Obvyklým obsahem stížností je povzdech nad nedostatečnou aktivitou úřadů, na které se občané před podáním podnětu ochránci obrátili s prosbou o pomoc a radu, jak narušování svého bydlení bránit.

Proč je obtížné nalézt uspokojivé řešení? Vždy proti sobě stojí zájem osoby provozující restauraci, bar či diskotéku a zájem souseda na zachování pohody bydlení. Zatímco návštěvníci takových zařízení se po probdělé noci vracejí spokojeně do svých klidných domovů, sousedé usedají k sepsání stížnosti adresované tomu kterému úřadu. Obecní úřad, stavební úřad i krajská hygienická stanice ne vždy správně vyhodnotí situaci a posoudí své možnosti.

Stavební úřad a krajská hygienická stanice mohou zasáhnout pouze tehdy, jestliže provozovatel svým jednáním porušuje některé konkrétní ustanovení stavebních či hygienických předpisů, případně rozhodnutí vydaných na jejich základě. Orgány státní správy tedy mohou působit pouze v mezích svých zákonem stanovených pravomocí. Tyto jejich pravomoci jsou přitom určeny především k ochraně veřejných zájmů (stavební pořádek, ochrana veřejného zdraví) a nikoliv k rozsuzování vzájemných sporů mezi občany.

Řada situací, které sousedé restauračního zařízení vnímají jako obtěžující, však není řešitelná orgány státní správy. Důvodem je fakt, že intenzita obtěžujících vlivů nepřesáhne hranici, která by znamenala porušení některého z ustanovení veřejnoprávních předpisů (např. porušení hygienických limitů pro hluk) nebo se jedná o situaci, kterou právo vůbec neupravuje (např. hlasové projevy osob na veřejných prostranstvích).

Ochranu proti takovému narušení pohody bydlení může poskytnout pouze soud, obrátí-li se na něj občan civilní žalobou, aby se soused zdržel obtěžování nad míru přiměřenou poměrům.

Jak je to s dodržováním hlukových limitů u restaurací, barů a diskoték?

1. Měření hluku

Úvodem je třeba říci, že restaurace, bary a diskotéky jsou provozovnami služeb ve smyslu zákona o ochraně veřejného zdraví. Hluk z provozoven služeb nesmí překročit hygienické limity hluku stanovené zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů a nařízením vlády č. 502/2000 Sb. o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů. Splnění této povinnosti zajistí osoba provozující službu. Úřadem, který dozírá na plnění povinností stanovených citovaným zákonem je v prvé řadě krajská hygienická stanice.

2. Způsob užívání

V praxi mohou vzniknout pochybnosti o tom, zda samotný objekt, ve kterém se restaurace, bar či diskotéka nachází, může takovému účelu vůbec sloužit, zda stavebně-technické uspořádání objektu odpovídá deklarovanému způsobu užívání, tj. obvykle provozování hostinské činnosti. Nebyl-li objekt posuzován z hlediska potenciálního užívání např. k pořádání veřejných produkcí hudby, bowlingu apod. je takové užívání zcela vyloučeno.

V tomto případě je v prvé řadě dána působnost stavebního úřadu, který je povinen zajistit a dozorovat užívání objektu v souladu s povoleným účelem. Stavební úřad upozorní provozovatele, který má zájem pořádat veřejné hudební produkce, bowling a pod., na možnost požádat v souladu se stavebním zákonem o změnu v užívání stavby.

Taková změna však bude možná pouze za předpokladu, že na základě hlukové studie následného měření hlučnosti v průběhu časově omezeného zkušebního provozu bude prokázáno dodržení hygienických limitů stanovených zákonem o ochraně veřejného zdraví a jeho prováděcích předpisů.

Zahrádky – skutečně musí být hluk vždy tiše trpěn?

1. Krajská hygienická stanice a stavební úřad

V letních měsících se v husté zástavbě objeví u restauračních zařízeních řada venkovních posezení - tzv. zahrádek. Především v nočních hodinách může zahrádka narušit bydlení okolních obyvatel.

Je-li zahrádka součástí restauračního zařízení (např. vnitřní dvorek apod.) je třeba nahlížet i na hluk zde produkovaný jako na hluk z provozovny. Dozor nad dodržením hygienických limitů zajišťuje krajská hygienická stanice.

Naopak jedná-li se o zahrádky na veřejném prostranství (ulice, náměstí apod.), působnost zákona o ochraně veřejného zdraví není dána a krajská hygienická stanice není oprávněna uložit provozovateli sankci či přijmout jiné opatření proti hluku podle citovaného zákona. Určitým vodítkem pro to, zda se jedná o součást restauračního zařízení či nikoliv, je kolaudační rozhodnutí, kterým se stanoví podmínky jeho užívání. Dalším kritériem pro určení, zda lze hluk měřit a současně dozorovat dodržení hygienických limitů, je způsob provedení zahrádky (vyžadovala-li zahrádka ke své realizaci ohlášení nebo stavební povolení).

Z výše uvedeného je patrné, že  řešení stížnosti vyžaduje součinnost stavebního úřadu i krajské hygienická stanice.

2. Lze provoz zahrádek na veřejných prostranstvích či pořádání diskoték upravit?

Na veřejných prostranstvích lze předejít narušování veřejného pořádku (např. nočního klidu) uložením povinností provozovatelům zahrádek či diskoték obecně závaznou vyhláškou podle zákona o obcích (např. stanovení uzavírací doby).

Pach a kouř

Namítá-li občan „neúnosné“ obtěžování pachem a kouřem z provozovny, jejichž koncentrace znemožňuje otevření oken a větrání,  řešení stížnosti přísluší stavebnímu úřadu a krajské hygienické stanici.

Stavební úřad je oprávněn provést v provozovně státní stavební dohled, při němž zkoumá, zda nemá provozovna stavební závady, jakým způsobem je zajištěno odvětrávání provozovny.

Krajská hygienická stanice je oprávněna provést státní zdravotní dozor v provozovně zaměřený na problematiku hygieny provozu zařízení a zejména jeho odvětrávání. Při šetření se zaměřuje na zjištění zdrojů, které by mohly vést k obtěžování okolí pachem nebo hlukem, a jiných hygienických závad, které by měly přímý dopad na obyvatele okolí.

Na rozdíl od stavebního úřadu a krajské hygienické stanice nemůže pomoci při řešení stížností na obtěžování pachem a kouřem z provozovny orgán ochrany ovzduší. Zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů se vztahuje k činnosti provozovatelů malých stacionárních zdrojů znečistění ovzduší, mezi které nepatří restaurační provoz. Zmíněný zákon ukládá povinnosti přímo provozovateli malého stacionárního zdroje znečisťování. Za tento zdroj nelze považovat např. skupiny kouřících návštěvníků v prostorách provozovny nebo přípravu pokrmů. Předmětem ochrany zákona o ovzduší je v prvé řadě ochrana životní prostředí před jeho znečištěním a poškozením dosahujícím určité intenzity a charakteru, nikoliv příjemné a nerušené okolí domova.

Závěr:

Ze zkušeností veřejného ochránce práv vyplývá, že k řešení stížností občanů na hluk, veřejnou produkci hudby, pach a kouř z restauračních zařízení, barů a diskoték je třeba přistupovat zvláště pečlivě a vždy posoudit celý obsah podání, kam stížnost směřuje, čeho chce občan svým podáním dosáhnout.

Veřejný ochránce práv se setkává s tím, že úřady odmítají působnost a odkazují občany na jiný správní úřad. Toto jednání ochránce nepovažuje za hospodárné. Nesvědčí o dobré kvalitě veřejné správy, když správní úřady mezi sebou nekoordinují a nesnaží se dostatečně aktivně kompetenční konflikty odstranit.

Takový přístup vede k prodlevám při řešení situace občana a je v rozporu s principy dobré správy, mezi které bezpochyby patří “projednání jakéhokoliv podnětu občana bez zbytečných průtahů a ve vzájemné koordinaci dotčených úřadů“.