Byznys a paragrafy, díl 23.: Smluvní byznys modely v energetice: PPA, dynamické tarify, „sdílená energie“

V posledních letech sílí poptávka po dlouhodobých dohodách o dodávce „zelené“ energie. Power Purchase Agreement („PPA“) je dlouhodobá smlouva mezi výrobcem elektřiny a odběratelem, zpravidla na dobu 5 až 25 let. Cílem PPA je pro výrobce zajistit stabilní odbyt a příjmy (usnadňující financování projektu) a pro odběratele dlouhodobě zajištěnou cenu elektřiny se zaručeným původem. Na rozdíl od klasických dodávek energií (krátkodobé smlouvy standardně na 1 až 3 roky s cenou často navázanou na burzu či tarif) PPA zakotvují předem dohodnutou cenu (pevnou či indexovanou) na celou dobu kontraktu.

Předmětem PPA může být dodávka energie z jednotky instalované přímo u odběratele (on-site PPA) nebo ze vzdálenějšího zdroje (off-site PPA). V rámci on-site PPA dodavatel postaví (nejčastěji) solární panelovou elektrárnu přímo u odběratele a prodává mu vyrobenou elektřinu za sjednanou cenu. Naopak u virtuálního (off-site) PPA se vyráběná elektřina dodává do veřejné sítě a odběratel tak odebírá elektřinu od jiného dodavatele, přičemž cenový rozdíl je vyrovnán smlouvou typu contract for difference (pokud tržní cena klesne pod sjednanou, doplácí rozdíl odběratel výrobci. Pokud tržní cena vzroste, vyplácí výrobce rozdíl odběrateli).

Zakotvení PPA v české legislativě upravuje zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“), který umožňuje dlouhodobý prodej elektřiny z obnovitelných zdrojů právě formou PPA. Typicky PPA zahrnuje povinnost dodavatele převést odběrateli garance původu potvrzující, že elektřina pochází z obnovitelných zdrojů energie („OZE“). Pro podnikatele to znamená, že v kontraktu musí být jasně definovány rozsahy dodávek i platební podmínky, a to včetně zajištění kvality dodávky, způsobu měření a sankcí za nedodržení závazků.

Dynamické tarify vs. fixní ceny

Vedle klasických fixních cen se u zákazníků objevují dynamické tarify – ceny elektřiny se v nich mění v průběhu roku podle situace na energetických trzích. Dynamické určení ceny je způsob stanovení ceny, kde se cena po dobu trvání smlouvy mění podle cen na krátkodobých trzích.[1] Tyto tarify proto vyžadují speciální měření (průběhové, tzv. smart metry). Výhody dynamických tarifů spočívají v možné nižší ceně při poklesu trhu a motivaci k optimalizaci odběru (např. vypnutím spotřebičů v době drahých cen). Nevýhodou je naopak riziko vysokých účtů v období silných cenových výkyvů.

Reklama

Skončení pracovního poměru (online - živé vysílání) - 9.9.2026

9.9.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Zatímco spotřebitelé mají ze zákona právo vypovědět smlouvu s dynamickým určením ceny s jednoměsíční výpovědní lhůtou[2], v podnikatelském styku (B2B) toto automaticky neplatí. Velcí odběratelé si musí flexibilitu ukončení smlouvy pečlivě vyjednat, jinak mohou zůstat „uvězněni“ v nevýhodném spotovém produktu bez možnosti rychlého odchodu.

Naopak fixní cena (fixace) znamená dohodnutou cenovou složku, neměnnou po stanovené období. Pokud je v dodavatelské smlouvě sjednána fixní cena, dodavatel ji nesmí jednostranně měnit během doby fixace.[3]

Bez fixace a v případě, že právo na jednostranné zvýšení ceny nebo změnu jiných smluvních podmínek bylo ve smlouvě ujednáno, má dodavatel právo upravit cenu (obvykle podle předem známého vzorce). Tuto změnu však musí oznámit minimálně 30 dní dopředu. Spotřebitel nebo podnikající fyzická osoba pak má právo smlouvu vypovědět.[4]

Komunitní energetika a sdílení energie

V předchozím díle jsme již představili možnost sdílení energie skrze komunitní energetiku.[5] Novela energetického zákona (tzv. Lex OZE II) v tomto umožňuje sdílení elektřiny napříč distribucí. Sdílení mohou realizovat malé skupiny sousedů či SVJ („aktivní zákazník“, max. 11 členů) nebo větší uskupení („energetické společenství“, do 1 000 členů). Hlavním principem sdílení je, že elektřina vyrobená v jednom předávacím místě se alokuje na odběry v místě jiném. Sdílení energie musí být navázáno na alespoň jedno výrobní a jedno spotřební místo, která v patnáctiminutovém intervalu sdílejí elektřinu. Například SVJ s fotovoltaikou na střeše může vstoupit do režimu aktivního zákazníka a výkon přerozdělovat mezi bytovými jednotkami (dodavatel řeší platební vyúčtování stejným způsobem, jako by šlo o jednu lokalitu). Větší energetické společenství pak může koordinovat dodávku mezi více budovami (např. školy, úřady, domy), pokud je registrované u ERÚ. Ministerstvo průmyslu a obchodu připravilo „desatero ke sdílení elektřiny“, které podnikům a domácnostem radí, jak si stanovit cíle, sepsat vnitřní dohody mezi členy skupiny (memorandum) a vybrat dodavatele.[6] Komunitní energetika slibuje zvýšení soběstačnosti, úspory i ekologický dopad (elektřina se využije tam, kde je potřeba), ale vyžaduje důkladné plánování – např. správné nastavení alokačních pravidel či zajištění průběhového měření pro potřeby elektroenergetického datového centra[7].

Rizika a jejich rozložení

Každý model nese specifická rizika, která je nutné ve smlouvách rozložit či pojistit. Klíčová rizika lze shrnout například takto:

• Cenové riziko: U fixních (PPA) cen je riziko na straně výrobce, pokud by na trhu elektřina prudce zdražila. Naopak u dynamických tarifů nese riziko odběratel – cena se řídí krátkodobými trhy. Díky PPA ale odběratel získává možnost „zafixovat“ si cenu a mít jistotu nákladů na několik let dopředu. V rámci PPA pak typicky platí, že ceny jsou předem stanoveny, ať už s pravidelnou korekcí (indexací) nebo garancí.
• Riziko výroby (vyrobené energie): U OZE závisí objem výroby často na počasí. Smlouva PPA proto většinou řeší, co se stane při nedosažení plánované výroby. Výrobce může poskytovat výrobu v režimu „Pay-as-produced“ (odběratel se zavazuje odebrat určitou část vyrobené elektrické energie) s nižší cenou, nebo „Pay-as-contracted“ (garantována konkrétní velikost dodávky) za vyšší cenu. Pro sdílení v komunitě platí podobný princip – skupina si plánuje výrobu a spotřebu tak, aby výroba co nejlépe pokryla potřeby, přebytek může být odprodán na trh nebo přerozdělen bezúplatně.
• Kreditní a platební riziko: U dlouhodobých PPA je kritické zajištění solventnosti protistrany. Investor či výrobce zpravidla požaduje finanční záruku nebo bankovní jistotu, aby měl jistotu odtoku plateb. U standardních tarifů obchodníků je toto riziko menší, protože smlouvy mívají kratší dobu a zákazník může v případě zdražení snadno přejít k jinému poskytovateli.
• Provozní rizika: Riziko neplánované odstávky zdroje (porucha fotovoltaiky/větrníku) nese výrobce; smlouvy proto zahrnují klauzule o dostupnosti, případně povinnosti zajistit rychlou opravu či alternativní dodávku. Naopak odběratelé PPA riziko technického výpadku nenesou. V komunitním sdílení může výpadek jednoho člena dočasně zvýšit zátěž na ostatní, takže skupiny doporučují mít náhradní plány nebo úložné kapacity.
• Právní rizika: Dodržení licenčních podmínek, schválení změny režimu (např. instalace fotovoltaiky v obytném domě vyžaduje souhlas SVJ či vlastníků) a souladu s energetickými předpisy. Veškeré smluvní ujednání o sdílení musí být v souladu s energetickým zákonem a pravidly trhu.
• Komunita a interní rizika: Sdílení energie vyžaduje, aby si členové skupiny předem ujasnili vzájemné vztahy – například prostřednictvím vnitřního memoranda, které stanoví způsob rozdělování přebytků nebo postup při odchodu člena. Ministerstvo průmyslu a obchodu uvádí, že je dobré dopředu sepsat interní pravidla mezi členy sdílení.

Smluvní nastavení a praktické doporučení

Úspěšná implementace výše popsaných modelů jde ruku v ruce se smluvním nastavením, zejména pokud jde o jednoznačnou definici předmětu – u PPA specifikaci zdroje (typ OZE, výkon, místo připojení), časový průběh spotřeby elektřiny odběratele. Podstatná jsou rovněž cenová ujednání. U fixních cen délka fixace a případné inflační mechanismy, u dynamických tarifů srozumitelný popis vzorce. Smlouva by měla řešit dobu trvání a ukončení – PPA se běžně sjednávají na 5 až 10 let s uvedením podmínek prodloužení, předčasného ukončení a postupu při porušení smlouvy. U dynamických produktů mívá spotřebitel právo kdykoli vypovědět s měsíční výpovědní lhůtou, zatímco podnikatelské smlouvy by měly obsahovat jasně vymezené výpovědní důvody a lhůty. Platební ujednání by měla zahrnovat režim záloh, případných jistot či bankovních garancí a sankce za prodlení, v PPA pak i mechanismy vyrovnání pro případ, že výrobce nedodá sjednaný objem nebo naopak vyrobí více.

Závěr

Smluvní modely PPA, dynamických tarifů a komunitní energetiky nabízejí podnikům moderní způsoby, jak si zajistit „zelenou“ energii a cenovou stabilitu. Každý z modelů ale přináší specifické nástrahy. Důležitá je pečlivá analýza smlouvy: stanovení cenových vzorců, garancí objemu a kvality dodávky, pravidel pro sdílení elektřiny a rozdělení zodpovědnosti za rizika. Česká legislativa (energetický zákon, novely „Lex OZE“ a zákon o podporovaných zdrojích energie) poskytuje rámec, jak tyto přístupy zapracovat – například vymezuje nová sdílená schémata pro komunitní projekty. Pro podnikatele je klíčové zvolit nejvhodnější model pro svou situaci (s uvážením kapacity výrobních zdrojů, možností rozpočtu a tolerance rizik), a ujistit se, že smlouva či VOP všechna rizika a práva adekvátně řeší.

Sledujte další díly seriálu Byznys a paragrafy, a pokud chcete mít přehled o aktuálních právních změnách a praktických doporučeních, přihlaste se k odběru našeho měsíčního newsletteru, který vám přináší nejnovější právní novinky a užitečné tipy.

Přihlásit se k odběru newsletteru můžete >>> zde.

Děkujeme, že jste s námi, a těšíme se na společnou cestu světem práva a podnikání.