Testamentární svěřenské fondy: nevyužitý potenciál v právní pasti?

Testamentární svěřenské fondy se od „standardních“ svěřenských fondů liší zejména způsobem vytvoření. „Standardní“ svěřenský fond se vytváří smlouvou se svěřenským správcem, zatímco testamentární svěřenský fond se vytváří pořízením pro případ smrti, tedy závětí, dědickou smlouvou, či dovětkem.

Přes to, že se svěřenské fondy a testamentární svěřenské fondy netěší velké pozornosti ze strany široké veřejnosti, jedná se o významné a flexibilní nástroje správy majetku jak za života, tak po smrti jejich zakladatele.

Při transformaci quebecké fiducie (předobrazu svěřenského fondu) do tuzemského právního řádu postupoval český zákonodárce v řadě případů velmi nešťastně. I to má svůj podíl na tom, že svěřenské fondy se v očích široké i právnické veřejnosti ocitly v nelibosti. Shodou okolností největší chyby v rámci transformace fiducie zákonodárce napáchal v oblasti, která se střetává s dědickým právem – v případě testamentárních svěřenských fondů. Nejasnosti a problémy provázejí testamentární svěřenské fondy od okamžiku vytvoření až do okamžiku zániku.

Cílem tohoto článku však není pouze poukazovat na nedostatky právní úpravy testamentárních svěřenských fondů, ale naopak rozproudit diskusi a podnítit změnu v přístupu k testamentárním svěřenským fondům, aby docházelo k jejich častějšímu využití a naplnění jejich potenciálu jakožto nástrojů správy majetku.

Reklama

Převodní ceny v ČR aktuálně a výhled na rok 2026 – přístup finanční správy a povinnost dokumentace (online - živé vysílání) - 3.12.2025

3.12.2025 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Slepá ulička

Již z názvu testamentárního svěřenského fondu je zřejmé, že jeho úprava bude pravidelně přicházet do styku s úpravou dědického práva. Jakékoliv ustanovení, jež by upravovalo vzájemný vztah těchto dvou právních oblastí však v našem právním řádu absentuje. Právě to je dle našeho názoru hlavní příčinou veškerých souvisejících problémů.

V souvislosti s celým životem testamentárního svěřenského fondu vyvstává řada otázek. Je pro jeho vznik potřeba, aby svěřenský správce přijal jeho správu? Jak je to se vztahem majetku vyčleněného do testamentárního svěřenského fondu a pozůstalostí? Mohou se nepominutelní dědici zakladatele uspokojit z majetku vyčleněného do testamentárního svěřenského fondu?

V situaci, kdy se již jen proces vytvoření testamentárního svěřenského fondu jeví jako právně nejistý, není divu, že od jeho využívání široká veřejnost upouští. Kulhající právní úprava se pak dostává do začarovaného kruhu. Vzhledem k tomu, že se testamentární svěřenské fondy nevytvářejí není vydávána relevantní judikatura, která by ony nejasnosti vyjasnila a případně doplnila a zpřesnila zákonnou úpravu. Hlavní zásah tak zřejmě bude muset přijít ze strany zákonodárce.

Vytvoření testamentárního svěřenského fondu

Nevyjasněné otázky, které testamentární svěřenský fond obklopují, lze demonstrovat na následujícím příkladu:

proces vytvoření testamentárního svěřenského fondu lze pro přehlednost rozdělit do tří fází:

1. vytvoření – podle § 1448 odst. 1 zákona 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jako „OZ“) se testamentární svěřenský fond vytváří vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele pořízením pro případ smrti;
2. vznik – podle § 1451 odst. 3 OZ testamentární svěřenský fond vznikne smrtí zůstavitele;
3. zřízení – podle § 1451 odst. 1 OZ je testamentární svěřenský fond zřízen, když svěřenský správce přijme pověření k jeho správě.

Pro ilustraci nekonsistence zákonodárce v rámci právní úpravy je nutno upozornit na fakt, že pojem „zřízení“ používá občanský zákoník ledabyle jako zaměnitelný s pojmem „vytvoření“, ačkoliv tyto pojmy jasně popisují zcela odlišné  - právně relevantní - situace. Podle § 1448 odst. 1 OZ se svěřenský fond „…vytváří vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele…“ a podle § 1451 odst. 3 OZ: „Byl-li však svěřenský fond zřízen pořízením pro případ smrti, vznikne smrtí zůstavitele.“ Testamentární svěřenský fond se tedy vytváří (majetek se do něj vyčleňuje ze jmění zakladatele) pořízením pro případ smrti.

Je důležité též upozornit na to, že zavedením evidence svěřenských fondů zákonodárce rozklížil úpravu „standardních“ a testamentárních svěřenských fondů ještě více. Vznik „standardního“ svěřenského fondu je totiž vázán na konstitutivní zápis do evidence, zatímco k testamentárnímu svěřenskému fondu pouze zákon stanoví, že „Do evidence svěřenských fondů se zapíše po svém vzniku.“[2] Zápis testamentárního svěřenského fondu do evidence je tak pouze deklaratorní. Není zřejmé, z jakého důvodu zákonodárce zakotvil tento rozdíl, když k zápisu do evidence u testamentárního svěřenského fondu mohl pověřit svěřenského správce. Je však zřejmé, že tím celý proces vzniku svěřenských fondů opět o něco zkomplikoval a zbavil tak částečně tento institut flexibility.

Závěť versus statut

Článek se dále zaměřuje na nejasnosti spojené s vytvořením testamentárního svěřenského fondu závětí, jakožto nejčastějším pořízením pro případ smrti.

Jednou z náležitostí každého svěřenského fondu je podle § 1452 OZ jeho statut – základní dokument vymezující povinné náležitosti. Hlavním problémem provázejícím vytvoření testamentárního svěřenského fondu prostřednictvím závěti, je skutečnost, že na závěť a na statut testamentárního svěřenského fondu jsou kladeny zcela jiné formální požadavky. Závěť zpravidla vyžaduje pouze písemnou formu.[3] Ve výjimečných případech může být pořízena s úlevami, tedy i ústně. Naproti tomu na statut svěřenských fondů je kladen nejpřísnější formální požadavek, tedy forma veřejné listiny.[4]

Vytváří se tak prostor pro patovou situaci, v níž zůstavitel – zakladatel testamentárního svěřenského fondu – pořídí platnou závěť, kterou vytvoří testamentární svěřenský fond, nicméně jeho statut vydá ve formě běžné listiny - formální požadavky kladené na statut tak nebudou splněny. Přestože zákonodárce nezakotvil žádnou sankci v případě neexistence statutu, lze dovozovat, že takovýto testamentární svěřenský fond by nebyl zapsán do evidence a tím by ani nevznikl.[5] Změna statutu po smrti zakladatele nepřipadá v úvahu. Testamentárnímu svěřenskému fondu takto založenému hrozí, že nebude způsobilý k využití k zamýšlenému účelu a poslední vůle zůstavitele zůstane nenaplněna.

Na tomto místě je nutné podotknout, že samotný požadavek formy veřejné listiny na statut svěřenského fondu jej činí zbytečně rigidním nástrojem a podle některých autorů jej spíše připodobňuje k právnické osobě.[6] 

Po komparaci s právní úpravou evropských států, konkrétně Francií[7] a Lucemburskem[8], se pro zjednodušení celého procesu jeví jako vhodné navázat podmínku formy veřejné listiny nikoli na statut, ale na samotnou smlouvu se svěřenským správcem. Došlo by tak k naplnění požadavků na transparentnost základních náležitostí testamentárního svěřenského fondu, a to bez zbytečného omezování flexibility tohoto institutu.

Závěr

V tomto článku jsme se zaměřili pouze na část problémů, které testamentární svěřenské fondy provázejí. Ve skutečnosti je jich mnohem více a bohužel nepřiměřeně komplikují uplatňování tohoto institutu v praxi.

Svěřenské fondy jako takové jsou přitom výjimečným institutem (a to jak z hlediska právní teorie, tak z hlediska právní praxe). Jsou hojně využívány v právních řádech západních zemí, kde nabízejí atraktivní prostředky pro dispozice s majetkem napříč několika generacemi. Zkvalitnění právní úpravy testamentárních svěřenských fondů však představuje zcela zásadní předpoklad pro jejich častější využití i na domácím poli. 

Dokud se však nenajde průkopník, tj. zakladatel, jehož testamentární svěřenský fond se stane předmětem zkoumání českých soudů, bude muset prvotní impulz ke změně stávající dysfunkční právní úpravy přijít od zákonodárce. Do té doby bude, bohužel, bezpečnější a vhodnější využívat „standardní“ svěřenské fondy.

JUDr. Lenka Příkazská,
advokátka, společník 

Mgr. David Šourek, 
advokátní koncipient