11. 9. 2018
ID: 107034
Vzdání se práva na odvolání
V rámci posouzení přípustnosti odvolání je nutné zkoumat rovněž podmínky, za kterých bylo vzdání se práva na odvolání učiněno. Je nezbytné zvážit i případné důvody zpochybňující zdánlivě jasnou skutečnost, že se účastník řízení svého práva na odvolání opravdu vzdal. Takovým důvodem může být i podpis stěžovatele pod strojově natištěným textem vzdání se práva na odvolání, připraveným správním orgánem.
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 7 Azs 295/2017, ze dne 20.12.2017)
Nejvyšší správní soud rozhodl v právní věci žalobce: V. H., zastoupeného Mgr. P.B., advokátem se sídlem P., proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem P., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2017, č. j. 1 A 67/2017 -32, tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2017, č. j. 1 A 67/2017 -32, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z odůvodnění :
I.
[1] Dne 9. 3. 2017 byla provedena podle § 167 odst. 2 zákona 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), policejní akce „ROHLÍK 2017“, a to speciálně se zaměřením na kontrolu cizinců, kteří jsou na území hl. m. Prahy zaměstnáni bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání. V rámci akce byl kontrolován při výkonu práce mimo jiné i žalobce ukrajinské státní příslušnosti.
[2] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „krajské ředitelství“), ze dne 10. 3. 2017, č. j. KRPA-87419-15/ČJ-2017-000022-ZAM, bylo žalobci podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce jeden rok. Krajské ředitelství zjistilo, že žalobce vykonával v České republice zaměstnání pouze na základě víza typu D vystaveného Polskem a neměl potřebné povolení.
[3] Žalobce podal proti citovanému rozhodnutí odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 5. 2017, č. j. CPR-10042-4/ČJ-2017-930310-C232, zamítla jako nepřípustné (z důvodu, že žalobce se prohlášením ze dne 10. 3. 2017 vzdal práva podat odvolání) a rozhodnutí potvrdila.
II.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Soud se ztotožnil se správními orgány, že byly dány důvody k zamítnutí odvolání jako nepřípustného. Správní spis obsahuje žalobcem podepsané prohlášení ze dne 10. 3. 2017, kterým se vzdává práva na odvolání proti rozhodnutí ze dne 10. 3. 2017. Žalobce podpisem stvrdil, že se práva na odvolání vzdává na základě svobodné vůle a byl řádně poučen o právních následcích vzdání se práva na odvolání. Ty vyplývají z § 81 odst. 2 správního řádu, podle něhož právo podat odvolání nepřísluší účastníkovi, který se po oznámení rozhodnutí tohoto práva písemně nebo ústně do protokolu vzdal. Městský soud dále uvedl, že nesdílí námitku žalobce, že podepsané prohlášení nemělo náležitosti ve smyslu § 37 odst. 2 správního řádu. Z prohlášení je patrné, kdo toto prohlášení činí, před jakým správním orgánem a čeho se týká. Nelze se také přiklonit k tvrzení žalobce, že tento úkon byl učiněn pod nátlakem, neboť byl učiněn za přítomnosti tlumočnice, která mu sepsané prohlášení před podpisem tlumočila, a byl také poučen o právních následcích vzdání se práva na odvolání. Neobstojí ani námitky žalobce, že nebyl poučen o svých právech a povinnostech v jazyce, kterému rozumí. Městský soud připustil, že správní řízení trvalo krátkou dobu, to však ještě samo o sobě nevyvolává nezákonnost správního řízení; nezákonnost je dána porušením správního řádu či zákona o pobytu cizinců, nikoliv pouze délkou řízení. K zbývajícím námitkám věcného charakteru proti uloženému správnímu vyhoštění městský soud uvedl, že je nemohl přezkoumávat. Jeho úkolem v projednávané věci bylo toliko posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu se správním řádem, když odvolání vyhodnotil jako nepřípustné v důsledku vzdání se práva na jeho podání.
III.
[5] Proti označenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž namítal důvody podle § 103 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle stěžovatele prohlášení o vzdání se práva na odvolání nemůže být považováno za jeho svobodný projev vůle, neboť ho učinil pod nátlakem. Zamítnutí jeho odvolání odporovalo zásadám spravedlivého procesu. Ačkoli je pro jeho věc zásadní, zda na něj byl vyvíjen nepřípustný nátlak ze strany krajského ředitelství, žalovaná ani městský soud se nepokusily věc ozřejmit a nepřihlédly k navrhovaným důkazním prostředkům, což řádně nezdůvodnily. Stěžovatel dále poukázal na to, že jeho prohlášení nesplňovalo požadavky podle § 37 odst. 2 správního řádu. Použití předtištěného formuláře, který mu správní orgán předložil k podpisu, představovalo nepřípustný zásah do stěžovatelových procesních práv. Ta byla dále zkrácena i tím, že řízení probíhalo velmi rychle. Dovozuje porušení procesních práv účastníků řízení. Správní orgán dále pochybil tím, že mu neustanovil tlumočníka do ukrajinského, ale pouze do ruského jazyka. Tlumočnice nadto byla ustanovena až po zahájení správního řízení o vyhoštění. Poukázal i na možnou nepřítomnost ustanovené tlumočnice při výslechu stěžovatele. Z výše uvedených důvodů stěžovatel v kasační stížnosti navrhl rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu vydané v obdobných věcech.
IV.
[6] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná uvedla, že se plně ztotožňuje s rozsudkem městského soudu.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se otázkou soudního přezkumu správního rozhodnutí, kterým bylo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu zamítnuto pro nepřípustnost nebo opožděnost, zabýval již v rozsudku ze dne 27. 5. 2010, č. j. 5 As 41/2009 -91, publ. pod č. 2127/2010 Sb. NSS, v němž uvedl: „Rozhodnutí odvolacího orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost podle § 92 odst. 1 správního řádu není rozhodnutím, v němž by se správní orgán věcně zabýval odvoláním účastníka řízení. Rozhodnutím podle § 92 odst. 1 správního řádu odvolací správní orgán zamítá odvolání z důvodu jeho opožděnosti či nepřípustnosti, tj. z důvodu nenaplnění jedné ze základních procesních podmínek, bez níž nelze podané odvolání meritorně posoudit, proto také není odvoláním napadené rozhodnutí na základě opožděného či nepřípustného odvolání současně potvrzováno. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je tedy soud v případě žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného nebo nepřípustného oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné nebo nepřípustné odvolání a zda byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu.“
[10] Z uvedeného vyplývá, že městský soud mohl (ve vztahu k vypořádání žalobních námitek) přezkoumat rozhodnutí žalované pouze z toho hlediska, zda bylo odvolání stěžovatele po právu zamítnuto jako nepřípustné, či zda žalovaná v tomto směru pochybila. Městský soud se tedy měl zabývat tím, zda lze buďto dospět k závěru o dobrovolně učiněném vzdání se práva na odvolání, nebo zda lze naopak tento projev vůle hodnotit jako nesvobodný a vynucený. V druhém zmíněném případě by tento úkon stěžovatele nemohl být považován za svobodný projev vůle, který by byl schopen vyvolat právní účinky vzdání se práva na odvolání (srov. nedávné rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 -17, a ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 270/2017 -17, či ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 353/2017 -39). K tomu měl městský soud vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž k vyhoštění stěžovatele došlo a které z obsahu správního spisu vyšly najevo, jakož i samotný průběh správního řízení.
[11] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že případy, kdy lze zpochybnit úkon účastníka řízení, kterým se vzdává práva na podání odvolání, jsou výjimečné. Vzdání se práva podat odvolání je projevem dispoziční zásady, kterou je ovládáno zahájení odvolacího řízení. Účastník řízení může svého dispozičního práva využít a vzdát se výslovným projevem vůle své možnosti uplatnění řádného opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Za situace, kdy o těchto skutečnostech nepanuje žádná pochybnost, nastává právem předvídaná situace– tj. na jeho posléze podané odvolání se nahlíží jako na nepřípustné z důvodu, že je podáno subjektem, jemuž právo podat odvolání v důsledku vlastního procesního úkonu již nepřísluší (§ 81 odst. 2 správního řádu). Vzdání se práva na odvolání je totiž nevratným procesním úkonem účastníka řízení, jehož právní následky (včetně nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) je třeba respektovat. Výše uvedené ovšem neplatí za situace, kdy by se prokázalo, že vzdání se práva na odvolání není právně účinné např. z důvodu chybějících náležitostí vůle či nedostatečné procesní způsobilosti k tomuto úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2017, č. j. 4 Azs 174/2017 -51).
[12] Judikatura zdejšího soudu se opakovaně zabývala vzdáním se práva na odvolání v obdobných skutkových situacích. Zabývala se přitom i otázkou vzdání se práva na odvolání, které bylo učiněno ze strany cizinců v návaznosti na policejní akci „ROHLÍK 2017“, která se konala jako v nyní projednávaném případě dne 9. 3. 2017. K tomu srov. mj. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 -17, ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 270/2017 -17, ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 -18, ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 273/2017 -31, či ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 353/2017 -39, kterými byly zrušeny obdobné rozsudky městského soudu.
[13] Z uvedené judikatury vyplývá, že v rámci posouzení přípustnosti odvolání je nutné zkoumat rovněž podmínky, za kterých bylo vzdání se práva na odvolání učiněno. Je nezbytné zvážit i případné důvody zpochybňující zdánlivě jasnou skutečnost, že se účastník řízení svého práva na odvolání opravdu vzdal. Za tuto skutečnost městský soud bez dalšího vzal podpis stěžovatele pod strojově natištěným textem vzdání se práva na odvolání, který mu připravilo krajské ředitelství. Jak ovšem uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 Azs 270/2017 -17: „Vzdání se práva na odvolání je projevem vůle účastníka řízení, o němž nesmí být pochybnosti. Pokud stěžovatel tvrdil okolnosti svědčící o nedostatku vůle ohledně obsahu tohoto úkonu, musí být postaveno najisto, zda vzdání se bylo učiněno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně tak, aby se jednalo o právně relevantní projev vůle, či zda jde naopak o právní jednání zdánlivé, neexistující.“ Shodně viz i rozsudek ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 353/2017 -39, či rozsudek ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 -17, jehož právní věta zní: „Vzdání se práva podat odvolání je projevem dispoziční zásady, kterou je ovládáno zahájení odvolacího řízení. Pokud nejsou pochybnosti o projevu vůle, nastává právem předpokládaná situace, kdy je třeba na posléze podané odvolání nahlížet jako na nepřípustné, neboť je podáno subjektem, jemuž právo podat odvolání již nepřísluší (§ 81 odst. 2 správního řádu). To ovšem neplatí za situace, kdy by se prokázalo, že vzdání se práva na odvolání není právně účinné, např. z důvodu chybějících náležitostí vůle (její vážnosti) (§ 37 uvedeného zákona) či nedostatečné procesní způsobilosti k tomuto úkonu (§ 29 téhož zákona). V rámci posouzení přípustnosti odvolání je nutné zkoumat též podmínky, za kterých bylo vzdání se práva na odvolání učiněno; je nutné zvážit i případné důvody zpochybňující zdánlivě jasnou skutečnost, že se účastník řízení svého práva na odvolání opravdu vzdal. Za tuto skutečnost nelze bez dalšího považovat podpis stěžovatele pod textem vzdání se práva na odvolání.“
[14] Na výše uvedené navázal zdejší soud v rozsudku ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 -18, v němž mj. uvedl, že „V rámci posouzení přípustnosti odvolání je proto nutné zkoumat též podmínky, za kterých bylo vzdání se práva na odvolání učiněno; je nutné zvážit i případné důvody zpochybňující zdánlivě jasnou skutečnost, že se účastník řízení svého práva na odvolání opravdu vzdal. Jak bylo uvedeno výše, vzdání se práva na odvolání je projevem vůle účastníka řízení, o němž nesmí být pochybnosti. Pokud stěžovatel tvrdil okolnosti svědčící o nedostatku vůle ohledně obsahu tohoto úkonu, musí být postaveno najisto, zda vzdání se bylo učiněno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně tak, aby se jednalo o právně relevantní projev vůle, či zda jde naopak o právní jednání zdánlivé, neexistující. V této souvislosti je třeba uvést, že není pravdou, že by stěžovatel v žalobě navrhoval soudu provedení důkazů výslechem svědků, jak uvádí nyní v kasační stížnosti, nicméně tyto návrhy vznesl v doplnění podaného odvolání, vyplynuly tedy ze správního spisu; žalovaná je přitom ponechala bez povšimnutí. Proto měl městský soud v rámci posouzení skutkového i právního stavu věci a pro učinění závěru o validitě učiněného vzdání se práva na odvolání, potažmo závěru o zákonnosti rozhodnutí žalované, tuto skutečnost brát v potaz.“
[15] Nadto stěžovatel v projednávané věci ani „vlastnoručně“ neuvedl, že se práva na odvolání vzdává (jako tomu bylo ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 5 Azs 270/2017), ale pouze připojil podpis pod text vzdání se práva na odvolání, který sepsal správní orgán.
[16] Jak dále uvedl zdejší soud např. v označeném rozsudku ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 -17, bod 21, povinností soudu je zkoumat, zda správní orgán předložením předtištěného vzdání se práva na odvolání „nevybočil z mantinelů poučovací povinnosti striktně vymezené v § 68 odst. 5 správního řádu“. Stejně tak je nutné zkoumat, zda v souvislosti s předložením předtištěného formuláře správní orgán dostál své poučovací povinnosti podle § 4 odst. 2 správního řádu, podle něhož „[s]právní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné“, a to právě se zřetelem k závažnosti vzdání se práva na odvolání a specifickým osobním poměrům stěžovatele v posuzované věci (tj. že se jedná o cizince, a tedy osobu neznalou nejen českého jazyka ale i práva). „Poučovací povinnost správního orgánu v řízení, které vede, je obecně zaměřena na poučení o procesních právech a povinnostech, nelze ji však vnímat jako návod k tomu, jak mají účastníci řízení v daném případě jednat. Správní orgán musí vždy, využívá-li předem připravená formulářová podání, postupovat tak, aby dostál základním zásadám činnosti správních orgánů (§ 2 až 8 správního řádu) a nezasahoval nepřípustným způsobem do ústavně garantovaných práv účastníků řízení. Svou pravomoc může správní orgán uplatňovat pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem svěřena a pouze v takovém rozsahu (zásada zákazu zneužití pravomoci -§ 2 odst. 2 správního řádu). Při výkonu své pravomoci je správní orgán přitom vázán právními předpisy (zásada legality), při jejichž aplikaci musí z výše uvedené zásady obsažené v § 2 správního řádu a priori vycházet. (…) Pokud správní orgán použil „přichystané“ vzdání se práva na odvolání, měl by přesvědčivě tento svůj postup, v jiných věcech správního vyhoštění nepoužívaný, uspokojivě vysvětlit; jinými slovy zdůvodnit, proč v daném případě nerespektoval běžnou správní praxi, kdy účastníkům vyhošťovacího řízení vzdání se práva na odvolání nepředkládá, resp. proč v daném případě považoval připravené formulářové podání za výraz právní pomoci ve smyslu § 4 odst. 2 správního řádu, resp. čl. 37. Listiny základních práv a svobod.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 -17).
[17] Obdobně viz i rozsudek ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 -19, podle něhož „v intencích uvedeného se měl městský soud zabývat i otázkou, zda správní orgán svým postupem nevybočil z mantinelů poučovací povinnosti striktně vymezené v § 68 odst. 5 správního řádu: „V poučení se uvede, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává.“ Pokud správní orgán použil „přichystané“ vzdání se práva na odvolání, měl by přesvědčivě tento svůj postup, v jiných věcech správního vyhoštění nepoužívaný, uspokojivě vysvětlit; jinými slovy zdůvodnit, proč v daném případě nerespektoval běžnou správní praxi, kdy účastníkům vyhošťovacího řízení vzdání se práva na odvolání nepředkládá, resp. proč v daném případě považoval připravené formulářové podání za výraz právní pomoci ve smyslu § 4 odst. 2 správního řádu, resp. čl. 37. Listiny základních práv a svobod.“
[18] V posledně označených rozsudcích, jakož i v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 273/2017 -31 (ve kterém bylo rovněž přezkoumáváno rozhodnutí, kterým bylo jako nepřípustné zamítnuto odvolání směřující proti rozhodnutí o vyhoštění cizince v návaznosti na policejní akci „ROHLÍK 2017“), pak zdejší soud akcentoval i nutnost zohlednění dalších okolností souvisejících s předmětným vzdáním se práva na odvolání. Mj. uvedl, že „stěžovatel v odvolání i v žalobě namítá nestandardnost, rychlost a připravenost celého řízení ze strany správního orgánu, jednání pod tlakem, totožný postup žalovaného vůči desítce cizinců, kteří se rovněž „vzdali“ práva na odvolání (na tomto místě Nejvyšší správní soud upozorňuje na zákaz kolektivního vyhoštění dle § 118 odst. 6 zákona o pobytu cizinců a čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), neporozumění právním následkům vzdání se práva na odvolání. Nelze pominout ani to, že v odvolací lhůtě stěžovatel podal odvolání, v němž rozporuje skutková a právní zjištění, domáhá se tedy meritorního přezkumu. Tyto skutečnosti ve svém kontextu závěru o vážně míněném projevu vůle vzdát se práva na odvolání příliš nesvědčí. (…) Bylo proto věcí městského soudu tyto skutečnosti posoudit v souvislostech konkrétních událostí a odůvodnit, proč námitky stěžovatele považuje za vyvrácené, resp. za liché. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v dané věci určité pochybnosti existovaly a městský soud měl v návaznosti na žalobní námitky zkoumat, zda stěžovatel nebyl neprovedením odvolacího přezkumu zkrácen na svých právech. Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že závěr o tom, že podání, které posoudil žalovaný a poté i městský soud jako účinné vzdání se práva na odvolání, je přinejmenším předčasný. Nejvyšší správní soud kasační námitky stěžovatele shledal důvodné, a proto rozsudek městského soudu dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.“ (zvýraznění doplněno zdejším soudem).
[19] Na uvedené pochybnosti, resp. porušení práva na spravedlivý proces přitom poukazoval stěžovatel i v nyní projednávané věci. Stěžovatel již dne 15. 3. 2017 podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, v němž dovozoval zkrácení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Mj. poukazoval na to, že se práva na odvolání vzdal pod nátlakem a jeho projev tak nelze považovat za svobodný. Dále uváděl, že nebyl poučen o následcích vzdání se práva na odvolání, a navrhoval provedení výslechu dalších pracovníků zadržených v rámci akce „ROHLÍK 2017“. Rozporoval skutková a právní zjištění a domáhal se meritorního přezkumu. V žalobě pak rovněž namítal porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Mj. uváděl, že se práva na odvolání vzdal pod nátlakem, že mu jednání nebylo tlumočeno do jazyka, kterému by rozuměl, že celý proces byl nestandardní (správní orgán v jeden den vedl několik desítek obdobných řízení) atp. Obdobná tvrzení považoval zdejší soud ve shora označených věcech za natolik zásadní, že zrušil rozsudky městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby se důkladně zabýval otázkou, zda cizinci vyhoštění v návaznosti a akci „ROHLÍK 2017“ nebyli neprovedením odvolacího přezkumu zkráceni na svých právech. S přihlédnutím k výše uvedenému nemůže zdejší soud ani v nyní posuzované věci postupovat jinak. Jak již bylo nadto výše uvedeno, v nyní posuzované věci stěžovatel ani „vlastnoručně“ neuvedl, že se vzdává práva na odvolání (jako tomu bylo ve věci rozhodnuté zdejším soudem rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 270/2017 -17, jímž byl i přesto zrušen rozsudek městského soudu), ale pouze připojil podpis pod text vzdání se práva na odvolání, který sepsal správní orgán. V této souvislosti lze zmínit i rozsudek ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 -19, podle něhož „V posuzovaném případě navíc stěžovatel ani vlastnoručně výslovně neuvedl, že se práva na odvolání vzdává. Pod textem formulářového vzdání se práva na odvolání je sice připojen podpis stěžovatele a rukou dopsáno „odvolávat se nebudu“, tuto formulaci však dle názoru zdejšího soudu nelze postavit naroveň úkonu spočívajícího ve vzdání se práva na podání odvolání. S trochou nadsázky lze takové prohlášení vyložit jako pouhé konstatování, že stěžovatel nepodá odvolání; neplyne z něj nicméně výslovná vůle, že stěžovatel by se chtěl svého práva podat odvolání vzdát (jinými slovy mu nic nebrání v tom, aby se i přesto rozhodl odvolání podat). V této skutkové okolnosti se tak projednávaná věc zásadně odlišuje od některých obdobných případů týkajících se uložení správního vyhoštění cizincům v rámci akce „Rohlík 2017“, v nichž Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnosti stěžovatelů (jiných vyhoštěných cizinců) důvodnými (viz rozsudky ze dne 9. 11. 2017, č. j. 4 Azs 196/2017 -23 a č. j. 4 Azs 197/2017 -23; v odkazovaných věcech sami stěžovatelé na poslední list rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vlastní rukou připsali v rodném jazyce prohlášení přeložené tlumočníkem jako „vzdávám se práva na odvolání“, které opatřili svým podpisem). (…) S ohledem na shora uvedené považuje Nejvyšší správní soud závěr žalované i městského soudu, že podání obsažené ve správním spise je účinným vzdáním se práva stěžovatele na jeho odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, přinejmenším za předčasný.“ Tento závěr plně platí i pro nyní projednávanou věc. Podrobněji odkazuje zdejší soud na shora označenou judikaturu, od které se nemohl s ohledem na podobnost projednávaných věcí odchýlit. Městský soud nadto řádně nevypořádal žalobní námitku, ve které stěžovatel poukazoval na to, že tlumočnice nebyla přítomna jeho výslechu v dané věci, což by mohlo mít s ohledem na výše uvedené rovněž relevanci k předmětnému zpětvzetí.
VI.
[20] S přihlédnutím k výše uvedenému, resp. k judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 -17, ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 270/2017 -17, ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 -19, ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 273/2017 -31, a ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 353/2017 -39) proto zdejšímu soudu nezbylo než rozsudek městského soudu dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušit a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem výše vysloveným. Bude se tedy na podkladě žaloby a shora citované judikatury znovu zabývat okolnostmi, za nichž stěžovatel podepsal vzdání se práva na odvolání, a tím, jaký mají tyto okolnosti význam pro posouzení jeho účinků. Za tímto účelem by měl městský soud také zvážit, zda není namístě doplnit dokazování např. o výslechy svědků (popřípadě i vyzvat účastníky, zda budou uplatňovat nějaké další důkazní návrhy – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 -20).
zdroj: www.nsoud.cz
Právní věta - redakce.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Nejvyšší správní soud rozhodl v právní věci žalobce: V. H., zastoupeného Mgr. P.B., advokátem se sídlem P., proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem P., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2017, č. j. 1 A 67/2017 -32, tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2017, č. j. 1 A 67/2017 -32, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z odůvodnění :
I.
[1] Dne 9. 3. 2017 byla provedena podle § 167 odst. 2 zákona 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), policejní akce „ROHLÍK 2017“, a to speciálně se zaměřením na kontrolu cizinců, kteří jsou na území hl. m. Prahy zaměstnáni bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání. V rámci akce byl kontrolován při výkonu práce mimo jiné i žalobce ukrajinské státní příslušnosti.
[2] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „krajské ředitelství“), ze dne 10. 3. 2017, č. j. KRPA-87419-15/ČJ-2017-000022-ZAM, bylo žalobci podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce jeden rok. Krajské ředitelství zjistilo, že žalobce vykonával v České republice zaměstnání pouze na základě víza typu D vystaveného Polskem a neměl potřebné povolení.
[3] Žalobce podal proti citovanému rozhodnutí odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 5. 2017, č. j. CPR-10042-4/ČJ-2017-930310-C232, zamítla jako nepřípustné (z důvodu, že žalobce se prohlášením ze dne 10. 3. 2017 vzdal práva podat odvolání) a rozhodnutí potvrdila.
II.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Soud se ztotožnil se správními orgány, že byly dány důvody k zamítnutí odvolání jako nepřípustného. Správní spis obsahuje žalobcem podepsané prohlášení ze dne 10. 3. 2017, kterým se vzdává práva na odvolání proti rozhodnutí ze dne 10. 3. 2017. Žalobce podpisem stvrdil, že se práva na odvolání vzdává na základě svobodné vůle a byl řádně poučen o právních následcích vzdání se práva na odvolání. Ty vyplývají z § 81 odst. 2 správního řádu, podle něhož právo podat odvolání nepřísluší účastníkovi, který se po oznámení rozhodnutí tohoto práva písemně nebo ústně do protokolu vzdal. Městský soud dále uvedl, že nesdílí námitku žalobce, že podepsané prohlášení nemělo náležitosti ve smyslu § 37 odst. 2 správního řádu. Z prohlášení je patrné, kdo toto prohlášení činí, před jakým správním orgánem a čeho se týká. Nelze se také přiklonit k tvrzení žalobce, že tento úkon byl učiněn pod nátlakem, neboť byl učiněn za přítomnosti tlumočnice, která mu sepsané prohlášení před podpisem tlumočila, a byl také poučen o právních následcích vzdání se práva na odvolání. Neobstojí ani námitky žalobce, že nebyl poučen o svých právech a povinnostech v jazyce, kterému rozumí. Městský soud připustil, že správní řízení trvalo krátkou dobu, to však ještě samo o sobě nevyvolává nezákonnost správního řízení; nezákonnost je dána porušením správního řádu či zákona o pobytu cizinců, nikoliv pouze délkou řízení. K zbývajícím námitkám věcného charakteru proti uloženému správnímu vyhoštění městský soud uvedl, že je nemohl přezkoumávat. Jeho úkolem v projednávané věci bylo toliko posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu se správním řádem, když odvolání vyhodnotil jako nepřípustné v důsledku vzdání se práva na jeho podání.
III.
[5] Proti označenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž namítal důvody podle § 103 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle stěžovatele prohlášení o vzdání se práva na odvolání nemůže být považováno za jeho svobodný projev vůle, neboť ho učinil pod nátlakem. Zamítnutí jeho odvolání odporovalo zásadám spravedlivého procesu. Ačkoli je pro jeho věc zásadní, zda na něj byl vyvíjen nepřípustný nátlak ze strany krajského ředitelství, žalovaná ani městský soud se nepokusily věc ozřejmit a nepřihlédly k navrhovaným důkazním prostředkům, což řádně nezdůvodnily. Stěžovatel dále poukázal na to, že jeho prohlášení nesplňovalo požadavky podle § 37 odst. 2 správního řádu. Použití předtištěného formuláře, který mu správní orgán předložil k podpisu, představovalo nepřípustný zásah do stěžovatelových procesních práv. Ta byla dále zkrácena i tím, že řízení probíhalo velmi rychle. Dovozuje porušení procesních práv účastníků řízení. Správní orgán dále pochybil tím, že mu neustanovil tlumočníka do ukrajinského, ale pouze do ruského jazyka. Tlumočnice nadto byla ustanovena až po zahájení správního řízení o vyhoštění. Poukázal i na možnou nepřítomnost ustanovené tlumočnice při výslechu stěžovatele. Z výše uvedených důvodů stěžovatel v kasační stížnosti navrhl rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu vydané v obdobných věcech.
IV.
[6] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná uvedla, že se plně ztotožňuje s rozsudkem městského soudu.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se otázkou soudního přezkumu správního rozhodnutí, kterým bylo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu zamítnuto pro nepřípustnost nebo opožděnost, zabýval již v rozsudku ze dne 27. 5. 2010, č. j. 5 As 41/2009 -91, publ. pod č. 2127/2010 Sb. NSS, v němž uvedl: „Rozhodnutí odvolacího orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost podle § 92 odst. 1 správního řádu není rozhodnutím, v němž by se správní orgán věcně zabýval odvoláním účastníka řízení. Rozhodnutím podle § 92 odst. 1 správního řádu odvolací správní orgán zamítá odvolání z důvodu jeho opožděnosti či nepřípustnosti, tj. z důvodu nenaplnění jedné ze základních procesních podmínek, bez níž nelze podané odvolání meritorně posoudit, proto také není odvoláním napadené rozhodnutí na základě opožděného či nepřípustného odvolání současně potvrzováno. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je tedy soud v případě žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného nebo nepřípustného oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné nebo nepřípustné odvolání a zda byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu.“
[10] Z uvedeného vyplývá, že městský soud mohl (ve vztahu k vypořádání žalobních námitek) přezkoumat rozhodnutí žalované pouze z toho hlediska, zda bylo odvolání stěžovatele po právu zamítnuto jako nepřípustné, či zda žalovaná v tomto směru pochybila. Městský soud se tedy měl zabývat tím, zda lze buďto dospět k závěru o dobrovolně učiněném vzdání se práva na odvolání, nebo zda lze naopak tento projev vůle hodnotit jako nesvobodný a vynucený. V druhém zmíněném případě by tento úkon stěžovatele nemohl být považován za svobodný projev vůle, který by byl schopen vyvolat právní účinky vzdání se práva na odvolání (srov. nedávné rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 -17, a ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 270/2017 -17, či ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 353/2017 -39). K tomu měl městský soud vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž k vyhoštění stěžovatele došlo a které z obsahu správního spisu vyšly najevo, jakož i samotný průběh správního řízení.
[11] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že případy, kdy lze zpochybnit úkon účastníka řízení, kterým se vzdává práva na podání odvolání, jsou výjimečné. Vzdání se práva podat odvolání je projevem dispoziční zásady, kterou je ovládáno zahájení odvolacího řízení. Účastník řízení může svého dispozičního práva využít a vzdát se výslovným projevem vůle své možnosti uplatnění řádného opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Za situace, kdy o těchto skutečnostech nepanuje žádná pochybnost, nastává právem předvídaná situace– tj. na jeho posléze podané odvolání se nahlíží jako na nepřípustné z důvodu, že je podáno subjektem, jemuž právo podat odvolání v důsledku vlastního procesního úkonu již nepřísluší (§ 81 odst. 2 správního řádu). Vzdání se práva na odvolání je totiž nevratným procesním úkonem účastníka řízení, jehož právní následky (včetně nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) je třeba respektovat. Výše uvedené ovšem neplatí za situace, kdy by se prokázalo, že vzdání se práva na odvolání není právně účinné např. z důvodu chybějících náležitostí vůle či nedostatečné procesní způsobilosti k tomuto úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2017, č. j. 4 Azs 174/2017 -51).
[12] Judikatura zdejšího soudu se opakovaně zabývala vzdáním se práva na odvolání v obdobných skutkových situacích. Zabývala se přitom i otázkou vzdání se práva na odvolání, které bylo učiněno ze strany cizinců v návaznosti na policejní akci „ROHLÍK 2017“, která se konala jako v nyní projednávaném případě dne 9. 3. 2017. K tomu srov. mj. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 -17, ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 270/2017 -17, ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 -18, ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 273/2017 -31, či ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 353/2017 -39, kterými byly zrušeny obdobné rozsudky městského soudu.
[13] Z uvedené judikatury vyplývá, že v rámci posouzení přípustnosti odvolání je nutné zkoumat rovněž podmínky, za kterých bylo vzdání se práva na odvolání učiněno. Je nezbytné zvážit i případné důvody zpochybňující zdánlivě jasnou skutečnost, že se účastník řízení svého práva na odvolání opravdu vzdal. Za tuto skutečnost městský soud bez dalšího vzal podpis stěžovatele pod strojově natištěným textem vzdání se práva na odvolání, který mu připravilo krajské ředitelství. Jak ovšem uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 Azs 270/2017 -17: „Vzdání se práva na odvolání je projevem vůle účastníka řízení, o němž nesmí být pochybnosti. Pokud stěžovatel tvrdil okolnosti svědčící o nedostatku vůle ohledně obsahu tohoto úkonu, musí být postaveno najisto, zda vzdání se bylo učiněno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně tak, aby se jednalo o právně relevantní projev vůle, či zda jde naopak o právní jednání zdánlivé, neexistující.“ Shodně viz i rozsudek ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 353/2017 -39, či rozsudek ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 -17, jehož právní věta zní: „Vzdání se práva podat odvolání je projevem dispoziční zásady, kterou je ovládáno zahájení odvolacího řízení. Pokud nejsou pochybnosti o projevu vůle, nastává právem předpokládaná situace, kdy je třeba na posléze podané odvolání nahlížet jako na nepřípustné, neboť je podáno subjektem, jemuž právo podat odvolání již nepřísluší (§ 81 odst. 2 správního řádu). To ovšem neplatí za situace, kdy by se prokázalo, že vzdání se práva na odvolání není právně účinné, např. z důvodu chybějících náležitostí vůle (její vážnosti) (§ 37 uvedeného zákona) či nedostatečné procesní způsobilosti k tomuto úkonu (§ 29 téhož zákona). V rámci posouzení přípustnosti odvolání je nutné zkoumat též podmínky, za kterých bylo vzdání se práva na odvolání učiněno; je nutné zvážit i případné důvody zpochybňující zdánlivě jasnou skutečnost, že se účastník řízení svého práva na odvolání opravdu vzdal. Za tuto skutečnost nelze bez dalšího považovat podpis stěžovatele pod textem vzdání se práva na odvolání.“
[14] Na výše uvedené navázal zdejší soud v rozsudku ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 -18, v němž mj. uvedl, že „V rámci posouzení přípustnosti odvolání je proto nutné zkoumat též podmínky, za kterých bylo vzdání se práva na odvolání učiněno; je nutné zvážit i případné důvody zpochybňující zdánlivě jasnou skutečnost, že se účastník řízení svého práva na odvolání opravdu vzdal. Jak bylo uvedeno výše, vzdání se práva na odvolání je projevem vůle účastníka řízení, o němž nesmí být pochybnosti. Pokud stěžovatel tvrdil okolnosti svědčící o nedostatku vůle ohledně obsahu tohoto úkonu, musí být postaveno najisto, zda vzdání se bylo učiněno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně tak, aby se jednalo o právně relevantní projev vůle, či zda jde naopak o právní jednání zdánlivé, neexistující. V této souvislosti je třeba uvést, že není pravdou, že by stěžovatel v žalobě navrhoval soudu provedení důkazů výslechem svědků, jak uvádí nyní v kasační stížnosti, nicméně tyto návrhy vznesl v doplnění podaného odvolání, vyplynuly tedy ze správního spisu; žalovaná je přitom ponechala bez povšimnutí. Proto měl městský soud v rámci posouzení skutkového i právního stavu věci a pro učinění závěru o validitě učiněného vzdání se práva na odvolání, potažmo závěru o zákonnosti rozhodnutí žalované, tuto skutečnost brát v potaz.“
[15] Nadto stěžovatel v projednávané věci ani „vlastnoručně“ neuvedl, že se práva na odvolání vzdává (jako tomu bylo ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 5 Azs 270/2017), ale pouze připojil podpis pod text vzdání se práva na odvolání, který sepsal správní orgán.
[16] Jak dále uvedl zdejší soud např. v označeném rozsudku ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 -17, bod 21, povinností soudu je zkoumat, zda správní orgán předložením předtištěného vzdání se práva na odvolání „nevybočil z mantinelů poučovací povinnosti striktně vymezené v § 68 odst. 5 správního řádu“. Stejně tak je nutné zkoumat, zda v souvislosti s předložením předtištěného formuláře správní orgán dostál své poučovací povinnosti podle § 4 odst. 2 správního řádu, podle něhož „[s]právní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné“, a to právě se zřetelem k závažnosti vzdání se práva na odvolání a specifickým osobním poměrům stěžovatele v posuzované věci (tj. že se jedná o cizince, a tedy osobu neznalou nejen českého jazyka ale i práva). „Poučovací povinnost správního orgánu v řízení, které vede, je obecně zaměřena na poučení o procesních právech a povinnostech, nelze ji však vnímat jako návod k tomu, jak mají účastníci řízení v daném případě jednat. Správní orgán musí vždy, využívá-li předem připravená formulářová podání, postupovat tak, aby dostál základním zásadám činnosti správních orgánů (§ 2 až 8 správního řádu) a nezasahoval nepřípustným způsobem do ústavně garantovaných práv účastníků řízení. Svou pravomoc může správní orgán uplatňovat pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem svěřena a pouze v takovém rozsahu (zásada zákazu zneužití pravomoci -§ 2 odst. 2 správního řádu). Při výkonu své pravomoci je správní orgán přitom vázán právními předpisy (zásada legality), při jejichž aplikaci musí z výše uvedené zásady obsažené v § 2 správního řádu a priori vycházet. (…) Pokud správní orgán použil „přichystané“ vzdání se práva na odvolání, měl by přesvědčivě tento svůj postup, v jiných věcech správního vyhoštění nepoužívaný, uspokojivě vysvětlit; jinými slovy zdůvodnit, proč v daném případě nerespektoval běžnou správní praxi, kdy účastníkům vyhošťovacího řízení vzdání se práva na odvolání nepředkládá, resp. proč v daném případě považoval připravené formulářové podání za výraz právní pomoci ve smyslu § 4 odst. 2 správního řádu, resp. čl. 37. Listiny základních práv a svobod.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 -17).
[17] Obdobně viz i rozsudek ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 -19, podle něhož „v intencích uvedeného se měl městský soud zabývat i otázkou, zda správní orgán svým postupem nevybočil z mantinelů poučovací povinnosti striktně vymezené v § 68 odst. 5 správního řádu: „V poučení se uvede, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává.“ Pokud správní orgán použil „přichystané“ vzdání se práva na odvolání, měl by přesvědčivě tento svůj postup, v jiných věcech správního vyhoštění nepoužívaný, uspokojivě vysvětlit; jinými slovy zdůvodnit, proč v daném případě nerespektoval běžnou správní praxi, kdy účastníkům vyhošťovacího řízení vzdání se práva na odvolání nepředkládá, resp. proč v daném případě považoval připravené formulářové podání za výraz právní pomoci ve smyslu § 4 odst. 2 správního řádu, resp. čl. 37. Listiny základních práv a svobod.“
[18] V posledně označených rozsudcích, jakož i v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 273/2017 -31 (ve kterém bylo rovněž přezkoumáváno rozhodnutí, kterým bylo jako nepřípustné zamítnuto odvolání směřující proti rozhodnutí o vyhoštění cizince v návaznosti na policejní akci „ROHLÍK 2017“), pak zdejší soud akcentoval i nutnost zohlednění dalších okolností souvisejících s předmětným vzdáním se práva na odvolání. Mj. uvedl, že „stěžovatel v odvolání i v žalobě namítá nestandardnost, rychlost a připravenost celého řízení ze strany správního orgánu, jednání pod tlakem, totožný postup žalovaného vůči desítce cizinců, kteří se rovněž „vzdali“ práva na odvolání (na tomto místě Nejvyšší správní soud upozorňuje na zákaz kolektivního vyhoštění dle § 118 odst. 6 zákona o pobytu cizinců a čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), neporozumění právním následkům vzdání se práva na odvolání. Nelze pominout ani to, že v odvolací lhůtě stěžovatel podal odvolání, v němž rozporuje skutková a právní zjištění, domáhá se tedy meritorního přezkumu. Tyto skutečnosti ve svém kontextu závěru o vážně míněném projevu vůle vzdát se práva na odvolání příliš nesvědčí. (…) Bylo proto věcí městského soudu tyto skutečnosti posoudit v souvislostech konkrétních událostí a odůvodnit, proč námitky stěžovatele považuje za vyvrácené, resp. za liché. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v dané věci určité pochybnosti existovaly a městský soud měl v návaznosti na žalobní námitky zkoumat, zda stěžovatel nebyl neprovedením odvolacího přezkumu zkrácen na svých právech. Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že závěr o tom, že podání, které posoudil žalovaný a poté i městský soud jako účinné vzdání se práva na odvolání, je přinejmenším předčasný. Nejvyšší správní soud kasační námitky stěžovatele shledal důvodné, a proto rozsudek městského soudu dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.“ (zvýraznění doplněno zdejším soudem).
[19] Na uvedené pochybnosti, resp. porušení práva na spravedlivý proces přitom poukazoval stěžovatel i v nyní projednávané věci. Stěžovatel již dne 15. 3. 2017 podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, v němž dovozoval zkrácení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Mj. poukazoval na to, že se práva na odvolání vzdal pod nátlakem a jeho projev tak nelze považovat za svobodný. Dále uváděl, že nebyl poučen o následcích vzdání se práva na odvolání, a navrhoval provedení výslechu dalších pracovníků zadržených v rámci akce „ROHLÍK 2017“. Rozporoval skutková a právní zjištění a domáhal se meritorního přezkumu. V žalobě pak rovněž namítal porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Mj. uváděl, že se práva na odvolání vzdal pod nátlakem, že mu jednání nebylo tlumočeno do jazyka, kterému by rozuměl, že celý proces byl nestandardní (správní orgán v jeden den vedl několik desítek obdobných řízení) atp. Obdobná tvrzení považoval zdejší soud ve shora označených věcech za natolik zásadní, že zrušil rozsudky městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby se důkladně zabýval otázkou, zda cizinci vyhoštění v návaznosti a akci „ROHLÍK 2017“ nebyli neprovedením odvolacího přezkumu zkráceni na svých právech. S přihlédnutím k výše uvedenému nemůže zdejší soud ani v nyní posuzované věci postupovat jinak. Jak již bylo nadto výše uvedeno, v nyní posuzované věci stěžovatel ani „vlastnoručně“ neuvedl, že se vzdává práva na odvolání (jako tomu bylo ve věci rozhodnuté zdejším soudem rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 270/2017 -17, jímž byl i přesto zrušen rozsudek městského soudu), ale pouze připojil podpis pod text vzdání se práva na odvolání, který sepsal správní orgán. V této souvislosti lze zmínit i rozsudek ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 -19, podle něhož „V posuzovaném případě navíc stěžovatel ani vlastnoručně výslovně neuvedl, že se práva na odvolání vzdává. Pod textem formulářového vzdání se práva na odvolání je sice připojen podpis stěžovatele a rukou dopsáno „odvolávat se nebudu“, tuto formulaci však dle názoru zdejšího soudu nelze postavit naroveň úkonu spočívajícího ve vzdání se práva na podání odvolání. S trochou nadsázky lze takové prohlášení vyložit jako pouhé konstatování, že stěžovatel nepodá odvolání; neplyne z něj nicméně výslovná vůle, že stěžovatel by se chtěl svého práva podat odvolání vzdát (jinými slovy mu nic nebrání v tom, aby se i přesto rozhodl odvolání podat). V této skutkové okolnosti se tak projednávaná věc zásadně odlišuje od některých obdobných případů týkajících se uložení správního vyhoštění cizincům v rámci akce „Rohlík 2017“, v nichž Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnosti stěžovatelů (jiných vyhoštěných cizinců) důvodnými (viz rozsudky ze dne 9. 11. 2017, č. j. 4 Azs 196/2017 -23 a č. j. 4 Azs 197/2017 -23; v odkazovaných věcech sami stěžovatelé na poslední list rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vlastní rukou připsali v rodném jazyce prohlášení přeložené tlumočníkem jako „vzdávám se práva na odvolání“, které opatřili svým podpisem). (…) S ohledem na shora uvedené považuje Nejvyšší správní soud závěr žalované i městského soudu, že podání obsažené ve správním spise je účinným vzdáním se práva stěžovatele na jeho odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, přinejmenším za předčasný.“ Tento závěr plně platí i pro nyní projednávanou věc. Podrobněji odkazuje zdejší soud na shora označenou judikaturu, od které se nemohl s ohledem na podobnost projednávaných věcí odchýlit. Městský soud nadto řádně nevypořádal žalobní námitku, ve které stěžovatel poukazoval na to, že tlumočnice nebyla přítomna jeho výslechu v dané věci, což by mohlo mít s ohledem na výše uvedené rovněž relevanci k předmětnému zpětvzetí.
VI.
[20] S přihlédnutím k výše uvedenému, resp. k judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 -17, ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 270/2017 -17, ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 -19, ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 273/2017 -31, a ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 353/2017 -39) proto zdejšímu soudu nezbylo než rozsudek městského soudu dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušit a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem výše vysloveným. Bude se tedy na podkladě žaloby a shora citované judikatury znovu zabývat okolnostmi, za nichž stěžovatel podepsal vzdání se práva na odvolání, a tím, jaký mají tyto okolnosti význam pro posouzení jeho účinků. Za tímto účelem by měl městský soud také zvážit, zda není namístě doplnit dokazování např. o výslechy svědků (popřípadě i vyzvat účastníky, zda budou uplatňovat nějaké další důkazní návrhy – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 -20).
zdroj: www.nsoud.cz
Právní věta - redakce.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
