Musí žák platit školné za výuku nevyžádaného předmětu?

Skutkový stav

Rodič uzavřel se soukromou školou v Bulharsku, registrovanou jako obchodní společnost, dvě smlouvy o poskytování vzdělávání za účelem zajištění vzdělání svých dětí. Na základě těchto smluv se škola zavázala poskytovat vzdělávací služby v souladu s národními standardy a také doplňkové služby výměnou za roční školné placené ve splátkách. Smlouvy obsahovaly ustanovení, že rodič může smlouvy jednostranně ukončit, pokud dodrží jednoměsíční výpovědní lhůtu a zaplatí smluvní pokutu odpovídající poslední splátce, pokud tato splátka nebyla uhrazena.

Děti navštěvovaly školu po část školního roku, poté přešly na jinou školu a rodič smlouvy ukončil. Škola následně podala žalobu k bulharskému soudu a domáhala se zaplacení smluvní pokuty stanovené ve smlouvách. Právě povaha smluvní pokuty tvoří předmět sporu. Stěžejní otázkou je posouzení, zda se jedná o spotřebitelskou smlouvu, protože v takovém případě by vnitrostátní soud mohl z důvodu ochrany spotřebitele k ustanovení o smluvní pokutě nepřihlížet.

Bulharský soud, proto položil Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky, týkající se výkladu směrnice 2011/83[2] o právech spotřebitelů (dále jen „směrnice“):

1. Zda jsou rodič nebo děti považováni za spotřebitele ve smyslu čl. 2 odst. 1 směrnice v případě uzavření úplatné smlouvy o poskytování vzdělávání se soukromou školou.
2. Zda uvedená smlouva spadá do kategorie smlouvy o poskytování služeb ve smyslu čl. 2 odst. 6 směrnice.
3. Zda je možné v této situaci uplatnit článek 27 směrnice, který stanoví, že v případech nevyžádaného poskytnutí služeb nevzniká povinnost spotřebitele za tyto služby zaplatit.

Je žák školy spotřebitel?

Reklama

Velká novela stavebního zákona (online - živé vysílání) - 8.10.2026

8.10.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Podle čl. 2 odst. 1 směrnice je spotřebitelem fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem, který nelze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání. Soudní dvůr v prvé řadě poznamenal, že při určení postavení dotčené osoby jako spotřebitele podle této směrnice, musí soudy zohlednit také to, jak je pojem spotřebitel vymezen i v jiných unijních právních předpisech, a především vycházet ze starší judikatury Soudního dvora, která se výkladem tohoto pojmu zabývá.

 V posuzovaném případě je rodič spotřebitelem, protože uzavřel smlouvy o poskytování vzdělávání mimo svou podnikatelskou činnost za účelem zajištění vzdělání svých dětí na soukromé škole. Soudní dvůr vycházel ze závěrů použitelné starší judikatury[3] a připomenul, že pojem spotřebitel má objektivní povahu a je nezávislý na předmětu smlouvy, včetně důvodů, které vedly k jejímu uzavření. Proto nebral za podstatné ani skutečnost, že rodič má zákonnou povinnost zajistit dítěti povinnou školní docházku.

Smlouva byla uzavřena mezi soukromou školou a rodičem, a proto žáci považováni za spotřebitele nejsou, jelikož nejsou smluvní stranou této smlouvy, ačkoliv na základě této smlouvy využívají vzdělávací službu.

Je škola podnikatel?

Vzhledem ke kvalifikaci spotřebitele a široké definici smlouvy o poskytování služeb podle článku 2 odst. 6 směrnice, tak Soudní dvůr rozhodl, že uzavřené smlouvy o vzdělávání mají povahu spotřebitelských smluv o poskytování služeb. Smlouva o poskytování služeb je jakákoliv úplatná smlouva, při které nedochází k převodu vlastnictví a kterou uzavírá spotřebitel s podnikatelem.

Důležité je zmínit, že Soudní dvůr přiznal status spotřebitelské smlouvy celé smlouvě. Uzavřené smlouvy o vzdělávání se totiž týkaly vzdělávání žáků na úrovni, kde je povinná školní docházka, přičemž tato oblast vzdělávání je státem kontrolována a regulována národním vzdělávacím standardem, který vymezuje povinný obsah části smlouvy.

Soukromé školy však mimo rámec povinného vzdělávaní nabízejí další doplňkové služby, jako je například poskytování stravování a dopravy do školy, mimoškolní péči, individuální výuku a volitelné předměty a v rámci této činnosti vybírají školné.

Soudní dvůr však tuto dvojí povahu soukromé školy nerozlišoval a bez dalšího přiznal soukromé škole status podnikatele, protože za úplatu poskytla službu v rámci své činnosti. Tento závěr je však v souladu s evropským extenzivním výkladem pojmu podnikatel a navazuje na starší rozhodnutí SD EU[4]. Podle dosavadní praxe EU je podnikatelem každý fyzická nebo právnická osoba, která uzavírá smlouvu v rámci své činnosti se spotřebitelem.

Pro posouzení, zda je osoba podnikatelem, naopak není důležité, zda předmět její činnosti je veřejnoprávní povahy, vykonáván ve veřejném zájmu nebo na neziskovém základě. Stejně tak není důležité, zda se jedná o subjekt veřejnoprávní nebo soukromoprávní.[5]

Z tohoto důvodu je zřejmé, že ochrana spotřebitele se může vztahovat i na smlouvy, které uzavírají například veřejné vysoké školy, pokud za vzdělávání vybírají poplatek (školné).

Nevyžádané poskytnutí služby

Konečnou otázkou, kterou se Soudní dvůr zabýval bylo, zda je možné zprostit rodiče povinnosti platit školné z důvodu, že nepožadoval výuku určitého předmětu nebo v případě, kdy nebyl s výukou spokojen. Nárok vychází z článku 27 směrnice, který se týká situací, kdy obchodník požaduje od spotřebitele platbu za zboží nebo služby, které mu byly dodány nebo poskytnuty, ale které si spotřebitel nevyžádal[6]. Spotřebiteli v takovém případě nevzniká povinnost za danou službu nebo zboží zaplatit.

Soudní dvůr rozhodl, že v daném případě se o nevyžádané poskytnutí služby nejedná, protože rodič při uzavírání smlouvy souhlasil s jedním celkovým plněním, které nemohl předem ovlivnit, protože vychází ze státních vzdělávacích standardů. Poskytování povinného vzdělávání je tedy součást jedné celkové služby a nespadá pod článek 27 směrnice.

Naproti tomu nespokojenost se službou (výukou) není předmětem směrnice, a v tomto ohledu Soudní dvůr odkázal na vnitrostátní úpravu smluvního práva.

Závěr

Rozhodnutí Soudního dvora EU potvrzuje dlouhodobý široký výklad podnikatele, který zajišťuje vyšší míru ochrany i ve veřejnoprávních oblastech, jako je školství nebo zdravotnictví. V daném případě byla Soudním dvorem posouzena smlouva jako spotřebitelská, a to bez ohledu na skutečnost, že část služeb (povinné vzdělávání) podléhá státní regulaci. Soudní dvůr tak znovu potvrdil, že spotřebitelská ochrana se vztahuje i na vzdělávací smlouvy, pokud jsou uzavřeny za úplatu. Zároveň také postavil na jisto, že žáci školy nejsou považování za spotřebitelé, pokud za ně smlouvu uzavřeli jejich rodiče.

Zajímavý bude další vývoj v české rozhodovací praxi. Dosud české soudy byly zdrženlivé k aplikaci širokého pojetí podnikatele[7], a to i přes aplikační přednost práva EU a výslovnou zákonnou úpravu § 420 odst. 2 Občanského zákoníku. To by se však mohlo změnit po nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, který otevírá prostor pro větší harmonizaci české rozhodovací praxe s judikaturou Soudního dvora.

Filip Thiemel