Odpovědnost za škodu způsobenou porušením péče řádného hospodáře členů představenstva při vymáhání pohledávek společnosti a následným snížením hodnoty pohledávek v důsledku snížení solventnosti dlužníka

Nejvyšší soud s odkazem na svou ustálenou judikaturu týkající se výkladu pojmu skutečná škoda v předmětném rozhodnutí dovodil, že skutečnou škodu může představovat také splatná pohledávka věřitele, kterou – vzhledem k okolnostem případu – lze považovat za nevymahatelnou. I v tomto případě lze totiž dle Nejvyššího soudu hovořit o újmě, která nastala (projevila se) v majetkové sféře poškozeného (věřitele), spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) všeobecným ekvivalentem (penězi), a je tudíž napravitelná, nedochází-li k naturální restituci, především poskytnutím peněz. Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná.

V poměrech dané věci dovolatelka uplatnila (na účet podílníků) vůči žalovaným z titulu zákonného ručení (§ 194 odst. 6 obch. zák.) nárok na náhradu škody, jež měla vzniknout na majetku podílového fondu tím, že žalovaní, jakožto členové představenstva dovolatelky, řádně a včas nevymáhali pohledávky v majetku podílového fondu po jejich splatnosti, a na místo plného zaplacení těchto pohledávek získali – tím, že je s odstupem více než jednoho a čtvrt roku až dvou a půl let postoupili na třetí osobu, popř. z majetku fondu na dovolatelku – jen zlomek jejich nominální výše v podobě úplaty za postoupení.

Skutečná škoda v podobě ztráty vymahatelnosti pohledávky může vzniknout i tehdy, jestliže investiční společnost nevymáhá – ač s ohledem na konkrétní okolnosti může a má – splatné pohledávky tvořící majetek podílového fondu, a v důsledku následného snížení či dokonce ztráty bonity dlužníka dojde k tomu, že pohledávka je (částečně či zcela) nevymahatelná.

Dle Nejvyššího soudu proto platí, že postoupí-li investiční společnost pohledávky tvořící majetek podílového fondu, ztrácí možnost tyto pohledávky vymoci (do majetku podílového fondu). Nejpozději v tomto okamžiku tedy vzniká (může vzniknout) na majetku podílového fondu skutečná škoda, a to (zpravidla) ve výši rozdílu mezi částkou, kterou by bylo možné do podílového fondu získat v případě neprodleného vymáhání splatné pohledávky, a výší úplaty za postoupení pohledávky (za předpokladu, že výše úplaty odpovídala alespoň tržní hodnotě postupované pohledávky v místě a čase, kdy byla postoupena, a že byla uhrazena).

Reklama

ESG Omnibus – Co se mění v reportingu a udržitelnosti? Úleva pro firmy, nebo ústup z odpovědnosti? Víte, co vás čeká? (online – živé vysílání) – 24.3.2026

24.3.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Pro určení výše skutečné škody je podle mínění Nejvyššího soudu tudíž nutné zjistit, zda a v jaké výši by na pohledávku mohlo být plněno v případě jejího včasného vymáhání vůči dlužníku, popř. – přichází-li taková varianta v úvahu – kolik by činila výše úplaty za postoupení takové pohledávky bezprostředně po její splatnosti. Pro tyto účely je přitom významná majetková a finanční situace dlužníka (jeho bonita) v době, kdy se pohledávky staly splatnými.

Byť si je Nejvyšší soud vědom toho, že postupník může „kupovat“ pohledávku i z jiných důvodů než v očekávání jejího uhrazení dlužníkem a zisku v podobě rozdílu mezi úplatou za postoupení a částkou zaplacenou dlužníkem, hodnota pohledávky na trhu pohledávek (tedy částka, již jsou třetí osoby ochotny zaplatit jako úplatu za postoupení pohledávky) je (může být) významným indikátorem pro určení částky, kterou by bylo možné získat v případě vymáhání splatné pohledávky.

Je-li tomu (dle Nejvyššího soudu) tak, jak se podává z rozsudku soudu prvního stupně a jak tvrdí dovolatelka, totiž že se majetková a finanční situace společnosti K. v období mezi splatností pohledávek a jejich postoupením výrazně zhoršila, pak hodnota těchto pohledávek (resp. částka, kterou by bylo možné získat v případě jejich neprodleného a řádného vymáhání, popř. neprodleného postoupení za tržní cenu) byla vyšší, než úplata získaná za jejich pozdější postoupení.

Nejvyšší soud přitom Vrchnímu soudu v Praze coby odvolacímu soudu vytkl, že neposuzoval, jakou hodnotu měly postupované pohledávky v době jejich splatnosti, resp. jakou částku by mohli podílníci získat, kdyby žalovaní pohledávky vymáhali řádně ihned po jejich splatnosti, popř. kdyby je ihned po splatnosti postoupili za tržní cenu (úplatu) a z tohoto důvodu je jeho právní posouzení – jde-li o určení výše škody – neúplné a tudíž i nesprávné.

Závěrem (nad rámec shora řečeného) je třeba upozornit na to, že liknavý postup statutárního orgánu právnické osoby v obdobných případech může mít dohru také na poli trestního práva [viz kupř. trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku (z nedbalosti)]; obdobně je třeba posuzovat situace nevýhodného postoupení pohledávek za výrazně nižší než obvyklou cenu (viz kupř. případ řešený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, ze dne 6. 12. 2006, kde likvidátor uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 4 851 638,93 Kč za vzájemně dohodnutou kupní cenu ve výši 6 000,- Kč, čímž způsobil obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, škodu ve výši nejméně 726 000,- Kč).