Vzít důtky a vypráskat neschopnost z úřadů!

 

Vknize Parkinsonovy zákony se uvádí, že správní rada velkého podniku se celkem rychle shodne na proinvestování miliard dolarů. Rozhodnutí o výstavbě přístřešku pro jízdní kola za patnáct tisíc dolarů však zabere členům rady desítky hodin času. Parkinson to vysvětluje tím, že členové správní rady si dovedou představit, co jsou desítky tisíc dolarů: žádný z nich však nemá osobní zkušenost s miliardou dolarů.
Před několika dny Tomáš Ježek napsal ve své nové knize, že ze zprivatizovaného národního majetku v hodnotě 140 miliard se někam "ztratilo" kolem padesáti miliard. Náš tisk tomu věnoval celkem malou pozornost - taková částka totiž překračuje představivost průměrného novináře i čtenáře. Zato zpráva o drzé krádeži 560 milionů z bezpečnostní agentury je na první stránce všech novin - některé jí věnují i celé další stránky, na kterých se snaží vyvolat u svých čtenářů představu, co taková částka váží a co se za ni dá koupit: třeba 1 111 octavií.
Zajímavější je přehled rekordních loupeží v Česku. Čtenář se z něj dozví, že všechny loupeže nad třicet milionů korun - celkem čtyři - se uskutečnily v tomto století; v žádné nebyli pachatelé dopadeni. Koncem minulého století nebyl rozklad české policie ještě tak rozsáhlý, jako je tomu v zemi Franze Kafky a Josefa Švejka nyní: páchat nějaké spektakulární zločiny před rokem 2000 bylo příliš nebezpečné.
Stovky policistů, kriminalistů, státních zástupců a soudců například vyšetřovaly celých třináct let kauzu Yekty Uzunoglua. Soudní spis má na 9 000 stran. Kolik stránek obsahovaly operativní spisy policie, nevíme: byly totiž před skončením vyšetřování a soudního procesu skartovány.
Policie chtěla buď zamaskovat svou naprostou neschopnost, nebo své zločinné jednání. Třetí možnost není.
Ředitel kabinetu ministra vnitra, který tuto okolnost senátu písemně sdělil, se nad kafkovskou absurdností svého dopisu ani nezamýšlí.
Při vědomí těchto skutečností je snadné pochopit, že s omezeným množstvím policistů a kriminalistů nezbývá čas na vyšetřování skutečných kriminálních kauz a udržování základního pořádku v zemi. Bydlím v centru Prahy, přímo naproti proslulé policejní služebně. Skoro každou noc pod okny policejní stanice hulákají opilci, kteří navíc močí na výkladní skříně a vchody domů. Dvakrát jsem se ptal policie, zda dosud platí zákaz rušení nočního klidu. Prý platí, ale kdo by měl čas se všemi těmi opilci zabývat...
Taxikáři si v Praze dělají, co chtějí - magistrát je na ně zcela krátký. A tak dále...
Co dělat s tímto zřejmým a šokujícím tempem pokračujícím rozpadem veřejného pořádku? Příklad New Yorku ukazuje, že i v desetkrát větší metropoli jde celkem rychle nastolit pořádek.
Mám pro Prahu tři návrhy:

1. Odevzdávat polovinu z vybraných pokut do zvláštního fondu odměn pro policisty a zcela transparentně a adresně je přidělovat těm, kdož se na jeho naplnění obzvláště zasloužili.

2. Začít finančně postihovat ty pracovníky policie, státních zastupitelství a soudů, kteří svou nedbalostí, neschopností či pasivitou způsobili jednotlivcům, a tedy i státu, zvláště velké újmy na cti i na majetku. Sousední Rakousko podobnou praxi zavádí.

3. Poslední návrh je nejradikálnější: blíží se rok s magickou osmičkou na konci. Což takhle vzít důtky a vypráskat neschopné a zkorumpované politiky z chrámu, ve kterém by měli dbát na zákony, veřejnou morálku, slušnost, prosperitu a budoucnost naší země, a začít úplně znovu?
Tak jsme totiž měli začít - ale nezačali - v listopadu 1989.

Pozor - všechny loupeže nad 30 milionů se staly v posledních sedmi letech

O autorovi: Franišek Janouch, zakladatel Nadace Charty 77


Zpracovatel: Anopress IT a.s.