Mnoho psů zajícova smrt aneb roztříštěnost úpravy právních institutů bolestí českého právního řádu

Česká legislativa je stižena zásadním nešvarem, a to sice tendencí upravovat jeden právní institut a jeho související aspekty více právními předpisy. V důsledku toho je v České republice vytvářeno právní prostředí se ztíženou seznatelností právních norem a tedy sníženou úrovní právní jistoty. Ani samotným zákonodárcům není vždy zřejmá míra úpravy určitého institutu v právním řádu v tom smyslu, které všechny předpisy onen určitý institut upravují a jak. Novelizace určitého institutu se pak velmi snadno může v praxi projevit jako neúplná. Dojde k neúmyslnému opomenutí některého marginálního právního předpisu upravující po boku dalších určitý právní institut a nastávanou nezamýšlené absurdní situace. Podle části právního řádu pak určitá osoba v určitém kontextu může být osobou v postavení „osoby O“, avšak podle jiné části právního řádu tatáž osoba v tom samém kontextu již „osobou O“ najednou být nemusí. Nejen v lidové slovesnosti tak mnoho psů přinese zajícovu smrt…

Zářným a modelovým příkladem nadepsaného budiž poslední novelizace zákona 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o pohonných hmotách“), ke které došlo účinností zákona 152/2017 Sb., kterým se mění zákon 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Novela zákona o pohonných hmotách přinesla mimo jiné změnu úpravy okruhu osob, které jsou definovány jako distributoři pohonných hmot. Úpravou znění § 2 písm. l) zákona o pohonných hmotách nejsou nově za distributory pohonných hmot považovány spolu s osobami prodávajícími elektřinu na základě platné licence na obchod s elektřinou podle energetického zákona ani osoby prodávající pohonné hmoty prostřednictvím jimi vydaných palivových karet (dále jen „vydavatelé palivových karet“).

Vydavatelé palivových karet tak po předmětné novelizaci již nemusí plnit povinnosti stanovené distributorům pohonných hmot zákonem o pohonných hmotách, tj. zejména se nemusí nechat jako distributoři pohonných hmot registrovat u celního úřadu a v souvislosti s tím skládat kauci ve výši 20.000.000 Kč. Tuto novelu dotčené subjekty jistě uvítaly a přijaté řešení se jeví jako rozumné a žádoucí.

Bylo by ovšem očekávatelné a logické, že došlo-li k zúžení okruhu osob považovaných za distributory pohonných hmot v zákoně o distribuci pohonných hmot, pak se toto odrazí ve všech předpisech obsahujících úpravu distribuce pohonných hmot. Leč nestalo se tak, neboť zjevně neúmyslně nebylo změněno znění přílohy č. 3 k nařízení vlády 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, kterou se stanoví obsahové náplně živností koncesovaných a tedy také obsahová náplň dílčí koncesované živnosti „Distribuce pohonných hmot“.

Výše uvedené znění přílohy č. 3 k nařízení vlády 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností za distributory pohonných hmot nadále považuje mimo jiné i tzv. vydavatele palivových karet, kteří tak jsou i nadále povinni získat pro svou činnost oprávnění v podobě koncesované živnosti „Distribuce pohonných hmot“. Výjimku tvoří pouze osoby, které prodávají pohonné hmoty z čerpací stanice a osoby prodávajících stlačený zemní plyn na základě platné licence pro obchod s plynem dle energetického zákona.

Je zcela zřejmé (a je to tak i nepřímo uvedeno v průvodní závěrečné zprávě k hodnocení dopadů regulace), že jedním z cílů zákonodárce bylo komplexní omezení veřejnoprávní regulace činnosti spočívající ve virtuálním bezhotovostním prodeji pohonných hmot prostřednictvím palivových karet, tedy odstranění povinností splnit předpoklady pro distribuci pohonných hmot stanovené zákonem o pohonných hmotách, jakož i povinnosti získat příslušnou dílčí koncesi dle živnostenského zákona. Tohoto cíle však bylo dosaženo jen z poloviny a povinnost získat pro prodej pohonných hmot prostřednictvím palivových karet pro jejich vydavatele nekoncepčně a nelogicky přetrvává.

Bohužel je roztříštěnost úpravy právních institutů mezi více právních předpisů v českém právu rozšířená, a nečiní velkou potíž dopátrat se dalších příkladů. Bude se například jednat o institut pracovnělékařských prohlídek, který je upravován ze všech směrů vícero právními předpisy (mj. zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, zákon 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách a další, přičemž perličkou v rámci tohoto příkladu je i původní terminologický konflikt obou uvedených předpisů v otázce mezního termínu provedení vstupní lékařské prohlídky zaměstnance, kdy zákoník práce již delší čas požadoval provedení takové prohlídky před uzavřením pracovní smlouvy a zákon o specifických zdravotních službách provedení vstupní lékařské prohlídky zaměstnance požadoval až před vznikem pracovněprávního vztahu, což v terminologii prvého předpisu značí až přede dnem sjednaným jako den nástupu do práce). Dalším poměrně ilustrativním příkladem je oblast úpravy institutu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, která se minimálně autorům tohoto článku jeví jako velmi spletitá a v současném stavu její právní úpravy velmi obtížně proniknutelná.

Aby bylo českému právnímu řádu od výše popsaných těžkostí pomoženo, jeví se autorům tohoto článku jako velmi vhodné, podporovat trend sjednocování úpravy určitých odvětví práva (a všech souvisejících institutů) v rámci ucelených odvětvových kodexů. České právo by se tak stalo výrazně přehlednějším a úroveň právní jistoty, jeden z ukazatelů vyspělosti demokratického právního státu, by se zvýšila.

Závěrem nezbývá než vyjádřit přání, že zvýšení právní jistoty je a bude tím, o co čeští zákonodárci usilují.

Reklama

Nemáte ještě registraci na epravo.cz?

Registrujte se, získejte řadu výhod a jako dárek Vám zašleme aktuální online kurz na využití umělé inteligence v praxi.

REGISTROVAT ZDE