Za prvé přichází v úvahu případ, kdy od neoprávněného nabývají dva subjekty A a B usilující o vznik spoluvlastnictví (každý z nich chce ½ spoluvlastnický podíl na převáděné věci). Autoři Melzer a Tégl dovozují (byť ve vztahu k vydržení na základě tzv. spoludržby), že za těchto okolností by se měla dobrá víra každé z těchto osob zkoumat izolovaně, neboť každý má nabýt vlastnické právo (k spoluvlastnickému podílu) samostatně.[1] Bude-li tak pouze jeden ze subjektů v dobrověrném postavení (osoba A), nenabude nabyvatel mala fide (osoba B) žádné právo k věci. Nicméně u nabyvatele bona fide A není situace tak jednoduchá. V zásadě lze uvažovat o třech myslitelných řešeních: nabyvatel A nabude výlučné vlastnické právo k převáděné věci, vlastnické právo k spoluvlastnickému podílu či pro zlou víru druhého kupujícího mu žádné z těchto subjektivních práv nevznikne. Soudím, že zaujetí stanoviska o vzniku výhradního vlastnického práva k věci se zdá býti liché, neboť vůle dobrověrného nabyvatele směřovala k nabytí vlastnického práva k spoluvlastnickému podílu. Navíc půjde-li o klauzuli vyžadující úplatnost, neposkytne zpravidla takový nabyvatel sám o sobě[2] úplatu objektivně dostatečnou proto, aby nabytí vlastnického práva mohlo být posouzeno za úplatné (vyjdeme-li z předpokladu, že oba subjekty poskytnou jako úplatu poměrnou část kupní ceny odpovídající budoucí výši spoluvlastnickému podílu).[3] Rovněž situace, že by dobrověrný nabyvatel A nenabyl vlastnické právo – byť jen ke svému spoluvlastnickému podílu – nevede k příliš spravedlivým důsledkům pro nabyvatele, neboť splnil-li tento všechny podmínky pro uplatnění úpravy nabytí od neoprávněného, měla by mu být poskytnuta ochrana. Stejně tak Tégl[4] uvádí, že se názor, podle něhož by se při mnohosti subjektů dobrou víru vylučovala mala fides byť jen jednoho z více subjektů, jeví jako mylný. Nejrozumnější se tak zdá být závěr stavící nabyvatele do pozice vlastníka spoluvlastnického podílu, přičemž vlastnické právo k zbývajícímu spoluvlastnickému podílu (v rozsahu, v jakém nevzniklo osobě B) je ponecháno původně výhradnímu vlastníkovi. Ke shodnému závěru dospívá taktéž Rouček[5]: „proto nabývá-li více osob věci do spoluvlastnictví, stávají se vlastníky svých podílů jen ty z nich, které jsou bonae fidei, ostatní podíly zůstávají dosavadnímu vlastníku.“[6] Pouze v tomto případě se tak dobrověrný nabyvatel A dostane do postavení k věci, do něhož se před učiněním právního jednání v dobré víře zamýšlel dostat.

Jsou-li nabyvateli manželé, je potřeba vycházet z jiných myšlenkových základů. Usilují-li o vznik vlastnického práva k spoluvlastnickému podílu dvě nezávislé osoby, neexistuje mezi nimi prozatím žádné majetkové společenství, naopak u manželů již existuje společné jmění manželů. Tato majetková pluralita se vyznačuje bezpodílovou účastí na výkonu společného vlastnického práva. Manželé tak na rozdíl od spoluvlastníků neusilují o vznik samostatného práva - vlastnického práva k spoluvlastnickému podílu, který by následně určoval rozsah jejich práv a povinností k věci[7], nýbrž se přičiňují o vznik vlastnického práva k věci, jež se následně stane součástí jejich společného jmění manželů. Z tohoto důvodu je potřeba posuzovat jejich dobrou víru odlišně.[8]

Jsou-li oba manželé v dobré víře či není-li v dobrověrném postavení žádný z nich, výraznější problémy nevznikají. Pokud je však jen jeden z manželů dobrověrný, je situace složitější, neboť dle § 709 odst. 1 NOZ  „součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství (…)“ s tam uvedenými výjimkami. Musíme tedy rozlišovat situace, kdy dobrověrný manžel nabude vlastnické právo za okolností stanovených těmito výjimkami a kdy nikoliv. Proto pokud tento smění na základě smlouvy věc náležící do jeho výhradního majetku za věc, kterou převodce není oprávněn převést (výjimka dána § 709 odst. 1 písm. d) NOZ), případná zlá víra druhého manžela mu v nabytí vlastnického práva nebrání, neboť dobrověrný manžel věc nabývá do svého výlučného vlastnictví, a zvažuje se tak pouze jeho dobrá víra. Pokud však dobrověrný manžel jedná mimo režim těchto výjimek, mělo by dojít k nabytí vlastnického práva do společného jmění manželů, tím pádem by z toho právního jednání těžil nejen on sám, ale též nedobrověrný manžel, což je v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže těžit ze své vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem suam allegare potest) obsaženou v § 6 odst. 2 NOZ. Skutkové podstaty nabývání od neoprávněného vyžadují dobrou víru, je-li však jeden z manželů mala fide, není tato podmínka splněna. Zaujetí opačného řešení by navíc odporovalo principu rovnosti. Není-li totiž zlověrný nabyvatel chráněn v případech, kdy věc nabývá samostatně, neměla by být poskytnuta ochrana ani v případech, kdy je některý z manželů mala fide. Absenci dobré víry totiž nemůže vykompenzovat existence manželského svazku (resp. společného jmění manželů) mezi poctivým a nepoctivým manželem.[9] Klauzule nabývání od neoprávněného navíc požadují dobrou víru nabyvatele, tedy osoby/osob, kterým by věc měla připadnout do vlastnictví, resp. do společného jmění manželů (což jsou oba manželé), nikoliv jednající osoby.[10]

V české judikatorní praxi se navíc ustálil názor, podle něhož se pro vydržení vlastnického práva vyžaduje dobrověrné postavení obou manželů.[11] Tento závěr lze podle mého názoru aplikovat rovněž posouzení splnění požadavku dobré víry v případě nabývání od neoprávněného. Bude-li proto byť jeden z manželů ve zlé víře v okamžiku, kdy nastane skutečnost, pro niž bezprostředně dochází k nabytí vlastnického práva u nabyvatelů (zpravidla účinností smlouvy), nedojde k nabytí od neoprávněného, neboť se oba manželé usilující o vznik společného práva nenacházeli v dobrověrném postavení (byť třeba právní jednání s převodcem činil pouze jeden z nich). Na tomto závěru zřejmě nic nemění ani skutečnost, že kontrahovat s neoprávněným bude pouze dobrověrný manžel, přičemž druhý z manželů o uzavřené smlouvě nebude vědět, objektivně ale nebude v době posuzování dobré víry v dobrověrném postavení (např. protože věděl či měl a mohl vědět o odcizení převáděné věci). V konečném důsledku by totiž výhodu ve formě vzniku vlastnického práva získali oba manželé společně. Proto je-li byť jeden z manželů ve zlé víře, není splněna podmínka dobrověrnosti nabyvatele, a není tak možné aplikovat nabytí od neoprávněného.

 

JUDr. Lukáš Dořičák, 

advokát

 

ARROWS advokátní kancelář, s.r.o.

 

Plzeňská 3350/18
150 00 Praha 5 – Smíchov

 

Tel.:       +420 910 058 058

e-mail:    office@arws.cz