16. 11. 2000
ID: 391upozornění pro uživatele
Uplynutí soudcovské lhůty
Marné uplynutí soudcovské lhůty nezpůsobuje nemožnost vytknuté vady podání odstranit později, dokud soud z jejich neodstranění nevyvodí zákonem předvídané následky
Marné uplynutí soudcovské lhůty nezpůsobuje nemožnost vytknuté vady podání odstranit později, dokud soud z jejich neodstranění nevyvodí zákonem předvídané následky.
(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.10.2000 sp. zn. 20 Cdo 1899/2000)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v věci žaloby o zaplacení, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 118/95, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. července 1999, č.j. 13 Co 642/99-118, tak, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. července 1999, č.j. 13 Co 642/99-118, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. července 1999, č.j. 13 Co 642/99-118, zastavil - odkazuje na ustanovení § 43, § 205 odst. 1, § 206 odst. 2 a 3 a § 211 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku ze dne 10. prosince 1998, č.j. 4 C 118/95-108, jímž Okresní soud v Tachově žalovaným uložil zaplatit žalobci částku 12.000,-DEM s osmnáctiprocentním úrokem z prodlení z částky 8.000,-DEM od 12. června 1995 do zaplacení (bod I. výroku), zavázal je na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci částku 47.268,-Kč (bod II. výroku) a Okresnímu soudu v Tachově částku 13.165,-Kč (bod III.), a žalobci uložil zaplatit témuž soudu doplatek soudního poplatku ve výši 2.932,-Kč (bod IV. výroku). Odvolací soud poukázal na obsah výzvy soudu prvního stupně k odstranění vad odvolání (usnesení ze dne 1. dubna 1999, č.j. 4 C 118/95-114) a uzavřel, že odvolání žalovaných není neúplné jen proto, že postrádá jakékoli důvody, ale především proto, že v něm není uvedeno, proti kterému výroku rozsudku soudu prvního stupně směřuje, přičemž tento nedostatek brání pokračovat v odvolacím řízení.
Žalované (zastoupeny advokátkou) podaly proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř., uvádějíce, že řízení je postiženo vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., tedy že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř., a že je dán i dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pochybení odvolacího soudu spatřují dovolatelky v tom, že nereagoval na jejich žádost z 21. května 1999, aby jim soud prvního stupně prodloužil lhůtu k doplnění blanketního odvolání, čímž jim odňal možnost před soudem jednat. Blanketní odvolání pak doplnily 23. srpna 1998. Proto dovolatelky žádají, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř., a je i důvodné.
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), a (je-li dovolání přípustné) jiné vady řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Jelikož jiné vady z obsahu spisu nevyplývají, Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení je postiženo vadami tvrzenými dovolatelkami.
Podle ustanovení § 209 o. s. ř. předseda senátu soudu prvního stupně dbá o odstranění vad odvolání. Nezdaří-li se mu vadu odstranit, předloží věc po uplynutí odvolací lhůty se zprávou o tom odvolacímu soudu.
Postupem směřujícím k odstranění vad odvolání je přitom typicky postup podle ustanovení § 43 o. s. ř., jež v intencích § 211 o. s. ř. přiměřeně platí i pro řízení u odvolacího soudu. Neodstraní-li odvolatel (přes poučení o následcích své nečinnosti) v soudem stanovené lhůtě vady odvolání, které brání pokračování odvolacího řízení, odvolací soud podle § 43 odst. 2 a § 211 zastaví odvolací řízení.
Ze spisu se podává, že uvedeným způsobem bylo postupováno i v této věci, přičemž k usnesení, jímž je soud prvního stupně vyzval ve lhůtě dvou týdnů k doplnění tzv. blanketního odvolání proti shora označenému rozsudku (srov. č.l. 111-112), podaného na poštu k přepravě 30. března 1999 (srov. obálku č.l. 113), dovolatelky výhrady neuplatňují. Na usnesení, doručené jejich zástupkyni uložením na poště dne 6. května 1999 (srov. doručenku u č.l. 114 p.v.), tato reagovala podáním ze dne 21. května 1999, došlým soudu prvního stupně 24. května 1999 (č.l. 116), v němž žádala o prodloužení lhůty ke zdůvodnění odvolání proti rozsudku, s tím, že má problémy se spojit s klientkami, které mají různá bydliště, a že zdůvodnění odvolání učiní v nejbližším možném čase. Z referátu soudce tamtéž plyne, že se rozhodl vyčkat jeden měsíc a věc předložil odvolacímu soudu (dle předkládací zprávy z č.l. 117) až 1. července 1999. Žalované pak odvolání doplnily až podáním ze dne 23. srpna 1999 (srov. č.l. 122-126), podaným na poštu k přepravě 2. září 1999 (srov. obálku u č.l. 126) a došlým soudu 3. září 1999.
Lhůta, kterou určí soud v usnesení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění neúplnosti nebo nesprávnosti podání, je lhůtou soudcovskou (§ 55 o. s. ř.). Proto je (usnesením) prodloužitelná, a to i po jejím uplynutí. Prominutí zmeškání této lhůty podle § 58 o. s. ř. sice nepřichází v úvahu, ale její marné uplynutí nezpůsobuje nemožnost vytknuté vady podání odstranit později, dokud soud z jejich neodstranění nevyvodí zákonem předvídané následky. Závěr, že pro vadu podání nelze v řízení pokračovat, je závěrem, který se z povahy věci pojí ke stavu řízení, jenž existuje v době, kdy jej soud vyslovuje. Odtud však nelze dovodit, že návrh účastníka, jímž (podle jeho obsahu) žádá o prodloužení lhůty k odstranění vady podání, by soud mohl bez dalšího pominout. Byť proti usnesení o takové žádosti není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), je opodstatněný požadavek, aby se soud i k takovému návrhu procesně odpovídajícím (a vůči účastníku seznatelným) způsobem vyjádřil. Přitom nelze přehlížet, že smysl odvolání tkví v jeho věcném projednání, takže překážky, jež tomu brání (vady odvolání), je namístě pojímat restriktivně.
Uvedenému odpovídá, že nerozhodl-li soud prvního stupně o žádosti odvolatelek o prodloužení lhůty k doplnění odvolání (a v důsledku toho jí nevyhověl), mohlo být odvolací řízení pro označené vady zastaveno jen za předpokladu, že se s touto žádostí vypořádal v důvodech svého rozhodnutí alespoň soud odvolací, a dospěl k odůvodněnému závěru, že je neoprávněná (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 27).
Tato podmínka však v dané věci splněna není. Soud prvního stupně na žádost odvolatelek procesně nereagoval (pouhé lhůtování spisu za procesní postup v uvedeném smyslu považovat nelze) a tím, že přehlédl zřejmou neurčitost požadovaného prodloužení lhůty, znemožnil posoudit, zda mu nevyhověl alespoň fakticky. Řízení o odvolání proto při předložení věci (§ 209 o. s. ř.) zatížil jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a kterou neodstranil ani soud odvolací, neboť žádost odvolatelek ponechal bez povšimnutí.
Oproti tomu vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., jež spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, řízení zjevně netrpí (a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. dán není), neboť nečinnost soudu ve výše uvedeném směru odvolatelky možnosti před soudem jednat nezbavovala.
Jelikož dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.10.2000 sp. zn. 20 Cdo 1899/2000)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v věci žaloby o zaplacení, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 118/95, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. července 1999, č.j. 13 Co 642/99-118, tak, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. července 1999, č.j. 13 Co 642/99-118, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. července 1999, č.j. 13 Co 642/99-118, zastavil - odkazuje na ustanovení § 43, § 205 odst. 1, § 206 odst. 2 a 3 a § 211 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku ze dne 10. prosince 1998, č.j. 4 C 118/95-108, jímž Okresní soud v Tachově žalovaným uložil zaplatit žalobci částku 12.000,-DEM s osmnáctiprocentním úrokem z prodlení z částky 8.000,-DEM od 12. června 1995 do zaplacení (bod I. výroku), zavázal je na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci částku 47.268,-Kč (bod II. výroku) a Okresnímu soudu v Tachově částku 13.165,-Kč (bod III.), a žalobci uložil zaplatit témuž soudu doplatek soudního poplatku ve výši 2.932,-Kč (bod IV. výroku). Odvolací soud poukázal na obsah výzvy soudu prvního stupně k odstranění vad odvolání (usnesení ze dne 1. dubna 1999, č.j. 4 C 118/95-114) a uzavřel, že odvolání žalovaných není neúplné jen proto, že postrádá jakékoli důvody, ale především proto, že v něm není uvedeno, proti kterému výroku rozsudku soudu prvního stupně směřuje, přičemž tento nedostatek brání pokračovat v odvolacím řízení.
Žalované (zastoupeny advokátkou) podaly proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř., uvádějíce, že řízení je postiženo vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., tedy že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř., a že je dán i dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pochybení odvolacího soudu spatřují dovolatelky v tom, že nereagoval na jejich žádost z 21. května 1999, aby jim soud prvního stupně prodloužil lhůtu k doplnění blanketního odvolání, čímž jim odňal možnost před soudem jednat. Blanketní odvolání pak doplnily 23. srpna 1998. Proto dovolatelky žádají, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř., a je i důvodné.
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), a (je-li dovolání přípustné) jiné vady řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Jelikož jiné vady z obsahu spisu nevyplývají, Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení je postiženo vadami tvrzenými dovolatelkami.
Podle ustanovení § 209 o. s. ř. předseda senátu soudu prvního stupně dbá o odstranění vad odvolání. Nezdaří-li se mu vadu odstranit, předloží věc po uplynutí odvolací lhůty se zprávou o tom odvolacímu soudu.
Postupem směřujícím k odstranění vad odvolání je přitom typicky postup podle ustanovení § 43 o. s. ř., jež v intencích § 211 o. s. ř. přiměřeně platí i pro řízení u odvolacího soudu. Neodstraní-li odvolatel (přes poučení o následcích své nečinnosti) v soudem stanovené lhůtě vady odvolání, které brání pokračování odvolacího řízení, odvolací soud podle § 43 odst. 2 a § 211 zastaví odvolací řízení.
Ze spisu se podává, že uvedeným způsobem bylo postupováno i v této věci, přičemž k usnesení, jímž je soud prvního stupně vyzval ve lhůtě dvou týdnů k doplnění tzv. blanketního odvolání proti shora označenému rozsudku (srov. č.l. 111-112), podaného na poštu k přepravě 30. března 1999 (srov. obálku č.l. 113), dovolatelky výhrady neuplatňují. Na usnesení, doručené jejich zástupkyni uložením na poště dne 6. května 1999 (srov. doručenku u č.l. 114 p.v.), tato reagovala podáním ze dne 21. května 1999, došlým soudu prvního stupně 24. května 1999 (č.l. 116), v němž žádala o prodloužení lhůty ke zdůvodnění odvolání proti rozsudku, s tím, že má problémy se spojit s klientkami, které mají různá bydliště, a že zdůvodnění odvolání učiní v nejbližším možném čase. Z referátu soudce tamtéž plyne, že se rozhodl vyčkat jeden měsíc a věc předložil odvolacímu soudu (dle předkládací zprávy z č.l. 117) až 1. července 1999. Žalované pak odvolání doplnily až podáním ze dne 23. srpna 1999 (srov. č.l. 122-126), podaným na poštu k přepravě 2. září 1999 (srov. obálku u č.l. 126) a došlým soudu 3. září 1999.
Lhůta, kterou určí soud v usnesení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění neúplnosti nebo nesprávnosti podání, je lhůtou soudcovskou (§ 55 o. s. ř.). Proto je (usnesením) prodloužitelná, a to i po jejím uplynutí. Prominutí zmeškání této lhůty podle § 58 o. s. ř. sice nepřichází v úvahu, ale její marné uplynutí nezpůsobuje nemožnost vytknuté vady podání odstranit později, dokud soud z jejich neodstranění nevyvodí zákonem předvídané následky. Závěr, že pro vadu podání nelze v řízení pokračovat, je závěrem, který se z povahy věci pojí ke stavu řízení, jenž existuje v době, kdy jej soud vyslovuje. Odtud však nelze dovodit, že návrh účastníka, jímž (podle jeho obsahu) žádá o prodloužení lhůty k odstranění vady podání, by soud mohl bez dalšího pominout. Byť proti usnesení o takové žádosti není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), je opodstatněný požadavek, aby se soud i k takovému návrhu procesně odpovídajícím (a vůči účastníku seznatelným) způsobem vyjádřil. Přitom nelze přehlížet, že smysl odvolání tkví v jeho věcném projednání, takže překážky, jež tomu brání (vady odvolání), je namístě pojímat restriktivně.
Uvedenému odpovídá, že nerozhodl-li soud prvního stupně o žádosti odvolatelek o prodloužení lhůty k doplnění odvolání (a v důsledku toho jí nevyhověl), mohlo být odvolací řízení pro označené vady zastaveno jen za předpokladu, že se s touto žádostí vypořádal v důvodech svého rozhodnutí alespoň soud odvolací, a dospěl k odůvodněnému závěru, že je neoprávněná (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 27).
Tato podmínka však v dané věci splněna není. Soud prvního stupně na žádost odvolatelek procesně nereagoval (pouhé lhůtování spisu za procesní postup v uvedeném smyslu považovat nelze) a tím, že přehlédl zřejmou neurčitost požadovaného prodloužení lhůty, znemožnil posoudit, zda mu nevyhověl alespoň fakticky. Řízení o odvolání proto při předložení věci (§ 209 o. s. ř.) zatížil jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a kterou neodstranil ani soud odvolací, neboť žádost odvolatelek ponechal bez povšimnutí.
Oproti tomu vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., jež spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, řízení zjevně netrpí (a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. dán není), neboť nečinnost soudu ve výše uvedeném směru odvolatelky možnosti před soudem jednat nezbavovala.
Jelikož dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
