Malé zamyšlení nad vztahem dvou ustanovení

Zavedení nové skutkové podstaty „sprejerství“ do našeho trestního zákona (§ 257 b), přineslo jak teorii, tak i aplikační praxi mnoho problémů. Jedním z nich je bezesporu i vztah citovaného ustanovení trestního zákona a ustanovení § 47 odst.1 písm. d) a e) zákona č.200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Posledně uvedený zákon postihuje dle ustanovení zmíněného paragrafu taková jednání, kdy se pachatel, v tomto případě přestupku, dopustí znečištění veřejného prostranství, veřejně přístupného objektu, či veřejně přípustného zařízení ( písm. d), anebo znečistí turistickou značku, nebo jiné obdobné orientační značení (písm. e). Úmyslně jsem z nabízených možností útoku na chráněné objekty vybral ty, pod které lze subsumovat sprejerovo jednání. Na první pohled zde nedochází k žádné kolizi, ale pokud si prostudujeme ust. § 257 b odst.1 TrZ, tak zjistíme, že trestného činu se dopustí ten, kdo „poškodí cizí věc tím, že ji postříká, pomaluje, či popíše barvou, nebo jinou látkou….“. Ustanovení samo o sobě nic neříká o požadovaném zavinění, nedbalosti, či míře společenské nebezpečnosti dotčeného jednání. Tyto otázky je pak nutno řešit dle obecných ustanovení trestního zákona, a to s užitím § 3. Toto je také jediné ustanovení, dle kterého lze vyřešit vztah dvou uvedených ustanovení. Pokud máme za to, že je naplněna formální stránka trestného činu, tj. došlo k jednání předvídanému skutkovou podstatou ( viz § 3 odst. 1 TrZ) a s přihlédnutím k ustanovení § 3 odst.3, jsme zjistili zavinění pachatele, musíme pro vyřešení problému analyzovat materiální stránku trestného činu, jako jsou např. okolnosti spáchání trestného činu, společenská nebezpečnost, způsob provedení, význam chráněného objektu a jiné. Pouze tato, materiální stránka trestného činu, je schopna přispět k rozlišení trestného činu a přestupku. K nejlépe aplikovatelným okolnostem lze bezesporu zařadit společenskou nebezpečnost pachatelova jednání. Zde půjde především o to, abychom zjistili způsobenou škodu, která na rozdíl od podobných ustanovení TrZ není obsažena ve skutkové postatě tohoto trestného činu, k tomu se řadí i rozsah jednání pachatele (postižená plocha) a musíme rovněž velice citlivě posoudit postižený objekt (může se jednat o vzácné historické dílo, jehož cenu lze jen s problémy vyčíslit). Po zhodnocení shora uvedených okolností si pak můžeme vyhodnotit společenskou nebezpečnost daného jednání. Zákon o přestupcích nám při řešení našeho problému moc napomůže, neboť pod pojem přestupku řadí taková jednání, která jsou zaviněná, ohrožují, či narušují zájem společnosti, a je za přestupek výslovně označeno v zákoně o přestupcích, nebo jiném předpise. O přestupek nepůjde v případě, kdy se jedná o správní delikt, nebo o trestný čin. ( vylučovací klauzule). V tomto případě, jak je patrno, jsem se ani nepokusil o navození demonstrativních podmínek, na základě kterých bych mohl poukázat na nějaký markantní rozdíl, který by byl spolehlivým vodítkem pro nalezení hranice mezi přestupkem a trestným činem. Judikatura našich soudů k této problematice (pokud tedy bereme v potaz vztah uvedených ustanovení), zatím mlčí. Po vyhodnocení všech uvedených okolností vztahu obou ustanovení je patrné, o jak necitlivý a nesystémový zásah do našich trestních norem došlo začleněním ustanovení § 257 b v současné podobě. Rovněž byla zcela pominuta systémová propojenost jednotlivých právních odvětví. Stírání hranice mezi trestným činem a přestupkem je pro společnost z hlediska právní jistoty velice nebezpečné. Nezbývá jen doufat, že postup praxe nalezne hranice potřebné pro stanovení rozdílů mezi přestupkem a trestným činem a zaplní tak mezeru, která nedbalostí tvůrců ustanovení § 257 b vznikla.


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz