Pohledávky zahraničních věřitelů

Nařízení a insolvenční rejstříky

Pro zjednodušení postupů insolvenčních řízení v rámci EU bylo dne 20. května 2015 vydáno nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 o insolvenčním řízení („Nařízení“), jež kromě jiného zajišťuje, aby při řešení úpadku s přeshraničním prvkem byla chráněna práva účastníků řízení a podporuje spolupráci mezi soudy v členských státech EU.

Není neobvyklé, aby osoby působily ve více členských státech najednou; tato skutečnost se promítá do požadavku na transparentnost a volný přístup k informacím z rejstříků členských států EU. Nařízení zavedlo například povinnost vést veřejný insolvenční rejstřík, který bude zahrnovat informace týkající se insolvenčních řízení. Členské státy byly povinny dodržet tento požadavek a přijmout odpovídající právní úpravu, na jejímž základě by nejpozději v roce 2018 uvedly do provozu insolvenční rejstřík dle požadavků Nařízení.

Podle Zprávy Komise Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru o uplatňování nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 o úpadkovém řízení[1] z prosince 2012, v dané době zveřejňovalo rozhodnutí ve veřejně přístupných internetových insolvenčních rejstřících pouze 14 členských států. Dalších 9 členských států zajišťovalo, aby byly některé informace o úpadkovém řízení dostupné v elektronické databázi (př. v obchodním rejstříku). Ve 4 státech nebyl přístup k informacím o úpadkových řízeních v elektronické podobě zřízen vůbec.[2]

Reklama

ESG Omnibus – Co se mění v reportingu a udržitelnosti? Úleva pro firmy, nebo ústup z odpovědnosti? Víte, co vás čeká? (online – živé vysílání) – 24.3.2026

24.3.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Přístup k informacím ohledně úpadkových řízení vedených v jednotlivých členských státech je zásadní jak pro soudy, tak i pro věřitele dlužníka. Transparentnost a sdílení dat mezi rejstříky států EU jsou klíčovými faktory, protože umožňují získat celistvý přehled o úpadkové situaci dlužníka a slouží jako prostředek k zajištění práv věřitelů zúčastněných v insolvenčních procesech.

V této souvislosti je příhodné dodat, že Komise vytvořila pilotní projekt pro propojení decentralizovaných elektronických insolvenčních rejstříků, který nyní pokrývá více než 20 členských států[3]. Služba nabízí jednoduché vyhledávání podle jména dlužníka a registračního čísla, popř. identifikačního čísla v insolvenčních rejstřících zapojených členských států[4].
 

Přihlášení pohledávek zahraničním věřitelem

Nařízení přiznává určitá specifická práva zahraničním věřitelům dlužníka. Známým věřitelem dlužníka je věřitel, o jehož existenci se dozvěděl insolvenční soud či insolvenční správce ze seznamu závazků dlužníka, z účetnictví, z jiné evidence, dlužníkovy korespondence, apod. O existenci „neznámého věřitele“ dlužníka soud ani insolvenční správce neví do doby, než jeho existence vyjde najevo, zpravidla tím, že takový věřitel zašle na soud podání.

Podle článku 54 odst. 1 Nařízení platí, že jakmile je v členském státě zahájeno insolvenční řízení, soud anebo insolvenční správce neprodleně vyrozumí prostřednictvím individuálních oznámení o této skutečnosti známé zahraniční věřitele dlužníka.

České právo unijní úpravu Nařízení zpřesňuje (resp. na ni navazuje); když v § 430 odst. 1 IZ zakotvuje povinnost insolvenčního soudu neprodleně informovat o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku známé věřitele dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém členském státu EU. Insolvenční soud je povinen doručit každému známému věřiteli příslušné rozhodnutí, standardní formulář oznámení[5] a formulář pro přihlašování pohledávek, jehož vzor upravuje Nařízení.

Článek 55 Nařízení stanoví, že věřitel je oprávněn přihlásit pohledávky zpravidla[6] prostřednictvím standardního formuláře dle Nařízení, a to v jakémkoliv úředním jazyce orgánů EU. Alternativou je přihlášení pohledávek jinak než na standardním formuláři, to však za současného uvedení údajů vymezených v článku 55 odst. 2 Nařízení. V souladu s článkem 53 Nařízení totiž zahraniční věřitelé mohou přihlásit pohledávky jakýmkoliv prostředkem komunikace přijatelným podle práva statu, který insolvenční řízení zahájil. Pokud tedy například rakouský zahraniční věřitel českého dlužníka zjistí z oznámení insolvenčního soudu, že se v ČR vede proti dlužníkovi insolvenční řízení, je na něm, zda uplatní své pohledávky na standardním formuláři dle Nařízení anebo na „českém“ standardním formuláři.

Lhůta k přihlašování pohledávek zahraničním věřitelům

Podle české právní úpravy přihlašují věřitelé své pohledávky v rámci maximálně dvouměsíční propadné lhůty, která počíná plynout od zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku. K opožděným přihláškám soud nepřihlíží.

Pro zahraniční věřitele platí poněkud odlišná pravidla. Lhůtu k přihlášení pohledávek určí každý členský stát dle vlastního uvážení s tím, že nesmí být kratší než 30 dnů od zveřejnění oznámení o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku, případně 30 dní od doručení oznámení o insolvenčním řízení.

Jinými slovy, vyjde-li existence zahraničního věřitele najevo až po uplynutí lhůty pro podávání přihlášek stanovené v rozhodnutí o úpadku, nemůže jít tato skutečnost k tíži věřitele. [7] Soud věřiteli zašle oznámení o zahájení insolvenčního řízení a lhůta k přihlášení pohledávek mu začne plynout dodatečně od jeho doručení[8]. K přezkoumání pohledávky bude nařízeno zvláštní přezkumné jednání.

Spojitost s § 253 IZ

Ustanovení § 253 IZ se zabývá nároky ze smlouvy o vzájemném plnění (včetně smlouvy o smlouvě budoucí), tedy smlouvy, jejíž předmět plnění nebyl žádnou ze smluvních stran v době prohlášení konkursu zcela splněn[9], (např. kupní smlouva či smlouva o dílo).

V těchto případech je insolvenční správce oprávněn buď splnit smlouvu místo dlužníka a žádat splnění od druhé strany smlouvy anebo plnění odmítnout. Když se insolvenční správce do 30 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří, že smlouvu splní, uplatní se zákonná nevyvratitelná domněnka, že plnění odmítl (do tohoto okamžiku nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, ledaže to její obsah umožňuje). Odmítnutí zakládá druhé straně oprávnění uplatnit nárok na náhradu škody, jež jí byla odmítnutím způsobena, prostřednictvím přihlášky pohledávky nejpozději do 30 dnů od odmítnutí plnění.
 

V praxi vyvstala otázka, zda je dána povinnost vyrozumět zahraničního věřitele, který uzavřel s dlužníkem smlouvu o vzájemném plnění a jehož existence vyšla najevo až poté, co se aktivovala zákonná nevyvratitelná domněnka o odmítnutí plnění o běhu lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody.
 

Uvedeným se zabýval Krajský soud v Brně na žádost insolvenčního správce[10]. Soud konstatoval, že Nařízení a na něj navazující § 430 IZ ukládají povinnost informovat věřitele, kteří mají za dlužníkem pohledávky k okamžiku zahájení insolvenčního řízení. Upozornil, že právní úprava obsažena v § 253 odst. 4 IZ se týká pohledávek, které vzniknou až v průběhu řízení na základě činnosti či nečinnosti insolvenčního správce, a že mechanismus vzniku těchto pohledávek se podobá spíše pohledávkám za majetkovou podstatou, načež dodal, že k vyrozumění o možnosti uplatnit nárok na náhradu škody nelze využít vzorový formulář dle Nařízení, neboť ten s takovým specifickým případem nepočítá. Na tomto základě soud uzavřel, že insolvenční správce není povinen zvláště vyrozumívat zahraničního věřitele o předmětné lhůtě, protože řešená situace nepředstavuje případ mezery v zákoně, která by dávala prostor pro analogickou aplikaci Nařízení či § 430 IZ.[11]
 

Mgr. Kateřina Kösslerová
Advokátka

 

KLB Legal, s.r.o., advokátní kancelář