zakázáno, neboť nebylo by slušno domácími příslušníky jako veslaři, cizí mocnosti obohacovati“. Za druhé: „Relegace neb vypovězení ze všech c.k. dědičných zemí je vzhledem k tuzemcům právem zakázáno, neboť tito pro svoji českou, slovinskou a jinou řeč v cizozemsku práci nedostanou a tam se netrpí, nýbrž postrkem zpět přicházejí a tak při třetím vynuceném porušení přísahy (že do země se nevrátí – Urphedebruch) nezaslouženě na hrdle byli by trestáni. Vedle toho odporovalo by sousedské slušnosti, vlastní býlí (Unflat) na cizí pozemek vyhazovati“ – jak prosté vysvětlení zásad extradice, personality a teritoriality. V jádru se staví na prosté sousedské slušnosti – a nejsou snad naše dnešní vztahy „se sousedy“ také založeny především na slušnosti, snahách o dobré vztahy atd.?!
Že se za těch více než 220 let téměř nic nezměnilo a „nemusíme se obávat“, že by snad v průběhu několika málo let (nebo snad kdy vůbec!) došlo k tomu, že by byly věznice dostačující svojí kapacitou etc., to nám dosvědčí i dvorní radové Holger a Martini. Například – „Pořádně zařízených domů pracovních (robotáren) s odděleními pro těžkou, střední a lehčí užitečnou práci není, přes to, že zařízení jejich bylo by velice účelné. – Káznice v jednotlivých dědičných zemích jsou takové, že nemohou pojmouti většího počtu delikventů. Proto stěžuje si česká apelace, že do káznice kriminální zločinci pro nedostatek místa nemohou býti přijímáni, a tak nezbývá, než i nebezpečné zločince odevzdávati ad opus dominicale (k dílům domácím)“ – prosím laskavého čtenáře, aby si povšiml roku sepsání – 1781! Mimo jiné dvorní radové konstatují, že „Morava toho času nemá žádné robotárny ani káznice“ – že by přece jen pokrok?
„Další škodlivý následek je ten, že soudy kriminální a vrchnosti z důvodů úsporných nezřizují dosti strážníků k dozoru nad pracujícími zločinci, čímž těmto útěk a další společné loupení měrou přílišnou se usnadňuje“ – no, tak že nemáme dostatek „strážců pořádku“, v tom jsme s dobou Josefa II. zajedno. „Operae civitatenses a dominicales (dnes bychom řekli ,,veřejně prospěšné práce“) záleží ve zcela prostých pracích, které jinak čeleď domácí neb síly zjednané vykonávají, a nejsou tudíž skutečným trestem. Zločinci požívají tu klidu a pohodlí, a to tím spíše, že z milosrdenství čeledi ani na stravě ani na jiném opatření zkráceni nejsou, vedle toho pak od kolemjdoucích almužnou dosti vyžebrají. – Nejlepším dokladem nedostatečnosti dnešních trestních opatření jest obraz, který denně město Vídeň poskytuje trestanci, jichž se používá k čištění ulic. Je to k pohoršení publika, že trestanci po několika tazích koštětem ihned odpočívají a tabák šňupají, skutečnou práci najatým dělníkům přenechávajíce, sami pak nečinně kolem odcházejí. Policejní strážníci jsou opřeni někde o roh, nechají trestance klidně zaháleti, kdežto strážník správně by je měl k pilné práci přidržovati a karabáčem popoháněti“. Karabáče jsme odstranili a k dalšímu textu je vhodné snad jen říci zcela novodobé „no comment“. Nejsme tedy snad ani tak „demokratičtí“, jako možná jen slušní k sousedům (a nechceme jim dávat naše pracovní síly), možná nejsme ani tak humánní, ale zkrátka jen nemáme kam delikventy zavřít, že na skutečnou práci je třeba odborníků a nikoliv trestanců, to ví každý starosta, který zkusil na nějakou práci přijmout odsouzené. Nakolik a zda vůbec lze hovořit o zásadě účelnosti trestu, to by byla buď filozofická diskuze a nebo prostá lamentace. A že problémy z roku 1781 se v knize z počátku 20. století jeví jako vysoce aktuální a v „dnešní době“, která přece již pranic nemá s dobou josefínskou společného, máme prakticky tytéž starosti, nad tím bychom se (možná) měli (konečně už) zamyslet (a nejen zamyslet!).
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
I nejnovější učebnice trestního práva v sobě nesou úchvatné „katalogy“ různých zásad – základních zásad, zvláštních i specifických zásad… Nám postačí základní a docela prostě obecné. I dnes hovoříme především o zásadě demokratismu, zásadě humanismu, zásadě vyrovnanosti zájmů individuálních a zájmů celku, zásadu zákonnosti, přiměřenosti a mnoho dalších. Nemusíme jít ad absurdum k hledání původu těchto zásad, kupodivu jsou však více než pragmatické a z dnešního pohledu i vcelku vtipné (a rozhodně více srozumitelné, nežli filozofická konstrukce snažící se zdůraznit, že ,,právě my jsme ti osvícení a věšet se už nebude, protože je to nehumánní!“).
Roku 1912 vyšla v Praze „učebnice“ (je to kniha se vším všudy!) „Rakouské právo trestní – díl všeobecný“ od Dr. Josefa Prušáka. Dílo je důležité především ve dvou bodech – je české a přitom je z doby, kdy „jsme úpěli pod jhem podunajské monarchie“. Vydáno bylo v Praze „nákladem spolku českých právníků Všehrd“ a vytiskl jej „Alois Wiesner… knihtiskař České Akademie Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění…“ – ano, „pravý šperk předrepublikový z citu národního zřejmě vydaný“. Je zde velmi zajímavá část pojednávající o trestu smrti, která však odhaluje mnohem více, než jen názory, že trest smrti je v jádru neúčinný, protože nesplňuje jím očekávané společenské důsledky. Především zde nalezneme citace z dobrozdání dvorních radů Holgera a Martiniho z roku 1781, které ač osvětlují, proč trest smrti ano či ne, zároveň dávají odpověď na fakt, že zásady trestního práva roku 2002 se od těch z roku 1781 příliš nelišily. Důležitost však není v rozdílech, ale v tom, že dnešní trestní právo hledá pravé příčiny našich zásad, které se zde velmi prostým podáním vysvětlují takřka samy. Zásada humanismu „stricto sensu“ (v užším smyslu) se totiž týká především ukládání a výkonu trestů (zde je ona spojnice s místem pojednání o trestu smrti v Prušákově knize) a to tak, aby celý proces byl sice „humánní“, na druhé straně aby nebyl zbytečně mírný, ba až změkčilý.
Josef II. se snažil v jádru o totéž – chtěl odstranit trest smrti, ale hledal přiměřenou náhradu, která by lépe splnila požadovaný účel trestu. Holger a Martini napsali mimo jiné toto:
,,Odevzdání delikventů k milici právem je zakázáno, neboť stav vojenský je stavem čestným, a proto dovoleno jest jen zahálčivé, nepokojné, neb lehčí, ne nečestných deliktů se dopustivší osoby mužské ke stavu vojenskému dávati, jako do školy pro nezvedené děti“ – čili „výchovný trest“ služby ve vojsku namísto trestu smrti či podobně přísného trestu byl zamítnut důvody více než logickými. Rovněž s jinými službami jsme na tom obdobně: „Odsuzování k práci (v domácích) dolech a na (domácích) lodích je zastaveno, první, poněvadž ohrožuje hornictví, druhé, poněvadž není vlastních námořních přístavů“ – nepřipomíná Vám to něco?!
Pokud si však dnešní obecní radní stěžují, že nemají dostatečné kapacity (místa), kde by využili síly odsouzených k alternativním trestům, budiž jim jedinou útěchou, že podobné problémy byly i před 220 lety. „Rovněž je prozatím zastaveno odevzdávání civilních delikventů ke stavbám pevnostním a hradebním, poněvadž jednak pro práce ty delikventy vojenští jsou určeni, jednak v přítomné době žádné pevnostní reparace se neprovádějí, a proto takovíto zločinci přiměřenou prací zaměstnáni býti by nemohli“. Téměř líbezné je potom vysvětlení, proč není vhodné odevzdávat zločince (potenciální pracovní síly) za hranice ve dvou bodech. Za prvé: „Odevzdání tuzemských delikventů cizím mocnostem jako veslařů (zur Ruderbank) je zakázáno, neboť nebylo by slušno domácími příslušníky jako veslaři, cizí mocnosti obohacovati“. Za druhé: „Relegace neb vypovězení ze všech c.k. dědičných zemí je vzhledem k tuzemcům právem zakázáno, neboť tito pro svoji českou, slovinskou a jinou řeč v cizozemsku práci nedostanou a tam se netrpí, nýbrž postrkem zpět přicházejí a tak při třetím vynuceném porušení přísahy (že do země se nevrátí – Urphedebruch) nezaslouženě na hrdle byli by trestáni. Vedle toho odporovalo by sousedské slušnosti, vlastní býlí (Unflat) na cizí pozemek vyhazovati“ – jak prosté vysvětlení zásad extradice, personality a teritoriality. V jádru se staví na prosté sousedské slušnosti – a nejsou snad naše dnešní vztahy „se sousedy“ také založeny především na slušnosti, snahách o dobré vztahy atd.?!
Že se za těch více než 220 let téměř nic nezměnilo a „nemusíme se obávat“, že by snad v průběhu několika málo let (nebo snad kdy vůbec!) došlo k tomu, že by byly věznice dostačující svojí kapacitou etc., to nám dosvědčí i dvorní radové Holger a Martini. Například – „Pořádně zařízených domů pracovních (robotáren) s odděleními pro těžkou, střední a lehčí užitečnou práci není, přes to, že zařízení jejich bylo by velice účelné. – Káznice v jednotlivých dědičných zemích jsou takové, že nemohou pojmouti většího počtu delikventů. Proto stěžuje si česká apelace, že do káznice kriminální zločinci pro nedostatek místa nemohou býti přijímáni, a tak nezbývá, než i nebezpečné zločince odevzdávati ad opus dominicale (k dílům domácím)“ – prosím laskavého čtenáře, aby si povšiml roku sepsání – 1781! Mimo jiné dvorní radové konstatují, že „Morava toho času nemá žádné robotárny ani káznice“ – že by přece jen pokrok?
„Další škodlivý následek je ten, že soudy kriminální a vrchnosti z důvodů úsporných nezřizují dosti strážníků k dozoru nad pracujícími zločinci, čímž těmto útěk a další společné loupení měrou přílišnou se usnadňuje“ – no, tak že nemáme dostatek „strážců pořádku“, v tom jsme s dobou Josefa II. zajedno. „Operae civitatenses a dominicales (dnes bychom řekli ,,veřejně prospěšné práce“) záleží ve zcela prostých pracích, které jinak čeleď domácí neb síly zjednané vykonávají, a nejsou tudíž skutečným trestem. Zločinci požívají tu klidu a pohodlí, a to tím spíše, že z milosrdenství čeledi ani na stravě ani na jiném opatření zkráceni nejsou, vedle toho pak od kolemjdoucích almužnou dosti vyžebrají. – Nejlepším dokladem nedostatečnosti dnešních trestních opatření jest obraz, který denně město Vídeň poskytuje trestanci, jichž se používá k čištění ulic. Je to k pohoršení publika, že trestanci po několika tazích koštětem ihned odpočívají a tabák šňupají, skutečnou práci najatým dělníkům přenechávajíce, sami pak nečinně kolem odcházejí. Policejní strážníci jsou opřeni někde o roh, nechají trestance klidně zaháleti, kdežto strážník správně by je měl k pilné práci přidržovati a karabáčem popoháněti“. Karabáče jsme odstranili a k dalšímu textu je vhodné snad jen říci zcela novodobé „no comment“. Nejsme tedy snad ani tak „demokratičtí“, jako možná jen slušní k sousedům (a nechceme jim dávat naše pracovní síly), možná nejsme ani tak humánní, ale zkrátka jen nemáme kam delikventy zavřít, že na skutečnou práci je třeba odborníků a nikoliv trestanců, to ví každý starosta, který zkusil na nějakou práci přijmout odsouzené. Nakolik a zda vůbec lze hovořit o zásadě účelnosti trestu, to by byla buď filozofická diskuze a nebo prostá lamentace. A že problémy z roku 1781 se v knize z počátku 20. století jeví jako vysoce aktuální a v „dnešní době“, která přece již pranic nemá s dobou josefínskou společného, máme prakticky tytéž starosti, nad tím bychom se (možná) měli (konečně už) zamyslet (a nejen zamyslet!).
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
