Cílem tedy je pokusit se o smírné řešení sporu a za předpokladu, že se nepodaří ho dosáhnout, je spor rozhodnut autoritativně rozhodcem.[2] Metoda Med-Arb byla poprvé využita v 70. letech 20. století v San Franciscu, kde ji aplikoval právník a rozhodce Sam Kagel.[3] Toto využití reagovalo na rostoucí počet sporů, který byl v USA v 70. letech 20. století řešen prostřednictvím mediace, resp. arbitráže, a na nedostatky obou uvedených metod.[4]

Za účelem pochopení toho, jak Med-Arb funguje, je potřeba vymezit jednak pojem mediace a dále pojem rozhodčí řízení (arbitráž), které tvoří součást metody Med-Arb. Mediaci je možné definovat jako „postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými tak, aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením mediační dohody.“[5] Tuto definici obsahuje český zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci, přičemž tato definice byla formulována v návaznosti na evropské předpisy upravující mediaci.[6]

Je však vhodné zmínit i obecnější definici, která vychází z předpokladu, že samotný pojem mediace pochází z latinského slova „medius,“ které je do českého jazyka možné přeložit jako „prostředník“, popř. „uprostřed“. Mediaci lze chápat jako formu zprostředkování, která je založena na mezilidské komunikaci. Bere přitom v potaz nejen právní aspekty řešeného problému, ale také aspekty psychologické, sociální, ale také kulturní či lingvistické, ekonomické, filosofické a mnohé další). Mediace napomáhá tomu, aby si strany při řešení sporu vyšly vstříc „na půli cesty“. Prostřednictvím mediace je tedy usilováno o dosažení kompromisu, se kterým jsou spokojené obě strany sporu.[7] V současné době je mediace uznávanou metodou řešení sporů a mnohdy je označována za základní metodu alternativního řešení sporů.[8]

Rozhodčí řízení (označované též jako „arbitráž“) je možné obecně definovat jako „prostředek, v jehož rámci je rozhodování o zájmech jedné nebo více osob svěřeno jedné jiné nebo více jiným osobám – rozhodcům –, které odvozují svou pravomoc od dohody stran (v rámci objektivní a subjektivní arbitrability), nikoli od orgánů státu.“[9] Jiná definice pak říká, že se jedná o „dobrovolné, strukturované závazné řešení sporu nezávislou třetí osobou anebo institucí“.[10] Rozhodčí řízení je upraveno právními řády jednotlivých států, v českém právním řádu je kupříkladu upraveno v zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů.[11]  Právní řád jednotlivých států jednak upravuje meze činnosti rozhodců, přípustnost rozhodčího řízení, jeho obsah a další podmínky.[12] Vedle toho existují mezinárodní úmluvy, které regulují rozhodčí řízení na mezinárodní úrovni, čímž se z něj stal efektivní nástroj řešení sporů na mezinárodní úrovni. Nejvýznamnější mezinárodní úmluvou v této oblasti je Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, která se vyznačuje tím, že rozhodčí řízení na mezinárodní úrovni do určité míry sjednocuje a zajišťuje, že rozhodčí nálezy vydané v signatářských státech budou uznávány (za splnění úmluvou stanovených podmínek) i v dalších signatářských státech.[13]

Reklama

Značka a další duševní vlastnictví v podnikání - využití, ochrana, marketing (online - živé vysílání) - 18.10.2023

18.10.2023 09:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

Med-Arb je tedy metodou alternativního řešení sporů, která kombinuje mediaci a rozhodčí řízení v rámci jednoho procesního postupu a v rámci řešení jednoho konkrétního případu. Nezávislá osoba (mediátor-arbitr) je tedy povolána nejprve k mediaci, následně v případě, že se prostřednictvím mediace nepodaří dosáhnout řešení sporu, k rozhodnutí sporu v rámci rozhodčího řízení.[14] Z mediátora se tak po určité předem dohodnuté době stává rozhodce (obvykle se jedná o jednoho člověka, což například česká legislativa nezakazuje, byť tato situace má určité problémy a limity, mezi které dle mého názoru patří např. odlišné požadavky na osobu mediátora a rozhodce, nízké požadavky na kvalifikaci rozhodce v českém právním řádu, výslovně nejsou upravena specifika případu, kdy je jedna osoba mediátorem-arbitrem, čímž je možné aplikovat různé přístupy a výklady např. ve vztahu k informacím, které se osoba ve fázi mediaci, popř. v rámci oddělených jednání stran v rámci mediace dozvěděla apod.). Základem metody Med-Arb je přitom mediace, rozhodčí řízení se z mediace může, ale nemusí stát (podle toho, zda se podaří anebo nepodaří dosáhnout mediační dohody). Není tedy v žádném případě nutné využít obě metody řešení sporu, nicméně je pravidlem, že v případě Med-Arb se začíná mediací, která je tedy využita vždy, rozhodčí řízení oproti tomu využito být nemusí.[15]

Lze souhlasit s tvrzením, že „v metodě Med-Arb je zásadní, že rozhodce vystupuje jakožto právník a ‚soudce‘, který své rozhodnutí zakládá na spise, na právech a povinnostech obou stran a na pravidlech dokazování; mediátor jedná především tak, aby znovu nastolil komunikaci a jejím prostřednictvím umožnil smluvní řešení sporu, a to se souhlasem obou stran a s přihlédnutím zejména k jejich potřebám a zájmům.“[16]

Med-Arb je možné dále různým způsobem dělit. Základním dělením, které uvádí odborná literatura je dělení podle kontinuity procesu. Podle tohoto kritéria se Med-Arb dělí na „blended method“ a „conjoined method“.  Pro „blended method“ je charakteristické, že se jedná o smíšenou metodu, ve které nejsou pevně dány hranice mezi mediací a rozhodčím řízením. Obě formy jsou začleněny do jednoho procesu. To znamená, že pokud se strany dokážou dohodnout na určitém řešení dílčí části záležitosti anebo i na celém řešení, může být mediátorem-arbitrem toto řešení následně zařazeno do rozhodčího nálezu. V tomto případě je tak postup v rámci Med-Arb velmi flexibilní. Oproti tomu v rámci „conjoined method“ je naopak mediace jednoznačně a zcela oddělena od rozhodčího řízení. Jsou tak jasně stanoveny hranice, kdy končí proces mediace a kdy začíná rozhodčí řízení.[17]

JUDr. PhDr. Melinda Vrajíková, LL.M., MBA