Pluralita obhájců a procesní důsledky

Právo obviněného zvolit si vícero obhájců bylo v českém právním řádu výslovně zakotveno novelizačním zákonem č. 265/2001 Sb. Touto novelou byl do ustanovení § 37 trestního řádu doplněn třetí odstavec, který ve své od té doby nezměněné podobě zní takto: Jestliže si obviněný zvolí dva nebo více obhájců a orgánu činnému v trestním řízení zároveň neoznámí, kterého z těchto obhájců zmocnil k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení, určí jej předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce; své rozhodnutí oznámí všem zvoleným obhájcům.[1]

Sluší se doplnit, že už před účinností zmíněné novely Ústavní soud pluralitu obhájců připustil, a to s lapidární argumentací, že taková obhajoba obviněného dvěma nebo více obhájci není zákonem vyloučena[2]. Vzhledem k absenci výslovné úpravy však před rokem 2002 orgány činné v trestním řízení běžně (ač s ohledem na závěry Ústavního soudu chybně) posuzovaly zvolení nového obhájce obviněným jako zrušení práva předchozího obhájce konat úkony obhajoby. Takový postup, který pluralitu obhájců prakticky nepřipouštěl, je dnes ale už jen historickou zajímavostí.

Z ustanovení § 37 odst. 3 trestního řádu přímo plyne, že bez ohledu na počet obhájců, které si obviněný zvolil, budou orgány činné v trestním řízení doručovat veškeré písemnosti pouze jednomu obhájci, a tentýž obhájce bude také jako jediný vyrozumíván o úkonech trestního řízení. Obviněnému je zde dána možnost volby, přičemž žádný z obhájců nemůže do tohoto výsostného práva obviněného zasáhnout např. tím, že by sám, jménem obviněného, orgánu činnému v trestním řízení oznámil, že byl zmocněn k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech. Činit oznámení ve smyslu § 37 odst. 3 trestního řádu obhájci nepřísluší ani tehdy, jestliže byl obviněným výslovně zmocněn k jeho učinění.

Ačkoli povinnost orgánů činných v trestním řízení poučit obviněného o jeho právu stanovena není, v praxi bývá obviněný příslušným OČTŘ k učinění oznámení vyzván, a sice přípisem, tedy bezformálně. K učinění oznámení je obviněnému poskytnuta přiměřená lhůta, a připojeno bývá i poučení o následcích jejího marného uplynutí. Je pak věcí obviněného, zda výzvě vyhoví a svého zákonného práva volby využije. V případě, že obviněný oznámí, kterého obhájce k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech zmocnil, OČTŘ jsou tímto vázány. Naopak následkem pasivity obviněného je určení obhájce samotným orgánem činným v trestním řízení, kterým je v přípravném řízení státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu. Rozhodnutí má formu usnesení, proti kterému není přípustná stížnost[3].

Reklama

ESG Omnibus – Co se mění v reportingu a udržitelnosti? Úleva pro firmy, nebo ústup z odpovědnosti? Víte, co vás čeká? (online – živé vysílání) – 24.3.2026

24.3.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Uvedená zákonná regulace má nesporné výhody co do ekonomie řízení, kdy doručování několika obhájcům by samozřejmě bylo spojeno s náklady jak finančními, tak časovými. Český zákonodárce se v tomto ohledu přiklonil ke koncepci tzv. hlavního obhájce, kterou znají i zahraniční právní řády, a vymezil se naopak vůči závěrům Ústavního soudu, prezentovaným v už zmíněném nálezu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 308/97. Tam totiž Ústavní soud uvedl, že je-li obviněný obhajován dvěma nebo více obhájci, jednají obhájci za obviněného a výlučně jeho jménem a v důsledku toho je třeba takto prováděnou obhajobu v každé její fázi procesně pokládat za jednotný procesní úkon, a proto obhajoba je dovršena teprve tehdy, je-li dána příležitost (možnost) k jejímu uplatnění všem obhájcům, kteří se na obhajobě obviněného podílejí, přičemž pokud jde o zákonem stanovené lhůty, ty jsou naplněny okamžikem, kdy proběhnou vůči všem procesně oprávněným včetně obviněného samotného.[4] Z čehož bylo dovozováno, že pro účel běhu lhůty ve smyslu § 248 odst. 2 trestního řádu musí být doručeno všem obhájcům.

Výše parafrázované závěry Ústavního soudu jsou nadále použitelné v rozsahu, v němž neodporují přijaté zákonné úpravě. Odborná literatura nyní uvedený nález interpretuje tak, že činnost všech obhájců má být koordinována a jednotliví obhájci mají vystupovat při řízení ve vzájemné návaznosti a shodě.[5] Dlužno říci, že uvedené pravidlo je plně souladné se stavovskou kolegialitou.

Se shora uvedenou výjimkou ustanovení § 37 odst. 3 trestního řádu pak zákon o mnohosti obhájců blíže nijak nehovoří, a to ani v souvislosti s dílčími instituty trestního procesu. Otevřenou tak zůstává otázka práv obhájců při složitých úkonech trestního řízení, a zejména v hlavním líčení, kdy například pořadí závěrečných řečí jednotlivých obhájců není nijak stanoveno, a obhájci jsou tedy i zde odkázáni na obecné pravidlo koordinace a jednání ve shodě.

Závěrem lze shrnout, že i přes skromnost výslovné právní úpravy je český právní řád pluralitě obhájců nakloněn. Osobám, proti kterým se vede trestní řízení, lze doporučit, aby této možnosti využily a zvolily si dva nebo více obhájců, zejména je-li věc složitější nebo mají-li zájem na příznivém výsledku.