Mimořádné vydržení a nepoctivý úmysl

Mimořádné vydržení je originární způsob nabytí vlastnického práva k věci movité či nemovité osobou, která po zákonem stanovenou dobu věc drží jako vlastník. Zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „OZ“), určuje, že „uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl“. Mezi předpoklady potřebné pro vydržení tedy aktuálně patří právo způsobilé k vydržení, dostatečně zjevná, resp. kontinuální držba, uplynutí vydržecí doby. Držba v případě mimořádného vydržení nemusí být řádná, poctivá ani pravá, pro vydržení postačí absence nepoctivého úmyslu a nevyžaduje se zde žádný právní titul.

Prvotně je důležité zmínit, že pojem nepoctivý úmysl nelze ztotožňovat s nepoctivou držbou, která je upravena v § 992 OZ. Nepoctivý úmysl je založen na negativní koncepci dobré víry, tedy přesvědčení o tom, že držitel nikomu nepůsobí svou držbou újmu. Bezpochyby se také nejedná o stejný pojem jako zlý úmysl. Kritérium odlišení nalezneme v morálním hodnocení držby. V případě držby v nikoli nepoctivém úmyslu bude držba podrobena morálnímu hodnocení, jedná se o nepoctivost v obecném smyslu, jde o případ „držby v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“.[1] Naopak u poctivé držby se nejedná o morální hodnocení, tudíž ujme-li se držitel držby na základě ústní smlouvy a zaplatí její kupní cenu, jeho držba nebude v nepoctivém úmyslu, ale poctivým držitelem se nestane. Aktuálně se u odborné veřejnosti stále můžeme setkat s názory, které ztotožňují nepoctivý úmysl s nepoctivou držbou, jako např. názor Alexandra Thöndela, který ve svém komentáři k OZ uvádí jako jednu z podmínek mimořádného vydržení poctivou držbu.  Domnívám se však, že takové názory jsou spíše výjimečné a s ohledem na  znění zákona, důvodové zprávy nebo rozhodování soudů se s nimi neztotožňuji.[2]

V rámci rozhodování NS je nepoctivý úmysl pojímán vcelku liberálně. NS nepoctivý úmysl chápe v zásadě jako „úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“[3]. Ve zmíněném NS navazuje na úvahy důvodové zprávy, ve které je uvedeno, že: “Je přirozené, že ani institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu; proto se mimořádné vydržení vylučuje v případech, kdy ten, kdo je popírá, prokáže osobě, která se mimořádného vydržení dovolává, její nepoctivý úmysl.“[4] NS hodnotí, že držitel nemusí držet v nepoctivém úmyslu i přes to, že z okolností zjistí, že vlastníkem věci je někdo jiný (např. při neplatnosti kupní smlouvy).[5] Specifikoval, že „podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení.“[6] Ze zmíněného je tedy zřejmé, že absence nepoctivého úmyslu se hodnotí ke dni uchopení držby. K danému je třeba si doplnit další hodnotící kritérium, a to zda okolnosti případu nejsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se např. ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr nepoctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, jak je tomu u poctivé držby, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel.[7] Jako příklad takové situace si můžeme uvést případ, kdy si držitel při koupi pozemku nechal hranice ukázat a vysvětlit jen z dálky, z daného terénu nebylo nikterak zřejmé kudy hranice prochází, pozemek rovněž nebyl oplocen, tudíž držitel nemohl nabýt vědomosti, o tom kudy hranice opravdu prochází. NS v takovém případě zhodnotil, že k běžné opatrnosti nabyvatele pozemku patří seznámení se s jeho hranicemi, tudíž zde bylo nutné dovodit nepoctivý úmysl.[8]

Ohledně nepoctivého úmyslu  tedy závěrem můžeme shrnout, že při držbě v nikoli nepoctivém úmyslu je držitel přesvědčen, že svou držbou nikomu nepůsobí újmu. Nepoctivý úmysl je spojován s úmyslným jednáním naplňujícím znaky nepravé držby. Absence nepoctivé držby se hodnotí ke dni, ve kterém se držitel chopil své držby. Problém v této koncepci vidím v možnosti obrany vlastníka. Jak NS uvedl, jedinou obranou vlastníka je v těchto případech podání žaloby a dokázání nepoctivého úmyslu již k době uchopení držby. Což, dle mého názoru poměrně oslabuje postavení vlastníka. Nicméně mimořádné vydržení je velice specifický institut a soudy samy zdůrazňují, že je nutné zvlášť posuzovat okolnosti daného případu. Rovněž připodobňování nepoctivého úmyslu k nepravé držbě je podle mě nadbytečné a matoucí. Přestože se k tomu již vyjadřoval Ústavní soud ČR, bylo by podle mě vhodné od připodobňování upustit.[9]

Mgr. Ivana Petříková


 

MELKUS KEJLA & PARTNERS advokátní kancelář s.r.o.
 

Washingtonova 1624/5
110 00 Praha 1
 

Reklama

Chystaná velká novela stavebního zákona (online – živé vysílání) - 27.1.2026

27.1.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Tel.:   +420 725 907 365
e-mail: info@melkuskejla.cz