Mezera v rozumu

 

POSLEDNÍ SLOVO

Vládne tupý zvyk, že zločiny se ponechávají zákonu, který však je na ně někdy krátký. Měli bychom sami proti zločincům něco dělat, co nám dá rozum. A lehčí případy, místního účinku, které jsou v pravomoci obcí, ať se řeší důmyslněji. Někdo zničí lavici: do dílny s ním, ohobluješ prkno, přišroubuješ na podstavec; postavíš svalený sloup. Myslím si také, že by se měly obnovit tělesné tresty: pětadvacet! Tomu se darebák, který otrle jde pětkrát do vězení, dvojitě vyhne. Právníci by se na to měli podívat a připravit změnu zákona. Když něčí fakan nemůže být podle zákona souzen pro svůj nízký věk, proč k soudu nejde jeho otec? Tupý zákon umrtvuje rozum a důvtip soudce i právní cit obce.
Vždycky se divím soudu, který pustí dva obviněné vrahy, protože oba zapírají a není jiného důkazu než ta mrtvola a třetí osoba se v případu nevyskytuje. Zavřít je oba: dohodněte se! Léta se vlečou podvody, kdy někdo něco koupil, nezaplatil a prodal a dluh se s majetkem táhne kamsi dál. Zákon je třeba změnit tak, aby soud mohl jít od osoby k osobě, od účtu k účtu a skočit na ten kapitál tam, kde ho dožene, buďsi to nevědomý člověk. Ať si to podnikatelé potom vyřídí mezi sebou. Často také vidíme, jak nějaký liberální darebák stáhne do svého úpadku nevinné lidi, takže do jeho konkurzu je zařazen i dům lidí, kteří ho řádně zaplatili. Ale teď se kmitla lepší kauza: soud prohlásil za neplatné jakési obchody s pozemky, protože byly neslušné.
Nedávno byli správně potrestáni zloději, na které spadla stavba, v níž kradli. A zase to byli Domové, kteří patří k indoevropské rase jako paní magistra Vančáková a já, a zase vyzdvihli otázku, proč oni kradou, když já a paní Vančáková ne. Při té příležitosti vrací se mi stará myšlenka, ke které bychom měli do příštích voleb najít poslance, aby ji v parlamentě hájil: aby ten, kdo se zraní při zakázané činnosti, manipulaci s výbušninou, v těžkém opilství nebo při činnosti očividně předem pitomé a nebezpečné, musel si ošetření a léčení platit. Proč my? Kde je rozum.
Teď máme veliké vzrušení nad tím, že počet automobilových nehod i počet usmrcených lidí velice stoupl, přestože... Každý se diví, ale nikdo nerozhodl, že něco se stát musí. Já vím co: snížit rychlost aut. Vyrábět auta s rychlostí třeba do sto padesáti kilometrů. Odpadly by závody, všecka auta by jela stejně rychle: rychlostí, která k tomu, abych někam dojel, stačí, ty frajere! Chování a schopnosti řidičů by zůstaly stejné, jen pokušení bylo by méně a síly peněz. Jinak to nemůže ničemu vadit.
Teď můžeme sledovat selhání rozumu na mezinárodní scéně. Rusové chtějí dokázat, že mořské dno v dosud mezinárodních vodách na severním pólu geologicky souvisí s jejich pevninou, a z toho míní světu poroučet, že bohatství, které by tam bylo, je jejich. "Rusko je mezera v rozumu," pravil Čaadajev (1794-1850). Ale toho budeme možná moci využít i my: břehy Labe po obou stranách na šířku české míle skrz celé Německo budou naše.

Vrací se mi stará myšlenka: aby ten, kdo se zraní při zakázané činnosti, manipulaci s výbušninou, v těžkém opilství nebo při činnosti očividně předem pitomé a nebezpečné, musel si ošetření a léčení platit


Zpracovatel: Anopress IT a.s.