Splatnost vistasměnky

(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Cdo 806/2010, ze dne 25.1.2012)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce JUDr. J. M., jako insolvenčního správce dlužníka P. P. a. s., proti žalovanému V. A., zastoupenému JUDr. M. N., advokátem, se sídlem v H.K., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 136/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2009, č. j. 8 Cmo 383/2008-100, tak, že dovolání se zamítá.

Z odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 33 Cm 136/2004-49 (mimo jiné) ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 8. června 2004, č. j. 33 Sm 53/2004-13, v rozsahu, v němž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (P. P. a. s. – dále jen „společnost“) směnečný peníz ve výši 5,189.562,- Kč s 6% úrokem od 10. července 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 17.298,- Kč a náklady řízení.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. února 2009, č. j. 8 Cmo 383/2008-100, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil, přičemž jako s žalobcem – odkazuje na skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení byl zjištěn úpadek žalobkyně (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2008, č. j. MSPH 93 INS 3718/2008-A-32), na její majetek byl prohlášen konkurs (usnesením ze dne 5. prosince 2008, č.j. MSPH 93 INS 3718/2008-B-44) a JUDr. J. M. (viz usnesení ze dne 13. listopadu 2008, č. j. MSPH 93 INS 3718/2008-B-15, jímž byl jmenovaný ustaven novým insolvenčním správcem společnosti) podal návrh na pokračování v řízení (§ 264 odst. 1 zákona 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení) – již jednal s JUDr. J. M. jako insolvenčním správcem společnosti.

Odvolací soud vyšel z toho, že:
1. Dne 25. května 2001 vystavila K. I., s. r. o., (dále jen „výstavkyně“) směnku vlastní s doložkou bez protestu, kterou se zavázala zaplatit společnosti na viděnou směnečný peníz 5,189.562,- Kč (dále též jen „sporná směnka“); žalovaný spornou směnku podepsal na jejím líci u doložky „per aval“, čímž se stal rukojmím za výstavkyni.
2. Sporná směnka nebyla předložena výstavkyni k placení v platebním místě – v Praze – nýbrž pouze žalovanému, a to v místě jeho bydliště.
3. Směnečný platební rozkaz spolu se žalobou byl žalovanému doručen 9. července 2004.

Odkazuje na ustanovení čl. I. § 32, § 53 a § 77 zákona 191/1950 Sb., (dále jen „směnečný zákon“), odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že „uplatnění práva ze směnky proti rukojmímu za přímého dlužníka – výstavce směnky vlastní – není podmíněno předložením směnky ani výstavci, ani rukojmímu“. „Posledně uvedenému se ostatně směnka neprezentuje. Záleží tedy na skutečnosti, kdy se dozví směnečný rukojmí o povinnosti k placení směnečného peníze“. Ponechal-li soud prvního stupně platební rozkaz v platnosti, a to včetně 6% úroku ze směnečné sumy za dobu od 10. července 2004 do zaplacení, je jeho rozhodnutí správné, když přiznaný úrok od zmíněného data „v každém případě žalobci náleží“.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky, zda „splatnost vlastní vistasměnky nastává jejím předložením jiné osobě, než je výstavce této směnky“. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci.

Dovolatel zdůrazňuje, že na poměry dané věci nelze aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2002, pod číslem 37), podle nichž „právní následky předložení směnky k placení vůči přímému směnečnému dlužníkovi nastávají i doručením směnečného platebního rozkazu se stejnopisem směnečné žaloby tomuto dlužníku“. Je tomu tak proto, že v poměrech projednávané věci (na rozdíl od poměrů shora odkazované věci, v nichž na straně žalované vystupoval akceptant směnky cizí) je žalován rukojmí za výstavce směnky vlastní, jemuž se směnka k placení zásadně nepředkládá. Jelikož sporná směnka je směnkou splatnou „na viděnou“, nelze ji považovat za splatnou dříve, než je předložena k placení; přitom „nemůže být předkládána k placení v libovolném místě a libovolné osobě“.

Jakkoli ve smyslu ustanovení čl. I. § 53 směnečného zákona žalobce vůči dovolateli jako směnečnému rukojmímu neztratil „kvůli nepředložení směnky směnečná práva“, směnečná pohledávka se právě z důvodu nepředložení směnky k placení výstavci nestala splatnou. Přitom není pochyb o tom, že „u směnky nemohou nastat dvě či více různých dat splatnosti směnečné pohledávky“ a že „postavení směnečného rukojmího, jde-li o splatnost směnky, se odvozuje od postavení výstavce směnky a nikoli naopak“. Jestliže vůči výstavci směnky vlastní směnka předložena nebyla, pak splatnost směnky nenastala a k zaplacení takové směnky nemůže být odsouzen ani žalovaný jako směnečný rukojmí. „S tím logicky souvisí nesprávnost rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud jde o povinnost žalovaného platit žalobci směnečný úrok ve výši 6% od 10. července 2004 do zaplacení“.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to v řešení otázky splatnosti směnky vlastní na viděnou.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení čl. I. § 33 směnečného zákona směnka může být vystavena: na viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po datu vystavení, na určitý den (odstavec 1). Směnky s jinou dobou splatnosti nebo se splatností postupnou jsou neplatné (odstavec 2).

Podle ustanovení čl. I. § 34 směnečného zákona směnka na viděnou je splatná při předložení. Musí být předložena k placení do jednoho roku od data vystavení. Výstavce může tuto lhůtu zkrátit nebo určit lhůtu delší. Indosanti mohou tyto lhůty zkrátit (odstavec 1). Výstavce může ustanovit, že směnka na viděnou nesmí být předložena k placení před určitým dnem. V tomto případě začíná lhůta k předložení od tohoto dne (odstavec 2).

Podle ustanovení čl. I. § 53 směnečného zákona zmeškáním lhůt stanovených k předložení směnky na viděnou nebo na určitý čas po viděné, k protestaci pro nepřijetí nebo pro neplacení, k předložení směnky k placení při doložce „bez útrat“, ztrácí majitel svá práva proti indosantům, výstavci a všem ostatním osobám směnečně zavázaným vyjma příjemce (odstavec 1).

Podle ustanovení čl. I. § 32 odst. 1 směnečného zákona směnečný rukojmí je zavázán jako ten, za koho se zaručil.

Podle ustanovení čl. I. § 77 směnečného zákona, pokud to neodporuje povaze vlastní směnky, platí pro ni ustanovení daná pro cizí směnku o (...) splatnosti (§§ 33 až 37), (...) postihu pro neplacení (§§ 43 až 50, 52 až 54) [odstavec 1]. Pro vlastní směnku platí rovněž ustanovení o směnečném rukojemství (§ 30 až 32); v případě § 31 odst. 4 platí, že se směnečné rukojemství, není-li udáno, pro koho se přejímá, přejímá za výstavce vlastní směnky (odstavec 3).

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že sporná směnka je směnkou vlastní splatnou na viděnou, výstavce i žalovaný jsou přímými dlužníky ze směnky, pročež zmeškáním lhůty stanovené k předložení směnky na viděnou (výstavci) majitel (společnost) práva ze směnky vůči výstavci a rukojmímu (žalovanému) neztratil (čl. I. § 53 odst. 1 směnečného zákona). Dále je zcela zjevné, že směnka vlastní se k placení směnečnému rukojmímu nepředkládá (a tudíž případné předložení směnky splatné na viděnou rukojmímu splatnost směnky nezaloží).

Konečně není pochyb o tom, že obecná povinnost předložit směnku k placení se vztahuje i na vistasměnky, přičemž v takovém případě má předložení směnky (kromě účelu průkazu majitele směnky jakožto směnečného věřitele a zachování práv proti nepřímým dlužníkům) význam, i jde-li o určení okamžiku splatnosti (k tomu viz např. Kovařík, Z., Směnka splatná na viděnou a její využití, Právní rozhledy č. 22/2009, str. 806).

Zbývá posoudit, jaké důsledky má, jde-li o možnost majitele směnky domáhat se zaplacení směnky, skutečnost, že směnka vlastní splatná na viděnou nebyla výstavci předložena.

Jakkoli (jen) gramatický výklad ustanovení čl. I. 34 odst. 1 směnečného zákona nasvědčuje názoru dovolatele, podle něhož se v takovém případě směnka nestane splatnou (a tudíž nárok ze směnky nelze soudně vymáhat), ve vazbě na ustanovení čl. I. § 53 odst. 1, § 70 odst. 1 a § 77 odst. 1 směnečného zákona právní názor dovolatele akceptovatelný není. Směnečný zákon totiž jednak časově omezuje možnost majitele předložit směnku splatnou na viděnou k zaplacení výstavci lhůtou jednoho roku (neurčí-li výstavce jinak), jednak s marným uplynutím této lhůty nespojuje ztrátu práv majitele směnky vůči přímým dlužníkům (výstavci a rukojmímu za výstavce). Existence podpůrné lhůty, ve které musí být směnka splatná na viděnou předložena k placení, přitom má význam především z hlediska omezení nejistoty výstavce směnky, jde-li o to, zda vůbec a případně kdy se směnka stane splatnou, kdy mu vznikne povinnost směnku zaplatit a kdy začne běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároků ze směnky.

Vzhledem ke vzájemné vazbě shora uvedených ustanovení směnečného zákona co do určení splatnosti vistasměnky (ve smyslu splatnosti nároku na zaplacení směnečného peníze) a počátku běhu promlčení doby, včetně jejich účelu, tak Nejvyšší soud uzavírá, že nezaniklo-li právo majitele směnky proti výstavci, platí pro ně, že stalo splatným (neurčil-li výstavce jinak) posledním dnem zákonné lhůty pro předložení směnky výstavci (k tomu v historické literatuře srov. Rouček, F., Nové československé právo směnečné, Brno 1931, str. 65 a Československý zákon směnečný, Praha 1932, str. 172).

Přitom k závěru o možnosti majitele domáhat se zaplacení směnky vůči výstavci (a rukojmímu za výstavce) i tehdy, nebyla-li směnka splatná na viděnou předložena výstavci k placení, dospěla i judikatura odvolacích soudů (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2006, č. j. 7 Cmo 423/2005-131 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2009, sp. zn. 5 Cmo 132/2009).

V situaci, kdy se sporná směnka stala splatnou a žaloba včetně směnečného platebního rozkazu byla žalovanému doručena 9. července 2004, Nejvyšší soud shledává rozhodnutí odvolacího soudu správným i co do 6% úroku ze směnečného penízu za dobu od 10. července 2004 do zaplacení, když v tomto rozsahu žalobci vůči žalovanému zmíněný nárok nepochybně náleží.

Nad rámec výše uvedeného (a skutkových zjištění soudů nižších stupňů) Nejvyšší soud dodává, že z obsahu spisu plyne tvrzení o tom, že výstavci byla sporná směnka předložena k placení (k tomu viz dopis ze dne 5. září 2002 – č.l. 6, jakož i vyjádření k odvolání – č.l. 80, podle něhož byla směnka prezentována v platebním místě – v Praze); přitom důkazní břemeno o tom, že směnka k placení předložena nebyla, tíží žalovaného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 29 Odo 900/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 146).

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

( zdroj: www.nsoud.cz )

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz