Veřejný přístup k informacím o skutečných majitelích právnických osob zapsaných ve veřejném rejstříku

V první řadě autoři tohoto článku uvádějí, že nemají ambice shrnout a detailně rozebrat problematiku evidence skutečných majitelů či jakkoliv komentovat vhodnost veřejného přístupu k informacím o skutečných majitelích, ani již nepovažují za nutné opakovat základní otázky této právní úpravy. Cílem tohoto článku je stručné zhodnocení problematiky evidence skutečných majitelů ve světle současně projednávané Novely a evropských právních předpisů.
 

Na úvod považujeme za vhodné upozornit na fakt, že je tomu již více než 2 roky, kdy byla zákonem č. 368/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, zřízena evidence skutečných majitelů (dále jen „ESM“). Budeme-li hodnotit funkčnost zřízené evidence, a připravenost příslušných institucí na praktické fungování, nenajdeme příliš pozitivních slov. Ačkoliv rejstříkové soudy vstřebaly prvotní nápor zapisování skutečných majitelů a v současné době jsou schopny skutečného majitele obvykle zapsat v zákonem požadované lhůtě, související funkce, např. aplikace mechanismu autorizované konverze na kontaktních místech veřejné správy (tzv. CzechPOINTech), bohužel mnohdy podle naší praxe nefungují, a to i když tuto funkčnost veřejnosti garantuje stát prostřednictvím své moci výkonné[2].

Zaměříme-li se však na problematiku veřejného přístupu k informacím o skutečném majiteli, musíme nahlédnout do evropských právních předpisů. Členské státy musí zásadně zajistit veřejný přístup k informacím o skutečných majitelích jakékoliv osobě z široké veřejnosti (alespoň k informacím o jméně, měsíci a roce narození, zemi bydliště a státní příslušnosti skutečného majitele, a i o povaze a rozsahu účasti skutečného majitele) na základě V. AML směrnice,[3] která měla být transponována do právních řádů jednotlivých členských států nejpozději do 10. 1. 2020. Je tak zcela evidentní, že český zákonodárce se návrhem Novely pokouší přinést do českého právní řádu soulad s V. AML směrnicí, když cílem veřejného přístupu je zejména umožnit zkoumání informací o skutečných majitelích občanské veřejnosti, což by mělo přispět k zachování důvěry v integritu obchodních transakcí a finančního systému.

V tomto směru si však autoři tohoto článku pokládají otázku, zda je navrhovaná Novela s to naplnit tento cíl. Co se týče zajištění souladu (podotýkáme však, že jen dílčího) české právní úpravy s evropskou legislativou, tento v otázce veřejného přístupu široké veřejnosti jistě bude naplněn. To je však z pohledu autorů tohoto článku jediným pozitivem, proti němuž stojí mnoho negativ způsobených nekoncepčností navržené úpravy.

V. AML směrnici předcházela IV. AML směrnice,[4] kterou se již český zákonodárce „pokusil“ do české právní úpravy transponovat, avšak také ne zcela šťastně a úplně. Pokud jsme výše hovořili o nekomplexnosti návrhu Novely, zde upozorňujeme na další povinnosti vyplývající ze IV. AML směrnice, kterou je např. povinnost členského státu zajistit, aby informace o skutečném vlastnictví byly v každém členském státě uchovávány v centrálním registru, a to adekvátní, přesné a současné[5]. V tomto směru jsme již upozorňovali, že současná právní úprava neobsahuje žádné zákonné mechanismy k zajištění této povinnosti, když stát v ZoVR nezakotvil žádné sankční nástroje, které by mohl použít proti právnickým osobám, jež se zápisem informací o skutečném vlastnictví otálejí. Současná právní úprava dále také neobsahuje žádné mechanismy pro případné ověřování adekvátnosti či přesnosti potažmo správnosti a aktuálnosti zapsaných informací. Byť máme za to, že povinnost zakotvení zákonných sankčních mechanismů již vyplývala z IV. AML směrnice, je třeba podotknout, že tuto povinnost již V. AML směrnice[6] ukládá explicitně.

Pokud tedy zhodnotíme Novelu s ohledem na vše výše uvedené, máme za to, že (i když připouštíme dílčí zajištění souladu s evropskou legislativou) jako taková postrádá logiku pro zajištění požadovaného cíle, kterým je mj. přispění k zachování důvěry v integritu obchodních transakcích a finančního systému. Pro to je bezesporu nutné nejen mít přístup k informacím o skutečných majitelích, ale také vědomost a důvěru v to, že údaje jsou relevantním zákonným způsobem podrobovány kontrole, a jsou tak správné a spolehlivé. To současná právní úprava neobsahuje, negarantuje a tím ani nenaplňuje požadavky V. AML směrnice. V tomto směru lze předpokládat, že ZoVR bude třeba i přes případné přijetí Novely v brzké době znovu změnit, což se jeví autorům tohoto článku poměrně nešťastné.

Z dostupných informací vyplývá, že Ministerstvo financí ve spolupráci s Finančním analytickým úřadem a dalšími ministerstvy započalo s přípravami vládního návrhu zákona, věříme tak, že bude transponována veškerá potřebná úprava, kterou předpokládá IV. a V. AML směrnice.

Mgr. Milan Jelínek,
advokátní koncipient

JUDr. Lenka Příkazská,
advokátka

HSP Partners advokátní kancelář v.o.s.