O církvi rozhodne církev sama

 

Církev se nároku na katedrálu svatého Víta nevzdává.
"Když nebude zbytí," řekl po rozsudku Nejvyššího soudu kardinál, primas český a arcibiskup pražský Miloslav Vlk, "půjdeme i do Štrasburku," tedy k Evropskému soudu pro lidská práva. Ke štrasburskému soudu se církev může ale obrátit jen se stížností, že české soudy porušují její právo na spravedlivý soudní proces. Nemůže chtít, aby rozhodl, komu patří katedrála. To je v pravomoci jen českých soudů.
Vlastnictví veřejnoprávních korporací, církví nebo i politických stran - a to se týkalo třeba Lidového domu a dnes dluhu ČSSD jejímu advokátovi - není základní lidské právo. Je dobře, že se katedrála a budovy na Hradě už předávají či k předávání chystají. Kardinál Vlk se ohrazuje proti výrazu "otálení"; církev s předáváním katedrály neotálí, řekl. Průtahy a navíc řeči o dalším boji za katedrálu ale jako otálení působí.
Církev, a ta katolická zejména, je odsouzena ke spolužití se státem, s veřejnou mocí, s krajskými a obecními úřady, zastupitelstvy a jejich radami. Nikdy nebude schopna, a nebylo by to ani správné a účelné, starat se o kostely a další církevní stavby, o ono kulturní dědictví nás všech, tedy od katedrály až po vesnické barokní a novogotické kostelíky a hřbitovy, jež jsou kulturní součásti krajiny a země.
Obrana církevního majetku, kterou nyní ukazuje kardinál Vlk, je problematická. Mnozí občané v ní vidí hamižnost. Navíc zřejmě povede k soudní prohře. Obávám se, že i výhra by byla pro církev prohrou. Za poslední dva roky klesl počet lidí, kteří považují církve za užitečné či spíše užitečné, z 52 na 44 procent.
Rozhodující úpadek církve katolické a církví dalších, odklon od víry i výrazné oslabení vlivu církví na společnost by ale nastaly po úplné odluce církve od státu podle vzoru Francie. Tam církev nedostává od státu žádné peníze a nemá tam příjem z daní či asignací. Náboženství ve veřejných školách se tam vyučovat nesmí, církve nemají zaručen přístup do veřejnoprávních médií.
Mnozí čeští bezvěrci, byť různou měrou, celospolečenský význam duchovního poslání církví uznávají, sám patřím do té menšiny. To je velká deviza církve, měla by ji střežit. Přísné oddělení kulturního rozměru duchovního poslání církve od kulturního rozměru péče o památky by ale bylo pro církve nevýhodné, ne-li smrtící. Církev to ví, a proto dnes už o odluku církve od státu neusiluje. Pokud ale chce žít a rozvíjet se z prostředků státu, musí dbát jeho zákonů a nestěžovat si, že ji ochudil už císař Josef II. A v daném případě by měla veřejně uznat rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dohoda s církví je vždy možná, bylo tomu tak po 11 století a není důvod, proč by to nemohlo být i nadále.
To hlavní slovo, zejména dnes, vzhledem k početnosti věřících, musí mít ale stát. Pro církve to není nebezpečné, nevšiml jsem si, že by stát po roce 1989 vytáhl do boje proti církvím, víře nebo věřícím.
Rozhodnutí, co bude s katedrálou i s církví, je ale v rukou církve samé a kardinála Vlka. Není to vůbec ironické, když teď se vzpomínkou na dětství, kdy jsem vyrůstal jako katolický křesťan, píšu, že jí přeji, aby jí k tomu dopomáhal Bůh.


Zpracovatel: Anopress IT a.s.