10 otázek pro… Aleše Pejchala
JUDr. Aleš Pejchal celý svůj profesní život (od r. 1976) provozuje advokátní praxi. V ní je jeho působení úzce spjato se středočeským krajem a Prahou. Je zakládajícím partnerem advokátní kanceláře Pejchal, Nespala a spol. ( nyní 14 právníků). Z původně univerzální praxe se během své kariéry vyprofiloval v civilistu se znalostmi ústavního, mezinárodního, ale i církevního práva. V současnosti je místopředsedou České advokátní komory s pověřením pro legislativu vnitřní i vnější a předsedou studijního a legislativního kolegia ČAK. Je členem konzultativního sboru v oboru právním prezidenta republiky, členem Legislativní rady vlády a rozhodcem Rozhodčího soudu při České hospodářské komoře a České agrární komoře. V roce 2008 se stal držitelem ocenění „Právník roku 2007“ v oboru občanských a lidských práv a práva ústavního. Je spoluzakladatelem a členem správní rady Nadace Dětský mozek a byl dlouholetým předsedou Společnosti Národní knihovny. Pravidelně odborně publikuje. V oblasti beletrie vydal knihu krátkých povídek z advokátní praxe „100+1 advokát“ (1997), sbírku fejetonů ve spoluautorství s Lenkou Procházkovou „Jak si stojej nebožtíci“ (1999) a rozpravy o svobodě, společnosti, procesu, politice a právu „ Základní slova“ (2008) ve spoluautorství s Irenou Válovou.
Deset slov o sobě
Trochu bohémský, vzteklý tlouštík s nápady, jež někdy nejsou hloupé.
Kdybyste nebyl právníkem, čím byste byl?
Nejraději rentiérem; pokud bych toto povolání nezvládal, pak historikem, potají píšícím historické milostné romány.
Nevýhody vašeho povolání?
Advokáty nikdo nemá rád, protože každý ví, že je bude potřebovat pouze v případě průšvihu, který nikdo nechce. A trochu vážněji. Je psychicky nesmírně náročné s klientů snímat problémy a po celý pracovní den se zabývat jejich vyřešením.
Nejemotivnější kauza?
Zastupování mladé ženy – matky dvou synů, těžce nemocné rakovinou, které chtěl její rozvedený manžel (jenž se o ně dosud vůbec nezajímal) děti odebrat z výchovy a to s jediným argumentem, že v důsledku své nemoci jejich matka výchovu nezvládá. A ona ji s vypětím všech zbylých sil bravurně zajišťovala. Po její smrti se podařilo prosadit, že obě děti převzala do výchovy její zdravá matka – babička. Oba chlapci jsou dnes dospělí a v životě úspěšní.
Zážitek z praxe, který Vám nejvíce utkvěl v paměti?
Dopoledne 3. března roku 2000, vyhlášení rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku v záležitosti široké rodiny Ottových, kterým se dostalo alespoň částečné satisfakce v restituční kauze o továrnu Rakona v Rakovníku. Bylo to historicky poprvé, kdy zde český stěžovatel zastoupený českým advokátem uspěl. S některými z členů rodiny jsem navázal celoživotní přátelství.
Největší dosavadní úspěch?
Zcela jednoznačně je obrovským úspěchem, že ve svém již pokročilejším věku jsem ještě jakž takž schopen advokacii vykonávat.
Která osobnost symbolizuje spravedlnost?
Pro mne kupodivu žádný právník, ale český král Jiří z Poděbrad. Dokázal zkrotit rozvášněné kališníky i katolíky v jednom společném prosperujícím státě; našel si čas na, pro tehdejší dobu nebývalé, mírové aktivity po celé Evropě; a když došel pro něho k velmi zdrcujícímu poznání, že nemůže český trůn předat žádnému ze svých potomků, neb se státnicky nevyvedli, pokorně onen trůn zanechal jinému panovnickému rodu, o němž byl přesvědčen, že bude pro Českou korunu užitečnější.
Kdo na Vás měl ve Vašem profesním životě největší vliv?
Určitě můj první školitel pan dr. Karel Kolář z Brandýsa nad Labem. Když jsem u něho v roce 1976 začínal koncipovat, byl to již starší pán. Mimo mnoho dalších vynikajících rad, mi dal jednu zcela zásadní, kterou rád dávám k dobrému při advokátních slibech svým mladým kolegům. Asi po měsíci praxe v advokacii jsem se jej plný nadšení ptal: „Pane doktore a jak to mám udělat, abych se stal tak dobrým advokátem (byl to vynikající civilista) jako jste Vy?“ Zazněla lapidární odpověď: „Aleši, uvědom si, že soudci jsou velmi líní lidé. Když jim podání k soudu napíšeš tak kvalitně, aby je mohli opsat do rozsudku, máš vyhráno.“ Vždy jsem se snažil jeho rady držet.
Nejméně přehledný předpis – a proč?
Zcela určitě Lisabonská smlouva. Snaží se být nahá a oblečená zároveň. Není o státu a je o státu. Ten stát - nestát má své obyvatelstvo a nemá své obyvatelstvo. Toto obyvatelstvo – ne obyvatelstvo má svůj jediný parlament, vládu a soud a nemá svůj jediný parlament, vládu a soud. Takováto státní-nestátní moc vydává a nevydává pro všechny společné právní předpisy. A můžeme pokračovat se společnou a ne společnou měnou, až se nám z toho vyklube všechny sjednocující krize.
Proč jste se rozhodl stát se právníkem? A co byste poradil lidem, kteří by rádi vstoupili do právních vod?
Protože jsem měl moudrého dědečka právníka. Komunisté mu sice v roce 1948 zakázali jakékoli právní povolání vykonávat, živil se v různých dělnických profesích, ale excelentním právníkem zůstal až do svých devadesáti třech let, kdy zemřel. V roce 1970, když jsem uvažoval o vysoké škole a byl přesvědčen, že to musí být historie si mne jednoho dne „předvolal“ a lakonicky sdělil: „Víš, hochu, dějepis je krásný koníček, ale rodinu tím neuživíš. Tobě to logicky myslí, běž na práva.“ Já byl poslušný vnuk a poslechl jsem. Moje rada všem budoucím právníkům proto zní. Poslouchejte moudré dědečky.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz
