Rozhodčí nálezy vydané ruskými rozhodčími soudy a jejich uznání a výkon na území EU

Nařízení č. 269/2014 výslovně zakazuje jakékoli přímé i nepřímé poskytování finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů sankcionovaným osobám. Pokud by tedy rozhodčí soud uložil společnosti se sídlem v EU povinnost plnit ve prospěch sankcionovaného ruského subjektu, výkon takového nálezu by nevyhnutelně vedl k porušení sankčního režimu Evropské unie. V takovém případě se uplatní výhrada veřejného pořádku, neboť žádný členský stát nemůže uznat či vykonat rozhodnutí, jehož provedení by představovalo porušení závazného unijního práva. Tento závěr je v souladu s Newyorskou úmluvou o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, která v článku V odst. 2 písm. b) umožňuje odmítnout uznání a výkon rozhodčího nálezu, pokud by jeho uznání nebo výkon byl v rozporu s veřejným pořádkem daného státu. Sankční předpisy Evropské unie přitom představují imperativní normy, jejichž porušení je nutno považovat za zásah do veřejného pořádku.

Vedle tohoto hmotněprávního rozměru sehrává v evropské judikatuře klíčovou roli i procesní aspekt veřejného pořádku, který byl rozpracován v tzv. kauze Eckes-Granini, o níž rozhodoval německý Vrchní zemský soud v Koblenzi pod sp. zn. 2 Sch 3/20 ze dne 31. března 2022, který byl potvrzen Spolkovým soudním dvorem ze dne 9. března 2023 pod sp. zn. I ZB 33/22. OLG Koblenz odmítl uznat ruský rozhodčí nález s odkazem na rozpor s veřejným pořádkem podle čl. V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy, přičemž jádro jeho argumentace nespočívalo primárně v otázce aplikace hmotněprávních sankcí, ale v existenci hrubých procesních vad, které dosahovaly intenzity porušení veřejného pořádku a práva na spravedlivý proces. Soud konstatoval porušení práva na zákonného soudce, když ruský rozhodčí tribunál svévolně rozšířil působnost rozhodčí doložky i na subjekty, které ji nikdy nepodepsaly a k arbitráži se nezavázaly. Taková tzv. extension of arbitration agreement neměla v posuzovaném případě žádnou oporu v aplikovatelném právu a vedla k situaci, kdy o právech a povinnostech subjektů rozhodoval orgán, jehož pravomoc nebyla legitimně založena. Tím došlo k porušení základního ústavního principu práva na zákonného soudce, což bylo následně potvrzeno i Spolkovým soudním dvorem. Současně OLG Koblenz shledal porušení práva být slyšen, jelikož ruské rozhodčí řízení ignorovalo zásadní důkazní návrhy žalované strany, zejména pokud šlo o znalecké posudky týkající se výše tvrzené škody, a neumožnilo straně efektivně uplatnit její obhajobu. Takový postup byl soudem hodnocen jako neslučitelný se základními principy spravedlivého procesu a představoval další samostatný důvod, proč uznání rozhodčího nálezu odporovalo veřejnému pořádku.

Novější soudní rozhodnutí, zejména rozsudky OLG Stuttgart ze dne 13. května 2025 a OLG Frankfurt ze dne 12. června 2025, navázala na tuto argumentaci v kauze Eckes-Granini a rozšířila ji o hmotněprávní rovinu. Tyto německé soudy výslovně konstatovaly, že samotné porušení sankčního režimu Evropské unie představuje nezávislý důvod pro odmítnutí uznání a výkonu rozhodčího nálezu, neboť sankce EU jsou imperativními normami a integrální součástí veřejného pořádku členských států.

Na procesní a sankční argumentaci rozvinutou v judikatuře OLG Koblenz a OLG Stuttgart navázal v roce 2025 také Vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, který ve svém rozhodnutí ze dne 12. června 2025, sp. zn. 26 Sch 12/24, dále konkretizoval vztah mezi Newyorskou úmluvou a sankčním právem Evropské unie. OLG Frankfurt zdůraznil, že Newyorská úmluva nemůže být vykládána izolovaně, ale musí být aplikována v souladu s kogentními normami unijního práva, mezi něž patří i sankční opatření přijatá v reakci na ruskou agresi proti Ukrajině. Soud výslovně konstatoval, že uznání a výkon rozhodčího nálezu, jehož splnění by vedlo k přímému nebo nepřímému poskytnutí hospodářské výhody sankcionovanému subjektu, je neslučitelné s veřejným pořádkem Spolkové republiky Německa a Evropské unie. Sankční režim EU byl v tomto kontextu kvalifikován jako imperativní norma, jejíž porušení samo o sobě zakládá důvod pro odmítnutí uznání rozhodčího nálezu podle čl. V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy, aniž by bylo nutné zkoumat další procesní vady řízení. OLG Frankfurt tím potvrdil posun evropské judikatury směrem k chápání sankcí jako integrální součásti evropského ordre public a současně vyslal jasný signál, že rozhodčí řízení nemůže sloužit jako prostředek k obcházení unijních sankcí, a to bez ohledu na místo konání arbitráže či formální platnost rozhodčí doložky.

Reklama

Marketing a akvizice klientů s podporou AI (online - živé vysílání) - 15.4.2026

15.4.2026 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Rozsudek Vrchního zemského soudu ve Stuttgartu sp. zn. 1 Sch 3/24, ze dne 13. května 2025, výslovně odmítl uznat a vykonat ruský rozhodčí nález z důvodu sankčního režimu. Soud konstatoval, že plnění rozhodčího nálezu by představovalo jasné porušení sankcí dle nařízení č. 833/2014, a tudíž i zásah do německého veřejného pořádku. V rozsudku soud uvádí, že v každém případě lze v současné době konstatovat porušení veřejného pořádku, jelikož předmětný rozhodčí nález není v souladu se sankcemi, které EU uvalila na Ruskou federaci v souvislosti s válkou na Ukrajině a které musí dodržovat i Německo. OLG Stuttgart aplikoval ustanovení čl. V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy, které umožňuje odmítnout uznání a výkon rozhodčího nálezu právě tehdy, pokud by tento výkon byl v rozporu s veřejným pořádkem. Rozsudek OLG Stuttgart podrobně vysvětluje, že sankční režim EU vylučuje nejen přímé, ale i nepřímé poskytování finančních prostředků či hospodářských zdrojů sankcionovaným osobám. Dle soudu by i technické splnění rozhodčího nálezu znamenalo zakázané poskytnutí výhody ve smyslu čl. 2 nařízení č. 269/2014. Právě z tohoto důvodu je výkon takových nálezů v EU právně nepřípustný.

Z praktického hlediska německá judikatura přinesla důležité vodítko pro společnosti se sídlem v EU, které jsou žalovány v ruských arbitrážích. Výše uvedené závěry se promítají do posouzení práva na spravedlivý proces podle Newyorské úmluvy, zejména ve smyslu čl. V odst. 1 písm. b). Evropské soudy zjevně poukazují na to, že v současných podmínkách je pro společnosti se sídlem v EU mimořádně obtížné efektivně se účastnit rozhodčích řízení vedených v Ruské federaci. Sankční režim zásadně komplikuje možnost zajistit si právní zastoupení, realizovat platby za právní služby, cestovat k ústním jednáním či provádět důkazy. Tyto faktory ve svém souhrnu vedou k reálnému riziku, že stranám není poskytnuta rovná a spravedlivá možnost hájit svá práva, což samo o sobě může představovat porušení práva na spravedlivý proces, a tedy důvod pro odmítnutí uznání nebo výkon rozhodčích nálezů v Evropské unii.

Vzhledem k úpravě sankční politiky EU a výše uvedené judikatuře je zřejmé, že soudy členských států EU musí důkladně zvážit přípustnost uznání a výkonu ruských rozhodčích nálezů na území EU. Musí obezřetně posoudit nejen zda je splnění povinností dle výroku rozhodčího nálezu v souladu se sankcemi EU, ale také zda neruským stranám sporu bylo zachováno právo na spravedlivý proces v rámci nalézacího rozhodčího řízení.

Mgr. Klára Stejskalová