Poučení z krizového vývoje v kauze bitcoiny

Role Nejvyššího soudu

Neprávem upozaďován bývá zásah Nejvyššího soudu a jeho význam pro celou kauzu. Ačkoli je pravdou, že Nejvyšší soud čistě formálně vzato nerozhodl o vrácení datových nosičů [1] , ve skutečnosti na tom měl lví podíl.

Klíčovým je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2023, sp. zn. 11 Tdo 324/2023, ve kterém se Nejvyšší soud vyjadřoval k podmínkám pro případné vrácení datových nosičů:

„67. Na základě provedeného dokazování tak bylo třeba, aby soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému závěru, že jednotlivé věci představují nástroj trestné činnosti ve smyslu § 135a tr. zákoníku, popřípadě její bezprostřední či zprostředkovaný výnos podle § […] Takové podmínky však – jak Nejvyšší soud zjistil – nebyly splněny.“

(zvýrazněno autorem článku)

Reklama

AI-bezpečné právní psaní 2.0 (online - živé vysílání) - 16.7.2026

16.7.2026 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Nejvyšší soud výslovně uvedl, že nižší soudy musejí dojít k „jednoznačnému závěru“ (!!!), že v datech jsou schované bitcoiny [2] . A když nejdou data přečíst, tak „jednoznačný závěr“ nebude prakticky nikdy – to je snad logické.

„74. Z argumentace stížnostního soudu je rovněž možno dovodit, že tento měl za splněnou podmínku podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, totiž že dané věci ohrožují bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že budou sloužit ke spáchání zločinu, avšak uvedený závěr podle Nejvyššího soudu opět nelze aplikovat paušálně, bez bližšího zkoumání obsahu jednotlivých zajištěných elektronických zařízení […]“

Opět: bez bližšího zkoumání obsahu dat rozhodnout o smazání nejde. A protože bližší zkoumání je nemožné, když obsah je nepřístupný, tak je tím pádem také nemožné nařídit smazání dat.

Obecné poznámky o tom, že je nutné zhodnotit postoj obviněného k dešifrování (odst. 81), už na tom nezmění nic, když Nejvyšší soud v citovaných pasážích jasně řekl, jaké konkrétní podmínky by musely být splněny. Srov. též odst. 80 usnesení:

„Takový poznatek se – promítnuto do poměrů projednávané věci – musí opírat o konkrétní skutková zjištění, která odůvodní takovou míru pravděpodobnosti, že v daných elektronických zařízeních se nachází data, jejichž existence s ohledem na obvyklý chod věcí odůvodní rozhodnutí o uložení ochranného opatření […]“

Bez dešifrování se „konkrétní skutková zjištění“ pochopitelně těžko najdou.

Lze uzavřít, že kromě uložení výslovného pokynu „vraťte data“ učinil Nejvyšší soud vše, aby byla data vrácena. Když Nejvyšší soud stanovil tak přísné, v praxi nesplnitelné podmínky pro případné nevrácení datových nosičů, nižší soud samozřejmě datové nosiče vrátil, včetně nesmazaných dat s bitcoiny. Bez bližšího zkoumání obsahu dat (které bylo nemožné) a bez jednoznačného závěru o takovém obsahu (který byl nemožný) nebylo možno postupovat jinak. Hlavní díl odpovědnosti na tom ovšem nese Nejvyšší soud.

Řadový státní zástupce jako obětní beránek?

Paradoxně byl kárně postižen státní zástupce za to, že nepodal opravný prostředek a nechtěl, aby nižší soud šel proti právnímu názoru Nejvyššího soudu. Skutečně netuším, čím státní zástupce mohl v této věci ohrozit důvěru v odbornost a důslednost postupu státního zastupitelství, když přijal to, co mu říkaly hned dva soudy (Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud), a s ohledem na to, odkud šel ten právní názor, nedala se čekat změna rozhodnutí druhostupňovým soudem.

Zdůvodnění, které prošlo veřejným prostorem, nedává příliš smysl:

„Nebyla tam nová nebo překvapivá informace; za této situace bylo na místě si ponechat lhůtu. Je to nedůslednost charakteru, že to naplňuje znaky kárného provinění,“ uvedl předseda senátu. [3]

Pokud bylo na místě podat opravný prostředek, pak měl podat opravný prostředek, ale z výše popsaných důvodů by to za tehdejšího stavu dokazování neuspělo. A jaký důvod by mělo ponechávat si lhůtu jen proto, aby ji státní zastupitelství nakonec nechalo uběhnout? Vždyť sám kárný senát prohlásil, že nic v rozhodnutí KS v Brně nebylo překvapivého, tak právě proto (!) byl státní zástupce jistě schopen na místě učinit kvalifikované rozhodnutí, co dál.

Z dob vlastního působení na státním zastupitelství vím, kolik návrhů je podáváno čistě z alibizmu, neboť řadovým státním zástupcům je shora vysílán signál „hlavně aby někdo neřekl, že jsme byli málo aktivní“. Pokud tento neblahý přístup posvětí ještě kárné senáty a signál se zesílí – a je mi jasné, že každý řadový státní zástupce tohle rozhodnutí zaznamenal a učinil si svůj závěr –, nemyslím si, že by to pomohlo spravedlnosti v Česku.