Břemeno tvrzení
To, že účastník sporu v jiném řízení (s jiným předmětem) uplatňuje odlišná tvrzení, může souviset s tím, že tak činí pro případ svého (případného) neúspěchu ve sporu, v soudní praxi přitom nejde o nic neobvyklého. Uvedené je třeba odlišovat od situace, kdy přímo v řízení účastníkem přednesená tvrzení jsou natolik vnitřně rozporná, že z nich nelze dovodit, o jaký skutkový děj účastník svůj nárok (či obranu proti němu) opírá (z důvodu neunesení břemene tvrzení nelze žalobu zamítnout jen proto, že se rozhodná skutková tvrzení žalobce liší od toho, co tvrdí v jiném řízení).
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 33 Cdo 704/2024-152 ze dne 17.12.2024)
Nejvyšší soud rozhodl ve věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. PhDr. K.S., Ph.D., advokátkou se sídlem v P., proti žalovanému J. P., zastoupenému Mgr. P.B., advokátem se sídlem v P., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 145/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 21 Co 99/2023-128, tak, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 21 Co 99/2023-128, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 1. 2023, č. j. 6 C 145/2022-93, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
1. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 6 C 145/2022-93, zamítl žalobu o určení, že pozemek parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. XY – objekt bydlení zapsaný na LV č. XY v k.ú. XY, obec XY, Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, patří do společného jmění žalobkyně a žalovaného (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
4. K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
6. Dovolací soud shledal dovolání přípustným a důvodným, neboť odvolací soud nesprávně právně posoudil procesní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zda může soud žalobu jako nevěrohodnou a účelovou zamítnout výlučně proto, že žalobce (žalobkyně) v jiném řízení uvádí diametrálně odlišná skutková tvrzení, aniž by provedl důkazy navržené k prokázání v žalobě uváděných tvrzení.
7. Žalobkyně podanou žalobu, jíž se domáhá určení, že označené pozemky patří do společného jmění žalobkyně a žalovaného, opírá o tvrzení, že mezi účastníky dne 2. 12. 2020 uzavřená dohoda o manželském majetkovém režimu, podle níž se žalovaný stal výlučným vlastníkem dotyčných nemovitostí, je z důvodu, že jde o smlouvu lichevní, neplatná. Odvolací soud pouze na základě zjištění, že se žalobkyně v jiném řízení domáhá v rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů vypořádání investic do předmětných nemovitostí, za použití tvrzení, jež jsou diametrálně odlišná od toho, co tvrdí v této projednávané věci, přitakal závěru soudu prvního stupně, že nesplnila svou povinnost tvrzení - v žalobě neuvedla rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňovanou ochranu tvrzeného práva, neboť nevysvětlila diametrálně rozdílná tvrzení ohledně vlastnického práva k dotyčným nemovitostem v tomto řízení a v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů.
8. Uvedený závěr odvolacího soudu neobstojí. Z obsahu žaloby vyplývá, že se žalobkyně požadovaného určení domáhá z důvodu, že smlouva, podle níž se žalovaný stal výlučným vlastníkem dotyčných nemovitostí, je neplatná, neboť se podle jejího přesvědčení jednalo o smlouvu lichevní. Skutečnost, že se žalobkyně v jiném řízení domáhá v rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů vypořádání vnosů – investic do předmětných nemovitostí ve vlastnictví žalovaného, v němž ohledně vlastnického práva k dotyčným nemovitostem uvádí odlišná tvrzení, sama o sobě nijak nebrání tomu, aby soud na základě vyhodnocení v řízení provedených důkazů a přednesených tvrzení i se zřetelem k tomu, co tvrdila a prokazovala v jiném řízení, oprávněnost uplatněného nároku posoudil a rozhodl o něm. Skutečnost, že tvrzení žalobkyně v řízeních týkajících se odlišných nároků, nejsou konzistentní, může logicky vést k výzvě, aby důvody, které ji k tomu vedou, ozřejmila. Z řečeného však nelze učinit kategorický závěr o tom, že by žalobkyně v projednávané věci nesplnila svou povinnost tvrzení. To, že účastník sporu v jiném řízení (s jiným předmětem) uplatňuje odlišná tvrzení, může souviset s tím, že tak činí pro případ svého (případného) neúspěchu ve sporu, což nakonec nepřímo vyplývá i z přednesu právního zástupce žalobkyně v projednávané věci; v soudní praxi přitom nejde o nic neobvyklého. Uvedené je třeba odlišovat od situace, kdy přímo v řízení účastníkem přednesená tvrzení jsou natolik vnitřně rozporná, že z nich nelze dovodit, o jaký skutkový děj účastník svůj nárok (či obranu proti němu) opírá. Jinak řečeno - z důvodu neunesení břemene tvrzení nelze žalobu zamítnout jen proto, že se rozhodná skutková tvrzení žalobce liší od toho, co tvrdí v jiném řízení.
9. Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z výše uvedených důvodů nesprávné, dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
