Dispozice s majetkem ve společném jmění manželů
Společné jmění manželů není spoluvlastnictvím podílovým, kde každý ze spoluvlastníků vlastní byť ideální podíl z celku, ale každý z manželů je vlastníkem celé věci a současně je omezen stejným vlastnickým právem druhého manžela. Rozhodnutím soudu nelze nahrazovat dispoziční oprávnění se společným majetkem, tedy např. souhlas jednoho z manželů s převodem věci, neboť takovou povinnost občanský zákoník žádnému z manželů neukládá.
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 22 Cdo 140/2007, ze dne 28.6.2007)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. B., o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn.
Z odůvodnění :
Žalobce se žalobou podanou 12. 4. 2005 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) domáhal, aby soud uložil žalované, aby společně s ním požádala jejich syna P. P. o vrácení dále specifikovaných nemovitostí, které mu darovali a aby společně se žalobcem podala proti synovi žalobu na určení, že účastníci jsou spoluvlastníky těchto nemovitostí. Žalobce tvrdil, že poté, co bylo manželství účastníků v roce 1999 rozvedeno, darovali nemovitosti v roce 2000 synovi. Protože se syn choval hrubě k žalobci a jeho nynější manželce a přes výzvy k vrácení daru žalobci ideální polovinu nemovitostí nevrátil, domáhal se žalobce již dvěma žalobami proti synovi určení, že je spoluvlastníkem ideální poloviny těchto nemovitostí. Jeho žaloby byly zamítnuty s odůvodněním, že žalobu musí podat oba dárci, případně pokud jeden z nich vrácení daru nežádá, musí být jeho souhlas nahrazen rozhodnutím soudu. Obdarovaný syn od roku 2002 žalobce a jeho manželku hrubě a vulgárně ponižuje, brání jim v užívání bytu v domě č. p. 285. V roce 2002 odřízl rozvod ústředního topení, znemožňuje uskladnění uhlí, v roce 2004 žalobci zakázal chov hospodářských zvířat a v srpnu 2004 tehdy nezaměstnaného žalobce vyzval, aby byt v domě č. p. 285 vyklidil. Žádost žalobce z 19. 8. 2004, aby společně s ním vyzvala syna k vrácení daru a v případě jeho nesouhlasu podala spolu s ním proti synovi žalobu o vrácení daru, žalovaná dopisem z 20. 8. 2004 odmítla.
Soud prvního stupně rozsudkem z 10. 6. 2005, č. j.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně z 16. 7. 1999, č. j.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce k tomu, aby mohl podle § 630 ObčZ vyzvat P. P. k vrácení nemovitostí, které mu společně se žalovanou daroval smlouvou z 12. 12. 2000, potřebuje podle § 145 odst. 2 ObčZ její souhlas. Protože však souhlas nedala, byl rozsudkem vydaným podle § 161 odst. 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) projev této její vůle nahrazen a současně žalované uloženo, aby podala proti P. P. společně se žalobcem žalobu na určení, že účastníci jsou vlastníky nemovitostí.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 5. 1. 2006, č. j. 19 Co 464/2005-55, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že zvláštnost společného jmění manželů spočívá v tom, že nejde o spoluvlastnictví podílové, kde každý ze spoluvlastníků vlastní byť ideální podíl z celku, ale každý z manželů je vlastníkem celé věci a současně je omezen stejným vlastnickým právem druhého manžela. Rozhodnutím soudu nelze nahrazovat dispoziční oprávnění se společným majetkem, tedy např. souhlas jednoho z manželů s převodem věci, neboť takovou povinnost občanský zákoník žádnému z manželů neukládá. S poukazem na článek 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, odvolací soud uzavřel, že také žádný zákon žalované neukládá, aby akceptovala postoj žalobce a souhlasila s výzvou k vrácení daru ve smyslu § 630 ObčZ. Taková povinnost nevyplývá pro žalovanou ani z § 145 odst. 2 ObčZ nebo ze smlouvy nebo z porušení povinnosti a žalovaná nijak nezasahuje do práv nebo oprávněných zájmů žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil § 145 odst. 2 ObčZ. Jestliže darování nemovitosti náležející do společného jmění manželů není úkon běžný, k němuž je podle tohoto ustanovení nutný souhlas obou manželů, je třeba souhlasu obou manželů i k vrácení nemovitosti manžely darované. Stejný režim platí podle žalobce analogicky i pro případ darování nemovitostí náležejících sice do zaniklého, ale dosud nevypořádaného společného jmění, jestliže právě vzhledem k darování nedošlo k vypořádání společného jmění manželů k nemovitostem rozhodnutím soudu a ani podle zákonné domněnky nepřešly do režimu podílového spoluvlastnictví. Pokud jeden z manželů s vrácením daru nesouhlasí, pak lze jeho souhlas jako projev vůle nahradit rozhodnutím soudu podle § 161 odst. 3 OSŘ. Jinak by totiž byla manželovi jako dárci, k němuž se obdarovaný choval způsobem opravňujícím požadovat vrácení daru, odepřena ochrana jeho vlastnického práva. Žalobce se ještě vyslovuje k otázce promlčení práva žádat vrácení daru v souvislosti s tím, že je třeba nahrazení projevu vůle žalované, a vyslovuje přesvědčení, že výzva k vrácení daru je jako právní úkon perfektní až je najisto postaveno, zda druhý manžel svůj souhlas dal či nikoliv. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou, řádně zastoupenou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst.
Podle § 630 ObčZ se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
V tomto ustanovení je upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu jednostranným právním úkonem dárce. Okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v § 630 ObčZ, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 4185).
Zánikem manželství zaniká podle § 149 odst. 1 ObčZ společné jmění manželů. Podle § 150 odst. 4 ObčZ nedošlo - li do tří let od zániku společného jmění k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně vypořádání movitých věcí, že manželé se vypořádali podle stavu, v jakých každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřeby svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí o ostatních majetkových právech, pohledávkách, a závazcích manželům společných.
V dané věci je třeba posoudit případ, kdy účastníci darovali nemovitosti, které byly předmětem jejich již zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění, přičemž žalobce se domáhá souhlasu k podání výzvy obdarovanému, aby vrátil dar, tedy výzvy, která má být učiněna již po uplynutí lhůty tří let po zániku manželství. Po uplynutí této tříleté lhůty může jeden z manželů vyzvat obdarovaného ve smyslu § 630 ObčZ jen k vrácení ideální poloviny nemovitostí, neboť ke dni výzvy neexistuje ani jako nevypořádaný nedílný vlastnický vztah bývalých manželů k nemovitostem a nemůže se takový nedílný vztah výzvou jednoho z manželů ani obnovit. Proto každý z bývalých spoluvlastníků - subjektů společného jmění - může po uplynutí této lhůty sám žádat o vrácení jedné ideální poloviny daru a k tomuto úkonu nepotřebuje souhlas druhého bývalého manžela, se kterým měl věc ve společném jmění. Jsou-li splněny zákonné podmínky pro vrácení daru, přechází spoluvlastnický podíl zpět na dárce okamžikem, kdy obdarovanému došel projev vůle dárce. Pak se dárce, který vyzval obdarovaného k vrácení věci, může domáhat vůči němu určení, že mu spoluvlastnický podíl v tomto rozsahu náleží. Naopak nelze žádat druhého bývalého manžela - dárce - ,aby v této době vyslovil se žádostí o vrácení celé darované věci souhlas. Proto je závěr odvolacího soudu o tom, že v tomto případě nelze žalobě na nahrazení projevu vůle vyhovět, správný; nárok na takové nahrazení v době, kdy se již uplatní účinky zákonné domněnky vypořádání nelze dovodit z žádného ustanovení občanského zákoníku nebo jiného právního předpisu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla žaloba na nahrazení projevu vůle žalované, kterým má být souhlas žalované k výzvě k vrácení nemovitostí darovaných účastníky jejich synovi P. P., kterou hodlá žalobce následně učinit, stejně jako uložení povinnosti žalované podat spolu s ním žalobu na určení, že účastníci jsou vlastníky nemovitostí, zamítnuta, je správný a dovolání bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz