Institucionální aspekty regulace médií (E-kniha)
Kniha je rozdělena na dvě části. Tématem první části jsou nezávislé regulační orgány, konkrétně regulační orgány v sektoru vysílání. Autorka vysvětluje podstatu požadavku nezávislosti regulačního orgánu a rozebírá také důvody pochybností o souladnosti koncepce nezávislých regulačních orgánů s některými principy demokratického právního státu. Autorka se věnuje rovněž otázce, zda se tyto pochybnosti týkají také nezávislých správních úřadů, jež jsou provedením koncepce nezávislých regulačních orgánů v ČR, respektive zda se týkají také Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Autorka rovněž představuje návrhy na změny v organizačním uspořádání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, které by mohly přinést účinnější pojistky nezávislého fungování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Druhá část je věnována institucionálním aspektům organizace veřejnoprávního vysílání. Podobně jako u mediálních regulačních orgánů i u veřejnoprávních provozovatelů vysílání vzniká otázka, jakým způsobem upravit jejich organizační strukturu a kdo by měl orgány veřejnoprávních provozovatelů ustavovat, aby byla zajištěna jejich nezávislost a reprezentativnost. Kromě toho se autorka zabývá také lidskoprávními aspekty veřejnoprávního vysílání. Řeší otázku aktivní legitimace veřejnoprávního provozovatele vysílání k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, otázku horizontálního působení záruky svobody projevu a otázku, zda lze ze záruky práva na informace dovodit aktivní povinnost státu zřídit vysílání veřejné služby a garantovat jeho trvalou existenci.
Pro vymezení referenčního rámce ve smyslu „o čem je řeč“ se autorka v knize zabývá i otázkami, co je regulace a jaké důvody a veřejné zájmy mohou regulaci v demokratickém právním státě odůvodnit, kdy se ze správy stává správa veřejná, nebo proč si stát správu určitých záležitostí nechává ve své vlastní působnosti (státní správa), proč něco svěřuje odlišným subjektům (samospráva, ostatní veřejná správa) nebo proč něco ponechává bez puncu veřejnoprávnosti (soukromá správa). V kontextu (zdánlivě) úzce vymezené speciální oblasti se tak dostává k nejvlastnějším otázkám obecného správního práva.
Druhá část je věnována institucionálním aspektům organizace veřejnoprávního vysílání. Podobně jako u mediálních regulačních orgánů i u veřejnoprávních provozovatelů vysílání vzniká otázka, jakým způsobem upravit jejich organizační strukturu a kdo by měl orgány veřejnoprávních provozovatelů ustavovat, aby byla zajištěna jejich nezávislost a reprezentativnost. Kromě toho se autorka zabývá také lidskoprávními aspekty veřejnoprávního vysílání. Řeší otázku aktivní legitimace veřejnoprávního provozovatele vysílání k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, otázku horizontálního působení záruky svobody projevu a otázku, zda lze ze záruky práva na informace dovodit aktivní povinnost státu zřídit vysílání veřejné služby a garantovat jeho trvalou existenci.
Pro vymezení referenčního rámce ve smyslu „o čem je řeč“ se autorka v knize zabývá i otázkami, co je regulace a jaké důvody a veřejné zájmy mohou regulaci v demokratickém právním státě odůvodnit, kdy se ze správy stává správa veřejná, nebo proč si stát správu určitých záležitostí nechává ve své vlastní působnosti (státní správa), proč něco svěřuje odlišným subjektům (samospráva, ostatní veřejná správa) nebo proč něco ponechává bez puncu veřejnoprávnosti (soukromá správa). V kontextu (zdánlivě) úzce vymezené speciální oblasti se tak dostává k nejvlastnějším otázkám obecného správního práva.
