Jednostranná výpověď smlouvy o výkonu funkce?

Výkon funkce člena statutárního orgánu kapitálové společnosti reguluje do značné míry především samotný zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen ZOK), který mimo jiné stanoví, že práva a povinnosti mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu se řídí přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o příkazu.[1] K regulaci vztahů mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu úpravou příkazu v občanském zákoníku dochází ze zákona, aniž by k tomu bylo třeba uzavření smlouvy.[2] Nad rámec zákonné úpravy však ZOK předvídá i fakultativní uzavření písemné smlouvy o výkonu funkce, jež je často skloňována zejména v souvislosti s otázkou zakotvení podrobnějších pravidel pro výkon funkce a stanovení odměny člena orgánu. Smlouva o výkonu funkce tak představuje jednu z právních skutečností, prostřednictvím které lze v mezích kogentních ustanovení zákona vymezit obsah vztahu mezi společností a členem statutárního orgánu a upravit práva a povinnosti, na které není zákonem myšleno.

Smlouva o výkonu funkce se v kapitálové společnosti sjednává písemně a schvaluje ji, včetně jejích změn, nejvyšší orgán společnosti.[3] I přes to, že smlouva o výkonu funkce je uzavírána mezi společností a členem statutárního orgánu jako smluvními stranami, při schvalování smlouvy o výkonu funkce valnou hromadou dochází běžně k využití vlivu společníků na obsah této smlouvy a prosazení přísnějších pravidel pro člena statutárního orgánu, než stanoví zákon, za účelem zvýšení ochrany společnosti a tím i majetkových podílů společníků při její správě. Lze předpokládat, že je pak zájmem těchto společníků i společnosti samotné, aby byla tato smluvně stanovená pravidla ze strany statutárního orgánu při výkonu funkce dodržována a platila po celou dobu výkonu funkce, nedojde-li ke schválení pravidel jiných.

Trvání smlouvy o výkonu funkce je z podstaty věci navázáno na existenci funkce člena statutárního orgánu společnosti, tzn., že v případě zániku funkce z některého ze zákonných důvodů, jejichž rozsah nelze jakkoliv smluvně rozšiřovat, dochází současně také k zániku závazku ze smlouvy o výkonu funkce. Toto pravidlo však neplatí obráceně a zánik smlouvy o výkonu funkce se nijak nedotýká existence funkce samotné, neboť výkon funkce nesporně může probíhat (a často i probíhá) bez existence uzavřené smlouvy o výkonu funkce.

Obecná ustanovení o závazcích v občanském zákoníku stanoví, že závazek lze vypovědět, ujednají-li si tak strany nebo stanoví-li tak zákon[4]. Nabízí se otázka, zda je možné smlouvu o výkonu funkce jednostranně vypovědět, ať už ze strany člena statutárního orgánu nebo ze strany společnosti. V případě, že si možnost jednostranné výpovědi smluvní strany výslovně ujednaly ve smlouvě o výkonu funkce, je odpověď zřejmá, neboť zákon tuto možnost nevylučuje a smluvní strany jednoznačně daly najevo svoji vůli. Ujednání o výpovědi smlouvy o výkonu funkce by se však mělo týkat pouze závazku ze smlouvy o výkonu funkce, aniž by mělo jakýkoliv dopad na trvání funkce samotné.

Lze však smlouvu o výkonu funkce jednostranně vypovědět, pokud smlouva v této otázce mlčí? V této souvislosti můžeme zopakovat příslušné ustanovení ZOK, dle kterého se práva a povinnosti mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu řídí přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o příkazu[5], a doplnit, že ustanovení § 2440 odst. 1 občanského zákoníku zakotvuje, že příkazník může příkaz vypovědět nejdříve ke konci měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena. Bude tak uvedené pravidlo o možnosti jednostranné výpovědi použitelné i pro smlouvu o výkonu funkce? Je vůbec v zájmu smluvních stran, aby mohli člen statutárního orgánu či společnost jednostranně ukončit závazek ze smlouvy, která stanoví podrobnější pravidla pro výkon funkce a určuje odměnu statutárního orgánu za výkon funkce? Pokud připustíme tuto variantu, nebude tímto společnost bezdůvodně vystavena riziku, že se statutár jednostranně vyváže z dodržování pravidel, za kterých jej valná hromada do funkce jmenovala, aniž by tím ztratil pozici člena statutárního orgánu, a na druhé straně statutár riziku, že společnost zastoupená jiným členem statutárního orgánu vypoví smlouvu, která mu zakotvuje výši odměny za výkon jeho funkce?

Přestože ZOK hovoří o přiměřeném použití ustanovení občanského zákoníku o příkazu, je otázkou, zda není aplikace ujednání o možnosti jednostranné výpovědi smlouvy o příkazu nebo ujednání o odvolání příkazu již extenzivním výkladem daného pravidla přesahujícím uvedené přiměřené použití. Názory na tuto otázku se liší a v praxi se lze setkat se subjekty, kteří jednostrannou výpověď smlouvy o výkonu funkce bez jejího zakotvení ve smlouvě běžně používají. Osobně však na tuto možnost nahlížím spíše negativně a vnímám smlouvu o výkonu funkce jako nástroj, kterým lze determinovat vztah společnosti a statutára a modifikovat práva a povinnosti právě nad rámec ZOK i smlouvy příkazní. Navíc ZOK stanoví, že práva a povinnosti mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu se řídí přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o příkazu[6]. Aplikace ustanovení o příkazu se tak dle mého názoru využije pouze pro vztah mezi statutárním orgánem a společností, jehož ukončení je stanoveno výhradně zákonem, ale nepoužije se už na úpravu samotné smlouvy o výkonu funkce. Mám za to, že použití ustanovení § 2440 odst. 1 občanského zákoníku pro smlouvu o výkonu funkce, tj. v tomto případě možnost její jednostranné výpovědi bez výslovného zakotvení ve smlouvě, není jednáním, které má oporu v zákoně. Současně připuštění této možnosti nevnímám jako příliš vhodné řešení vztahu společnosti a jejího statutárního orgánu.