Pišme o právu. Je důležité

Když zemřel významný právník Otakar Motejl, neočekával jsem takovou publicitu. Maximálně nekrolog na jeden sloupek, noticku o jeho pohřbu a poté, až uplyne minimální doba odpovídající konvencím, sáhodlouhlé články o tom, kdo post brněnského strážce slušného chování dostane jako trafiku. Byl jsem mile překvapen mediální odezvou, ale jen do té doby, než jsem si články přečetl. Byl jsem hluboce zklamán z toho, že jsem se o něm nic nedozvěděl. Zesnulý ombudsman byl profesí právník a mě zajímalo zhodnocení jeho práce, připomenutí jeho právních názorů a postoje k právu. Že byl skautem, je pěkné, že diskutoval s každým a měl pochopení, je lidský úžasné, výčet jeho profesní kariéry je připomenutím smutné historie naší země v posledních 80 letech. Není to však nic víc než naplnění společenské rubriky populárního časopisu. Nejdál zašel v portrétu Respekt, který ale opět klouzal po společenské vlně osobnosti doktora Motejla.

Hanba mě fackuje. Když zemře fotbalista, zpěvák, ekonom či lékař, dozvíme se, co vlastně dělal, jaké výkony podával, jak hrál, operoval či zpíval, co byla jeho profesní slabina či přednost. Když zemře právnická osobnost, dozvíme se, že to byl milý pán?!

Chyba není v právnících Doktor Motejl představuje jednu generaci právníků, která je dnes u konce své kariéry, vzdělaná v komunismu či v něm prožívající střední právnický věk (tj. 35. až 60. rok života). Vyrostl na socialistickém hnusoprávu, aplikoval je celý život, věděl, jak skloubit obyčejné lidské potřeby s podivnými předpisy zakazujícími vše. Koho známe z generace nastupující, tedy: narozen za komunistů, studia těsně před pádem nebo po pádu, start kariéry na socialistickém právu, převzatém z důvodů kontinuity(?!) z minula, které má být aplikováno na základně zcela jiných principů vztahů státu a občana? Ví veřejnost, kdo jsou právnické osobnosti, které budou ovlivňovat život naší země a nalézání práva na desítky let dopředu? Těžko, když nevěděla nic o Motejlově generaci, která měla tento vliv posledních dvacet let. O právu a právnících se prostě nepíše to podstatné, ani když umřou.

Není chyba v právnících, že se málo mediálně sebeprezentují. Problém je hlavně v médiích a ta nezájem o právo přenášejí do společnosti. Nejzásadnější argument proti snaze napsat portrét právníka a jeho právních názorů nebo snad nedejbože informovat o skutečně zásadních soudních rozhodnutích je, že je to nudné a nezajímavé. Právo se stane zajímavé, když se o něm bude psát. Jak najednou veřejnost zjistí, že je tu někdo a něco, co může změnit jeho život víc než volby do Poslanecké sněmovny? Justiční funkcionáři, a hlavně advokáti, nejsou nijak voleni veřejností. A přesto oni rozhodují o tom, jak se zákony aplikují, jak se nakonec budou chovat bazary při prodeji auta z druhé ruky, jestli nepoctiví splátkoví úvěráři budou moci beztrestně loupežit na blbosti veřejnosti atd. Stále však v naší informační společnosti, jak se hrdě nazýváme, máme o právnících a právu informace na úrovni podání Platonovy filozofie v kostce na jeden sloupek v nedělní příloze Blesku. To se nám vymstí.

JUDr. Václav Vlk
advokát

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz